reklama

Pan Božský neexistuje, víra ve spřízněnou duši ale skutečná je a může zničit vztah

Představa, že na nás někde čeká spřízněná duše, se objevuje napříč historií i kulturami. Důvodů, proč věříme, že někde po světě chodí ten pravý či pravá, je podle odborníků několik. Výzkumy přitom ukazují, že "spřízněné" vztahy jsou mnohem častěji odsouzené k zániku.

Věříme, že jednoho dne potkáme toho, kdo nám rozumí na všech úrovních a dá našemu životu význam.
Věříme, že jednoho dne potkáme toho, kdo nám rozumí na všech úrovních a dá našemu životu význam. | Foto: Shutterstock

Idea "druhé polovičky", která k nám patří a doplní nás, se objevuje napříč kulturami i historií v různých podobách. Například filozof Platón měl za to, že lidé měli dříve čtyři ruce, čtyři nohy a dvě tváře. Bůh Zeus nás potrestal za naši pýchu tím, že nás rozdělil na dvě poloviny a naším osudem je tu druhou najít. Hinduistické tradice zase zastávají myšlenku, že lidé jsou s určitými dušemi v karmickém spojení, a v jazyce jidiš existuje pro ideálního, předurčeného partnera slovo "bashert", jež lze volně přeložit jako osud. A jak píše portál BBC, osudových hrdliček je také plná literatura. K představě vzájemně si souzených milenců přispěl William Shakespeare dramatem Romeo a Julie nebo Emily Brontëová příběhem lásky Heathcliffa a Cathy v románu Na větrné hůrce.

I když koncept spřízněné duše existuje tisíce let, konkrétní termín pravděpodobně poprvé použil básník Samuel Taylor Coleridge v 19. století. "Abyste byli šťastní v manželství, potřebujete spřízněnou duši," napsal v roce 1822 v jednom ze svých dopisů. Kvůli tehdejším společenským normám si musel vzít ženu, kterou nemiloval. Většinu života pak strávili odděleně.

Podle profesora sociologie z americké University of Virginia Brada Wilcoxe nabrala idea "toho pravého" na popularitě v posledních dekádách. Konkrétně od roku 1970, kdy se lidé přestali díky ekonomickému růstu brát z finančních důvodů a začali vyhledávat vztahy, které je naplní a učiní je šťastnými. "Vidíme obrat z pragmatického přístupu k manželství k expresivnějšímu modelu spřízněných duší, v němž jsou očekávání lidí spíše psychologická než materiální," vysvětluje pro BBC.

Mýtus spřízněné duše nabízí naplnění

Britský deník píše, že existuje mnoho důvodů, proč být k myšlence "předurčené polovičky" skeptický. "Opravdu nehledáme daleko. Většina Američanů si vezme někoho ze stejného státu a necelých 50 procent osobu, s níž chodili na střední nebo vysokou školu. Na planetě s téměř osmi miliardami lidí je tak docela náhoda, že je tolik spřízněných duší zrovna ve vedlejší třídě," glosuje autorka Katie Bishopová a ptá se, proč nás koncept spřízněné duše stále tolik oslovuje.

"Mýtus spřízněné duše nabízí naplnění," vysvětluje Bradley Onishi, profesor religionistiky na americké Skidmore College, pro BBC. Onishi si myslí, že na touze věřit konceptu osudové lásky je něco téměř vrozeného. "Konejší nás totiž, že izolace a osamělost, které jsou součástí lidské zkušenosti, bývají dočasné. Jednoho dne přece nastane okamžik "A žili šťastně až do smrti", kdy budeme sjednoceni s tím, kdo nám rozumí na všech úrovních, chrání nás a dává našemu životu smysl," popisuje.

Onishi také poukazuje na to, že pro mnohé z nás je víra ve spřízněnou duši způsobem, jakým dáváme svému životnímu příběhu, který se skládá z chaotických a nepředvídatelných milostných zkušeností, smysl. "Mýtus spřízněné duše pěkně shrne všechna ta nepovedená první rande, rozchody, zmařené naděje a zklamání do jednoho příběhu, který slibuje, že jednoho dne to do sebe všechno zapadne," vysvětluje.

Věříme v perfektního partnera

To podle něj platí zejména v dnešní době, kdy žijeme v politické, environmentální a sociální nejistotě. "Mýtus spřízněné duše slibuje, že někde v té chaotické krajině seznamovacích aplikací existuje člověk, který dá všemu smysl. Představuje pro nás takovou kotvu v moderním životě," říká.

Výsledky výzkumů přitom ukazují, že víra ve spřízněnou duši ve skutečnosti vede k dysfunkčním vzorcům chování a zvyšuje pravděpodobnost rozchodu. Lidé věřící ve spřízněné duše totiž mají podle odborníků tzv. osudové myšlení. Hledají perfektního jedince, a když se objeví i sebemenší problémy, o vztahu pochybují a problémy vidí horší, než jaké jsou, protože "pravděpodobně nejde o toho pravého".

Nic není okamžitě a navždy dokonalé

Oproti tomu lidé skeptičtí k osudové lásce mají tendenci myslet růstově. Věří, že vztahy vyžadují práci, kompromisy, a hledají řešení problémů. "Očekávat, že něco bude okamžitě a navždy dokonalé, vede pouze ke zklamání a zlosti. Není to realistické," říká pro BBC psycholožka Ruth Micallefová, která se specializuje na vztahové poradenství.

"Nejúspěšnější vztahy mají lidé, kteří se vzájemně podporují ve všech osobních změnách, jimiž jako jedinci procházejí. A nikdy neočekávají, že budou jeden pro druhého dokonalými nebo 'vším'," upozorňuje.

I když může být myšlenka nalezení spřízněné duše balzámem po špatném rande, neměla by se stát podle odborníků životním přístupem ke vztahům. "Nikdo z nás není dokonalý, ani vy, ani váš partner. Neočekávejte, že si u partnera zaškrtnete všechna políčka, která byste chtěli. Místo toho se zaměřte na věci, o kterých se nevyjednává a představují základ dobrého manželství.  Jsou to sdílené hodnoty, některé společné zájmy a ctnosti. Ale v budoucím partnerovi se přehnaně nenimrejte, pokud tedy nechcete skončit jako starý mládenec nebo stará panna," uzavírá Wilcox.

Mohlo by vás zajímat: Ptáček: Být s partnerem dlouho šťastný se stává nenormální. Pro děti je rozvod trauma (11. 6. 2022)

Dítě má základní potřebu mít vztah s oběma rodiči. Pokud se jeden snaží vymazat mu toho druhého z hlavy, zlomí ho a zničí mu celý život. | Video: Daniela Drtinová
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama