Pomalý zabiják lásky i sebevědomí: Zjistěte, zda nežijete v toxickém vztahu
Co to je toxický vztah? Takový, co je narušený jedním z partnerů, který se snaží toho druhého vydírat, ovládat, manipulovat jím nebo si na něm vybíjet své „mindráky“. Když se do takového vztahu dostanete, jediným řešením je – útěk.
Potřeba lásky, porozumění a obyčejného lidského objetí nás leckdy může vehnat do rukou člověka, který to s námi, z různých důvodů, nemyslí dobře. Jenže láska je slepá, a tak takový toxický vztah může vést k opravdovým problémům.
Úvod zní skoro knižně, jak z nějakého detektivního románu. Jenže ono to na první pohled nemusí vypadat tak dramaticky. Toxické vztahy nejsou nijak nápadné, nedochází v nich k násilí a nemusí ani k hádkám, jde o to, co se odehrává pod povrchem, v psychice a morálce partnerů.
Strachy do vztahů nepatří
Lidé, do kterých se zamilujeme a toužíme s nimi strávit aspoň pár let života, jsou automaticky obestřeni aurou dokonalosti, s nikým nezajímavým bychom přece žít nebo chodit nechtěli. Bohužel je mezi námi hodně lidí, kteří pod povrchem skrývají problematickou duši - prožili těžké dětství a mají nízký pocit sebehodnoty, který jim brání plnohodnotně se zamilovat. Nebo mají pocit, že "pracují pod své možnosti", že nedělají tak skvělou práci, jak by si zasloužili, protože jim život nedává ty správné příležitosti. Nebo mají strach odhalit své emoce a city, aby nebyli odmítnuti.
Možností je mnoho a každý z nás v sobě nějaké strachy ukrývá, pokud ale přesáhnou určitou míru, může to být v partnerství problém. "Dnešní doba na nás klade velké nároky, ve všem, co děláme, bychom měli být skvělí, výkonní, dokonalí. Jenže to nejde, máme-li od dětství pocit, že nejsme dostatečně dobří, nemáme co nabídnout a ještě začneme mít strach, že to někdo objeví. Začíná velká hra a my jsme v ní hlavními postavami. Takové herectví je pak největším problémem v partnerství - co kdyby partner objevil, jak jsme nedokonalí? Tak raději nasadíme masku nebo se zbavíme emocí, jsme "nad věcí", píše psycholog Ronald Clifft.
Láska k panu Toxickému
"Moji přátelé o mně říkají, že jsem idealistka a trochu naivka, možná proto jsem naletěla panu Toxickému. Martina jsem potkala v kavárně, doslova jsme do sebe vrazili. Bylo mi trapně, protože vina byla na mé straně, on byl moc milý a nakonec mě i pozval na kávu. Byl starší než já, měl styl, úspěšný ve své práci, pořád v jednom kole. Moc ráda jsem poslouchala jeho vyprávění. Když jsme byli spolu, měla jsem pocit, že jsem pro něj výjimečná. Po pár měsících chození jsme byli v situaci, kdy jsem se "starala o jeho blaho", uklízela svůj i jeho byt, vařila mu - on na nic neměl čas. Také jsem samozřejmě chodila do práce a ještě dodělávala vysokou. Když jsem chtěla, aby se mi věnoval nebo mi s něčím pomohl, neměl nikdy čas. Když jsem se naštvala, pozval mě na večeři, povídal zábavné historky, mezi které vložil několik úryvků ze svého mládí, které nebylo moc růžové. Bylo mi ho líto a znovu jsem začala mít touhu o něj pečovat, ukázat mu, že život, který musel žít, může být i jiný, že láska stojí za to… A tak to šlo dva roky. Nikdy na mě nebyl zlý, ale nikdy neměl čas, chuť se o mně něco dozvědět, naslouchat mi. Když jsem se ptala, jestli mě miluje, odpovědi se vyhnul, když jsem chtěla odejít, nechtěl mě nechat… Byl to začarovaný kruh. Pak jsem se dozvěděla, že ve vztahu nejsem s Martinem sama, že má ještě jednu přítelkyni. Složila jsem se a odešla jsem. Ještě dlouho jsem se z tohohle zážitku vzpamatovávala a nepřeji ho nikomu," napsala mi Marika.
Když se zamilujete do někoho, kdo vám city nevrací a jen vyžaduje vaši pozornost, nezavírejte před tím oči. Možná první týdny s růžovými brýlemi nic nezaznamenáte, ale po pár týdnech či měsících se to už přehlédnout nedá…
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
