reklama
 

Kristina Baudyšová: Rozcházet se důstojně umí lidé, kteří mají rádi sami sebe

Každý z nás se v životě s někým rozešel. Umíme to ale správně? A existuje vlastně něco jako rozchod vedený s úctou pro všechny zúčastněné?

Foto: iStock

Jak se čerstvě po rozchodu propracovat fází nenávisti a křivdy po fázi "už to se mnou nehne", jsem se ptala terapeutky Kristiny Baudyšové.

Jak se v lásce rozejít v okamžiku, kdy toho druhého stále milujete, ale on vás ne?

Nejvíce bolesti při rozchodu tvoří představa, že toho druhého ztrácíme nebo jsme odmítnuti. Na takový rozchod se můžeme podívat i jinak. Jako na přeměnu. Ze vztahu mileneckého na vztah přátelský. Člověk, kterého milujeme, v našem životě může zůstat dále. Když se po rozchodu neuzavřeme, či nezahořkneme. Rozchody se dotýkají našich nejslabších míst. Strachu ze samoty, opuštěnosti. Když se těmto strachům nepoddáme, máme velikou šanci, že celý proces ustojíme dobře a za nedlouho bude po našem boku stát někdo, kdo naši přítomnost ve svém životě docení.

Je důstojný rozchod umění? Jaké pro to musíme mít předpoklady?

Prvním předpokladem je mít rád sám sebe. A to stačí. Když mám rád sebe, nepouštím se do boje. Na boj jsou vždy dva. Když mám rád sám sebe, chovám se s úctou k tomu druhému a hledám společnou cestu oboustranné spokojenosti.

Lidé se milují a po rozchodu se už často nikdy nechtějí vidět. Proč tomu tak je, byla to vlastně láska?

Každá krizová situace v našem životě nám ukazuje, jak na tom vnitřně vlastně jsme. Ať se jedná o rozchod či něco jiného. Během krize vyplouvají na povrch naše stinné stránky, strachy. Říkáme a děláme věci, které bychom jinak tomu druhému nikdy neřekli. Proč? Ten druhý zranil část nás, která již někdy v minulosti zraněna byla. Když partner toto zranění probudí, cítíme nenávist, zášť. Máme pocit, že on je příčinou bolesti. Je to však iluze, se kterou daleko nedojdeme.

Jak se propracovat fází křivdy, zranění, až krátkodobé nenávisti, tak aby mohla přejít fáze "nic to se mnou už nedělá"?

Znamená to přijmout zodpovědnost za svoje pocity a přestat obviňovat toho druhého z toho, jak se cítím. Toto je první a nejdůležitější krok. Když toho druhého obviňuji z bolesti, jsem v roli oběti. Oběť nemá na výběr a trpí. Je potřebné takové zranění léčit. To je pak druhý krok. Zranění vždy ukazuje na část nás, která touží po lásce, přijetí. Když uděláme tyto dva kroky, jsme velmi blízko tomu pocitu "nic to se mnou nedělá."

Je lepším rozchodovým protipólem lhostejnost než nenávist?

Je lepší šlápnout do bláta či do hnoje? Nenávist vede ke zhoubným onemocněním. Doporučovala bych se jí vyhnout. Na druhou stranu lhostejnost ukazuje na uzavřené srdce. Máme-li zavřené srdce, jak ho můžeme mít otevřené naplno v dalším vztahu? U lhostejnosti bych se ptala sama sebe, co je to, co nechci cítit.

Proč někomu trvá ta transformace pocitů a emocí dlouhá léta?

Proč se vlastně na toho druhého zlobíme a nemluvíme s ním? Protože nás zranil a dotkl se tím naší bolesti. Ten druhý se ale jen dotkl něčeho, co už bylo dávno předtím zraněno, možná někdy v dětství. Kdyby té staré bolesti nebylo, nijak by se nás to nedotklo, přešli bychom to celé s větším nadhledem. Znáte to. Jsou situace, kdy vám někdo něco řekne, vy byste se mohla urazit, ale přesto zůstáváte v klidu. Pro jiného člověka může znamenat stejná situace důvod ke zklamání. Až přistoupíme k naší bolesti tak, že z ní nebudeme obviňovat toho druhého, uleví se nám. Podíváme se na pravou příčinu. Někomu tento krok trvá dny, jinému roky.

Mnoho lidí, častěji žen, které se rozejdou se svými dlouholetými partnery, se pak stanou zapšklými, nekonečně ukřivděnými, naříkajícími bytostmi, které si už nikdy nikoho programově nenajdou. Dá se s tím něco udělat?

