Potřebuju malou ženu: Léčím si nízké sebevědomí
Prostě je to tak. Líbí se mi malé ženy. Nejenom malé, ale i štíhlé. Žádné kuličky! Taková prostorově úsporná tintítka se mi líbí. Přitom nejsem žádnej trpaslík. Stopětaosmdesát a do metráku mi moc nechybí. Mohl bych si dovolit pořádnou ženskou. Ale nechci ji!
Prostě je to tak. Líbí se mi malé ženy. Nejenom malé, ale i štíhlé. Žádné kuličky! Taková prostorově úsporná tintítka se mi líbí. Přitom nejsem žádnej trpaslík. Stopětaosmdesát a do metráku mi moc nechybí. Mohl bych si dovolit pořádnou ženskou. Ale nechci ji!
Nechci ji ani ne tak proto, že bych se styděl před lidmi, kdyby mne dotyčná o půl hlavy převyšovala, když si vezme boty s vyššími podpatky. Kdyby už se to stalo (i když nevím jak, když velkou nechci - ledaže by si mne osvojila násilím), rozhodně bych jí ty podpatky nezakazoval. Ne ze strachu, že bych byl bit, ale tak nějak z principu nemám ve zvyku ženy nikterak omezovat, a taky nemusím mít ve všem navrch.
Abych se do toho nezamotal a rozuměli jste mi: Nevadí mi, když mne žena převyšuje. Tedy ve všem ostatním mi to nevadí. Může být chytřejší, vzdělanější, může být pracovně úspěšnější, to všechno zvládnu bez problémů, tedy pokud to bez problémů zvládne i dotyčná. Ale nějak si nedokážu představit, že bych si musel stoupnout na špičky, neřku-li vylézt na vyšší schod, když takovou budu chtít políbit.
Hlavně ať musí na špičky
Popravdě - nedovedu si představit, že by se ona nemusela postavit na špičky. Prostě tím správným archetypem ženy je pro mne taková, která se při líbání musí na špičky postavit. Taková, kterou si mohu kdykoli odchytit z prostoru a přenést z místa na místo, aniž bych si přivodil ischias. Takovou, která se umí zatočit a skrýt do mé náruče jako kotě. A nepřečnívat!
Zajímavé je, že všechny mé prostorově úsporné ženy tvrdily, že pro ně chlap pod stoosmdesát není chlap. Jakkoli jsem byl rád, že jsem "v normě" a mohu se ze svých malých žen těšit (a ony ze mne), bránil jsem malé muže. Ptal jsem se těch svých tintítek, proč nechtějí malé muže, jakože koho si ti podměreční chudáci mají opatřit, když malé ženy chtějí jen velké chlapy. Mé malé ženy trochu aneticky tvrdily, že je jim úplně jedno, koho si nějakej trpaslík opatří, ať si takovej klíďopíďo trhne nožičkou, popřípadě si to udělá ručičkou, ale že s nimi, s trpaslíky, tedy rozhodně nikdy a nic.
Co je malé, to je milé, říká se. No… Leckterý muž mi rád potvrdí, že tomu tak nemusí být úplně vždycky a za všech okolností. I malá žena může být velká velitelka, hysterka, žárlivkyně. A ne že by se mi takové zcela vyhýbaly. Ovšem ale! Jak krásně praví Karel Čapek: "Osvobozující krása malých věcí je v tom, že jsou vlastně nepřekonatelně komické. Život s nimi je zbaven tragiky a tíhy…" A tak těm mým drobotinám všechno zřejmě procházelo podstatně lépe, než kdyby byly velké. A kdoví, jestli by mi všechno neprocházelo podstatně hůř, kdybych byl ten trpaslík…
Kde ji ale hledat?
Najít si drobnou ženu je ovšem značně obtížné. Je jich podstatně méně než nedrobných. Má-li být taková žena ještě k tomu koukatelná, má-li mít ještě něco nadělíno v té své malé hlavičce, a nadto ještě vládnout vlídným emočním uspořádáním, pak už může být opatření si takové miniženy neskutečná honička. Což takhle ještě v reálu, tam je hned jasno. Ale chytejte tu ženskou droboť za rukáv na chodníku bez rizika, že dostanete facku! Tedy facičku.
I když vás ta facička nezabije, přece jen čerstvý padesátník se už snaží předcházet podobným dehonestačním příhodám. Raději si pohodlně a zbaběle v klidu domova napíše seznamovací inzerát s výčtem základních požadavků. Záhy z odpovědí zjistí, že se v principu každá žena cítí jako drobná, a to i v případě, že vypadá jako parní válec. A když před takovou člověk prchá (neprchá, ale slušně se omluví s velmi jemným odvoláním na nesplnění jasně sděleného požadavku), ještě dostane odpověď (jistěže od ženy, která se až do chvíle odmítnutí deklarovala i jako emočně vlídně uspořádaná): "Tak ti tedy přeju nějakou malou, hysterickou vyzáblinu!"
Čtenářům mé knížky Hledám štíhlou ženu jistě neříkám nic moc nového. Prostě je to honička, to hledání. Ovšem co pak, když se to člověku podaří. Když si malou ženu opatří a ona mu tak trochu přeroste přes hlavu. O tom pojednává volné pokračování s názvem Jak jsem (ne)našel ženu. V těchto dnech knížka vychází, a kdo by měl chuť, rád mu ji pošlu.
No a pomalu bychom se mohli podívat po nějakém tintítku do třetí knihy. Ta už logicky musí skončit čistým happyendem. Tak kdybyste o nějaké úhledné (a hodné!) drobotině věděli, můžete mi ji odchytit a poslat v klícce do redakce. Dejte jí na cestu trochu vody a sušenku, drobotiny nemají velkou spotřebu. Po doručení společně napíšeme třetí knihu, tím se už jednou a provždy zbavím téma hledání malých a štíhlých žen a budu konečně moci psát o něčem zajímavějším. Třeba o jihoamerických deštných pralesích, nebo alespoň o kůrovci na Šumavě.
Zajímají vás další Honzovy příběhy, názory, postřehy?
Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měl zajímat úspěšný humoristický román Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu" i jeho volné pokračování s názvem "Jak jsem (ne)našel ženu". Obě knihy si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected] , který vám je rád zašle i s věnováním.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
Čech versus cizinec: S kterým budete mít lepší život?
15 šokujících věcí, které jste o svatbě určitě nevěděli
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
