Sestra se mnou soupeří: Kritizuje každý můj krok

Je starší, ošklivější, nesnáší svou práci, bere míň peněz než já a manžel na ni kašle. Dost důvodů k tomu, aby žárlila, záviděla a nepřála mi nic dobrého.

Foto: Isifa/Thinkstock

4. 3. 2014

Je starší, ošklivější, nesnáší svou práci, bere míň peněz než já a manžel na ni kašle. Dost důvodů k tomu, aby se z ní stala zapšklá ženská, která žárlí, závidí, pomlouvá a mladší sestře nepřeje nic dobrého.

Jsem o deset let mladší než moje sestra, a tak jsem vždycky v rodině byla brána za klasického nejmladšího člena, kterému je třeba neustále radit, s něčím pomáhat, něco vysvětlovat, poučovat ho. Jistě, do určité doby to tak skutečně bylo. Jenže já jsem najednou vyrostla a postavila se na vlastní nohy. A sestra si toho nevšimla.

Její rady už nejen nepotřebuju, ale někdy mám pocit, že bych naopak měla radit já jí. To když třeba dá v práci výpověď, protože ji štve šéf, aniž by měla v záloze něco jiného. A tak je několik měsíců v podstatě dobrovolně nezaměstnaná a diví se, že nemá peníze, aby uživila rodinu - ano, kromě muže má taky dvě děti.

Ať mě nechá na pokoji!

Jenže já to nedělám. Pokud by se mě zeptala na radu, odpovím, ale jinak nemám pocit, že bych měla někomu mluvit do života. Ať si ho každý žije po svém. A to samé očekávám od ostatních. Ať mě nechají na pokoji a řeší raději vlastní problémy.

Ale právě to ona neumí. Což je šílené, protože už i naše matka si zvykla na fakt, že jsem dospělá a radí mi, jen když ji o to poprosím. Ovšem sestra nikoli. Kdo ví proč má pocit, že ví všechno na světě nejlíp a že všechny okolo zajímají její názory.

Třeba když se mi před rokem a půl narodil Toník. Zřejmě se domnívala, že jako zkušená matka mi může se vším radit a kritizovat, co všechno dělám špatně. "Proč má teď čepici, když je venku takový vedro?!" nebo naopak "A proč mu nedáš rukavice, když je taková zima?" případně "Proč ho koupeš ráno? Lepší je to večer!" a nejčastěji "Proč mu dáváš značkové oblečení, když s ním jedeš jen na chatu? Seš trapná!"

Závidí mi peníze?

Narážky na peníze si vůbec oblíbila. Někdy mám pocit, že má o mých financích větší přehled než můj finanční poradce. Při každé její návštěvě slýchám: "Není to zbytečné mít takhle velký byt?" Pokaždé, když se vidíme, hned prohlásí: "Máš zase nový kabát, co? Nezdá se ti, že trochu moc utrácíš?" A říká to i přesto, že kabát mi ve skříni visí už tři roky, a pokud za něco utrácím, pak rozhodně ne za oblečení.

A vůbec, i kdybych utrácela a o dítě se starala špatně a dělala spoustu dalších věcí špatně, nemusí mi to přece říkat nepřetržitě. Pokud by třeba dítěti hrozilo nějaké riziko, je fajn, že mě na to upozorní. Ale ať proboha nonstop neřeší každou blbost.

Čtěte také: Proklínám tvý děti! Největší nenávist bývá v rodinách

Další věcí, kterou dlouho nemohla skousnout, je, že na mateřské pracuju. Že jsem volno z práce měla jen dva měsíce a pak už jsem se pozvolna začala vracet do pracovního procesu, i když většinou pracuju doma, případně si Toníka beru do práce. Mám to štěstí, že to zaměstnavateli nevadí.

Na rozdíl od mé sestry. Nejdřív jsem byla krkavčí matka, která se nechce starat o dítě (přestože jsem s ním 24 hodin denně stejně jako jakákoli jiná maminka na mateřské), a teď, když si zvykla, slyším naopak narážky typu: "Proč to nemůžeš zařídit? Stejně se celý dny flákáš doma!"

Ano, přestože pracuju a starám se o dítě a domácnost, najednou je to flákání. Flákám se totiž v případě, že ode mě ona něco potřebuje. Pak najednou zapomene na to, že jsem ta neschopná malá ségra, a zaúkoluje mě, jak může. Vždycky si přitom zkouším vzpomenout, kdy naposledy jsem od ní něco potřebovala já, ale nikdy se mi to nepodaří.

Sobecky jí pomáhám

Mně totiž na rozdíl od ní ochotně pomáhá partner. Když potřebuju něco zařídit, domluvím se s ním tak, abych to zvládla buď já a on pohlídal malého, nebo naopak, zařídí to místo mě. U nich to tak nefunguje. Její muž raději odejde za kamarády na pivo, a o to, co se děje doma, se moc nestará.

V tomhle směru je mi jí trochu líto, i když, jaké si to udělala, takové to má. Ale pokud je to v mých silách, pomůžu jí. A možná že to dělám víc kvůli sobě než kvůli ní - možná čekám, že si jednou uvědomí, že se naše role vyměnily. Že teď je to ona, komu je třeba pomáhat a radit, nikoli já.

A že jí pak třeba dojde, jak je to její věčné sekýrování a poučování ubohé a zbytečné, a že kvůli němu nemůžeme fungovat jako kamarádky, což by přece mezi sestrami mělo být automatické a nejdůležitější. Ale i od svých kamarádek vím, že tomu tak je jen málokdy.

A co vy?

Jak vycházíte se svými sourozenci vy? Také jste narazili na podobnou rivalitu, nebo se jí vaše rodina dokázala vyhnout? Co vám sourozenci provedli a co naopak vy jim? A máte nějaký recept, jak se té rivality zbavit a fungovat víc jako přátelé? Psát nám své zkušenosti a diskutovat o tématu můžete v komentářích pod článkem.

--------------------------------------------------------------------------------

Jak jste na tom se vztahy v rodině?