Každá změna v našem životě nás vyzývá k vývoji. Když se ve vývoji zastavíme, vypadá to tak, jak popisujete. Naříkající a ukřivděná žena může žít v přesvědčení, že ji muži ubližují. To jí brání cítit se dobře a navázat nový vztah. Jednou tato žena přestane poslouchat své negativní programy, co je stále špatně a co horšího by jí mohlo ještě potkat. A otevře se novým možnostem.

Jak do bezbolestného rozchodu zapojit děti? Vždyť i jich se rozchod týká. Samozřejmě jim ideálně oba rodiče zůstanou, ale původní rodinu už ztratí navždy…

Když děti vidí, že jsou rodiče vůči sobě dobře naladěni, přicházející změny jsou pro ně mnohem snadnější. Šrámy v dětské duši vznikají v důsledku bolesti, hádek, konfliktů. Dětská duše je velmi vnímavá. Představte si, že se dítě podvědomě vnímá být z poloviny matkou a z poloviny otcem. Když jeden rodič obviňuje toho druhého před dítětem, dítě toto obvinění nevědomě vztahuje samo na sebe. A prožívá vnitřní konflikt. Například matka mluví před synem nehezky o jeho otci. Chlapec tuto matčinu zlobu nevědomě vztahuje na svoji vlastní mužskou část, která tím trpí. Proto doporučuji všem rodičům mluvit před dětmi o druhém rodiči s respektem a úctou. A když to nejde, tak se kousnout do jazyka a nemluvit. 

Kristina Baudyšová

Kristina Baudyšová

Kristina Baudyšová je terapeutka, lektorka videoseminářů zaměřujících se na podporu ženství a krásu vnitřního života. Střídavě žije v Jeseníkách a v Řecku. Je mámou dvou dětí a dospělého syna. Více na www.kristinabaudysova.cz

Jak by se s nimi mělo mluvit o rozchodu, aby je to co nejméně poznamenalo? Vždyt jde nejen o duši, ale i jejich partnerskou identitu do budoucna.

Pravdivě, uvážlivě volit slova. Informace podávat po částech. Tak, aby je dítě mělo prostor vstřebat. Až bude připraveno na další informace, zeptá se. Pro dítě je důležité vědět, že i když přicházejí změny, neztrácí tím bezpečí, ani lásku rodičů. Potřebuje slyšet, že se do rodičovských věcí nemá plést. Je to prostor pouze rodičů, kteří si to vyřeší. Úkolem dítěte je hrát si a rozvíjet se. Když rodiče s dítětem řeší své problémy nebo si stěžují jeden na druhého, dítě ztrácí svoje dětství a jde zachraňovat rodiče. Navíc do sebe načerpává veškeré bahno rodičů, a to si pak nese jako zátěž do dospělosti.

Když se na někoho zlobíte, přehrajte si celou situaci v duchu. Co se vlastně stalo, jak celou situaci vidíte a vnímáte. Buďte věcní, nezacházejte příliš to pitvání emocí. Udělejte pak to samé ještě jednou z pohledu toho druhého. Na okamžik se pokuste do něj vcítit, podívejte se na situaci jeho očima a jeho vnímáním.

Potřetí se podívejte na celou situaci z pohledu někoho třetího, kdo to celé jenom pozoruje, nehodnotí. Jako kdyby o tom celém psal nezaujatě do novin. Velmi pomůže, když si to celé zapíšete. Spontánně, bez přemýšlení.Toto cvičení vám pomůže získat větší nadhled nad celou situací. Možná otevřete srdce, abyste pochopili jednání toho druhého. A vymaníte se z obviňování.

Proč tak často lidé při rozchodu a po rozchodu nedokážou žít přítomností?

Zastávám se žití v přítomnosti. Abychom neuvízli v minulém vztahu, pomůže nám ocenění všeho dobrého, co nám vztah dal. Jaké dary jsme díky tomu vztahu získali. I bolest může být darem. Díky bolesti jsme se možná prohloubili, možná jsme se naučili se vymezit či postavit sebe na první místo. Vztah v sobě nesl jistě mnoho krásného, jinak by nevznikl. Možný byl krásný i skrze děti, které se z něj narodily. Jakmile se cítíme být připravani jít dál, můžeme se ptát sami sebe, jaký vztah by se nám líbil? Jaký je onen partner našich snů a přání? Můžete si uvědomit a pojmenovat, co je pro vás ve vztahu důležité. Když víte, po čem toužíte a zůstáváte otevřeni všemu dobrému, život vás vždy podpoří. 

reklama

Komerční tip

reklama