Stošedesátkrát na rande, a přesto stále sama. Proč?
Kdyby všechna ta rande nebyla první a s daným adeptem většinou i poslední, asi by na tom nebylo nic divného.
Kdyby všechna ta rande nebyla první a s daným adeptem většinou i poslední, asi by na tom nebylo nic divného. Jenže já vážně měla tolik objevů a ani s jedním to nevyšlo. Fakt už nevím, co dělám špatně.
Na začátek bych asi měla říct důležitou věc: Ano, opravdu jsem zrekapitulovala celý svůj milostný život a došla ke zhruba takovému číslu, a ne, skutečně jsem se všemi těmi muži nespala.
Vážnější vztahy jsem měla dva, přičemž vážnějšími myslím, že jsme spolu byli třeba dva roky, žili spolu a vypadalo to nadějně. Jenže obojí vyprchalo, z obou stran. Zřejmě ničí vina, prostě život.
A pak už jen pusto, prázdno. Přitom chlápci o mě celkem jeví zájem, nemyslím si, že bych byla nějak ošklivá, úplně hloupá snad taky nejsem. Naopak si myslím, že jsem i celkem samostatná, umím se o sebe postarat (co jiného mi taky zbývá, že?), od nikoho nic zvláštního nepotřebuju.
Ženatého nechci
Není to ani v tom, že bych měla přehnané nároky. Ty muže neodmítám jen já. Stává se, že se mi někdo vážně zamlouvá, jdeme na rande, možná na druhé, a on už se pak neozve. Nebo hůř, ozvu se já, ale on mi už nevezme telefon, nebo neodepisuje, případně se na něco vymluví a zase z toho nic není.
Pokud jsem ta, kdo odmítá, já, má to podle mě zásadní důvody. Několikrát se mi například stalo, že jsem narazila na někoho, kdo byl ženatý a měl rodinu, jen mi o tom tak trochu zapomněl říct. Nebo se tím naopak vůbec nechlubil a hned zkraje mi řekl, že mě hodlá mít k tomu, aby si užil.
Další přišel na rande v teplákách a v upnutém tričku a o ničem jiném než o cvičení a své postavě celou dobu nemluvil. To se mi vůbec stává často, že narazím na nějakého sebestředného blbce, který se prvních pět minut ze slušnosti zajímá o mě, a pak už se hovor točí jen kolem něj, kolem jeho skvělé práce, jeho auta, nebo úplně nejhůř kolem jeho bývalých.
Mám štěstí na blbce
Také mám štěstí na týpky, se kterými bych si sice za normálních okolností mohla skvěle rozumět, ale oni jsou stále tak rozhozeni ze svého bývalého vztahu nebo vztahů, že všechno srovnávají, neustále vzpomínají, nebo si stěžují, jací jsou zranění chudáci.
Stalo se mi i to, že mi jeden zoufalec na prvním rande začal vykládat, že jsem ženou jeho života, že si mě chce vzít a že konečně našel matku svých budoucích dětí. Podotýkám, že mě tehdy viděl podruhé v životě.
Čím ty podle mě ucházející odpuzuju já, netuším. Snažím se nedělat to, co mě samotnou štve (viz výše), snažím se nebýt moc vlezlá, a taky se snažím být sama sebou. Vůbec nechápu, proč zrovna já se nikomu nelíbím. Tedy nikomu, koho bych i já chtěla. Proč si nikdy nemůžu s někým oboustranně sednout?
Čtěte také: Nejhorší rande: Celou dobu zjišťovala, kolik vydělávám
Single život už mě vážně nebaví, ale jsem unavená i ze všeho toho randění. Jsem celkem společenská, mám spousty kamarádů, a tak se často s někým seznámím, ale už se mi nechce to zase zkoušet a zase zjistit, že pro něj nejsem dost dobrá, nebo že není dobrý on pro mě.
Zároveň nechci slevovat ze svých nároků, i když vlastně ani nevím, kam bych ještě mohla slevovat. Žít s vysvaleným blbcem, nebo čekat na ženatého přece snad nemám zapotřebí.
Může to tedy opravdu jenom smůla? Byli jste taky někdy v takové situaci, kdy se kolem vás motaly spousty mužů, případně žen, ale nikdo nebyl ten pravý? Poraďte mi, jak z toho ven! Mám prostě jen čekat a pořád zkoušet, nebo existuje nějaký recept?
Předem vám moc děkuji za všechny vaše zkušenosti a rady!
Čtenářka Andrea
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Manžel mluví ze spaní - prozradil na sebe nevěru
6 mýtů o znásilnění, které je třeba vyvrátit
Projevovat city mě naučily až moje děti
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
