reklama
 

Předstírám lásku, protože se bojím samoty! Vy taky?

Jsme spolu s přítelem už třináct let, od střední školy, a máme před svatbou. Měla bych se strašně těšit, ale poslední roky lásku jen předstírám. Dá se tak žít věčně?" napsala nám čtenářka Ivana.

Foto: Profimedia.cz

„Jsme spolu s přítelem už třináct let, od střední školy, a máme před svatbou. Měla bych se strašně těšit, ale poslední roky lásku jen předstírám. Dá se tak žít věčně?" napsala nám čtenářka Ivana.

„Jsem z toho nešťastná, ale bojím se věci změnit. Radek je fajn kluk, jenže ho znám skrz naskrz. Jeho vlídnost i jeho paličatost, kladné i záporné stánky. I v té posteli je to pokaždé stejné. Jenže co kdybych nakonec zůstala sama? Nebo nenašla nikoho lepšího? A co by tomu řekli rodiče?" pokračuje. Co byste jí poradili?

Krize patří ke vztahu

Každý vztah prochází krizemi, této zákonitosti se dá jen těžko vyhnout. Některé páry je překonají snadno, jiné se trápí, další raději zvolí rozchod. Statisticky je vypozorovaná krize třetího roku, která poprvé lásku důkladně prověří.

Další problémové období často nastává sedmým rokem, ale už to nebývá konflikt tak hluboký. Partneři si na sebe už zvykli, docela dobře tuší, co mohou jeden od druhého očekávat. Krize sedmého roku totiž paradoxně přichází ve chvíli, kdy byste mohli být relativně spokojeni: vztah je stabilizovaný, pokud máte děti, obvykle už trochu odrostly a nevyžadují tolik času. Vše se pomalu dostává do zajetých kolejí: partneři mají zaběhlý stereotyp, vědí, co si mohou dovolit, kolik času věnovat svým zájmům a kolik sobě navzájem. K vyhroceným konfliktům není důvod, krize je plíživá a skrytá. Jmenuje se Nuda.

Šeď, kam se podíváš...

Stereotyp sice usnadňuje soužití, ale vztah kvůli němu ztrácí na dynamice. Partner už nemůže ničím překvapit. Trpíme pocitem, že už nás s ním nic zajímavého nečeká. A doléhají na nás kompromisy. Řečeno slovy psycholožky Eriky Matějkové: „Já mám rád brambory, ty zeleninu, tak si oba budeme dávat těstoviny, které ani jednomu z nás nic neříkají, ale nevadí nám." Důsledkem je pocit nesvobody: chci zeleninu, ne těstoviny!

Partneři se cítí uvězněni v životě, který jim není zcela po chuti. Otevřené hádky sice nepropukají, chybí však intimnější sdělení: jak se lidé cítí, co očekávají od druhého, po čem touží. Na vině je lenost a obavy z reakce toho druhého. Odcizení vyvrcholí jednoznačným pocitem: Už tě nemiluji! Partner, kterého známe jako své obnošené boty, nám přijde málo vzrušující a nezajímavý. Často se objevuje i nevěra, která je důsledkem zákonitého ochladnutí sexuálního života. Co s tím?

Láska se musí budovat!

Změňte alespoň něco. Na vině jste totiž nejspíš oba. I když cítíte, že už si nedokážete nic nového nabídnout, nerezignujte. Najděte si nové společné aktivity: sport, kulturu, hry - cokoli, o čem už dlouho přemýšlíte, a nenašli jste si na to čas. Vnímejte svá přání jako šanci na změnu zažitých stereotypů. Zeptejte se konečně, co by druhý chtěl a co by jej potěšilo. Neřešte kompromisy polovičatě: jeden den se plně vyhoví jednomu, následující den druhému: dnes bude zelenina, zítra zase brambory. Najdu si luxusní recept, a počkej, jak ti zachutnají!

Nebo jste už dospěli do stadia, odkud podle vás není návratu? Přiznejte si to na rovinu a dejte sobě i své bývalé lásce čistou ránu z milosti! Protože životní kompromisy ubíjejí. I když ho uděláte z vlastního rozhodnutí, nespokojenost pod povrchem vás přiměje vinit neprávem partnera a hledat u něj další chyby, které možná ani nemá. Nebo je u vás strach ze samoty tak velký, že raději zvolíte pomalá muka bez lásky?

Co si o tomto tématu myslíte vy? Co poradíte Ivaně?

Tento a další podobné soukromé problémy bude už tento čtvrtek řešit Dámský klub na rádiu Frekvence 1. Váš názor tak možná zazní i na vlnách tohoto rádia

Krásná a chlupatá. Brenna byla posedlá odstraňováním chloupků, dnes se jimi chlubí | Video: Instagram/Brenna Pennly
reklama
reklama
reklama