Příběhy polyamorních Čechů: Sex kdykoliv s kýmkoliv? Nechodíme každý týden na orgie
Zatímco je spousta lidí upřímně šťastná s dlouhodobým partnerem, o polyamorii by se mohlo mluvit jako o reálné a akceptovatelné alternativě pro ty, kteří v rámci klasických vztahů nenachází naplnění.
"Jen si představte, kolik podivných pohledů jsme dostali, když jsme se jen tak mimochodem zmínili, že na víkend jedeme s manželem každý někam jinam s dalšími partnery," říká jednatřicetiletá programátorka Karolína. Polyamorní vztah vede s manželem už čtyři roky a jako ostatní polyamorní mluví o tom, že tato forma vztahu neznamená jen spoustu sexu a orgií.
I my máme hranice
"Přátelé v mé polyamorii vidí primárně sex kdykoliv s kýmkoliv a jen pomalu se mi daří vysvětlit, že to tak opravdu není, že to není žádná obezlička, aby člověk mohl být nevěrný, nebo že to neznamená, že mi na partnerce nezáleží," říká jednatřicetiletý zvukař Dan, ke kterému se přidává devětadvacetiletá překladatelka Dorota: "Lidi si představují, že spím s každým druhým, že je balím, když se s nimi bavím, že chodím každý týden na orgie a že je to celé jen o tolerování podvádění."
Naše kultura funguje primárně na základě vnímání binárních opozic, společnost často vnímá polyamorii jako opak monogamie - tedy žádné hranice a spousta nevázaného a hromadného sexu. I ona ale své hranice a pravidla má, jen si je stanovují jednotliví "zúčastnění" a primárním základem takového vztahu je, že o sobě všichni vědí a jsou otevření a upřímní v tom, co od takového vztahu čekají a chtějí.
"Společnost posuzuje polyamorii prizmatem uzavřeného vztahu 1+1 a jeho specifických patologií. Lidsky to znamená, že řeší spoustu praktických banalit, třeba kdo s kým sdílí lože a kdo komu vaří, a moje odpověď na tyhle věci je - podle aktuální dohody. Naopak to, co je základním kamenem polyamorních vztahů, tedy výslovné dohody a vzájemná otevřenost, zůstává často mimo oblast zájmu většinové společnosti," říká třicetiletá Marie, která má podle svých slov několik hlubokých vztahů v různé intenzitě.
Polyamorní vztah může mít různé podoby
Jednatřicetiletá Karolína, která pracuje v IT, je se svým manželem osm let a jejich vztah jako polyamorní označuje poslední čtyři roky. Téměř rok byli v milostném i sexuálním vztahu s druhým párem, který původně poznali na swingers party. "Jezdili jsme ve čtyřech na dovolenou do pokoje s jednou postelí a sdíleli náklady na každodenní věci. Ráda na to období vzpomínám, byla to taková výstřednější obdoba seriálu Přátelé. Pořád byl někdo doma, komu člověk mohl říct, jak se ten den měl, postěžovat si a pak si společně uvařit večeři. Taky bylo méně domácích prací, protože se nás o ně staralo víc," popisuje.
Tato forma vztahu po čase skončila, a zatímco její manžel stále chodí s ženou z původního seskupení, ona se vydala spíše cestou nezávazných sexuálních vztahů bez elementu dlouhodobého závazku. "Můj první a prozatím poslední paralelní vztah v rámci manželství trval téměř dva roky. Nejsilnější na tom bylo to, že jsem mohla prožít zase ty krásné okamžiky rané zamilovanosti. Toho si vážím asi nejvíc, protože bylo neuvěřitelné sdílet tu radost s mým manželem, který toho byl součástí přes vztah se svojí přítelkyní, partnerkou mého muže číslo dvě," říká Karolína, která si o polyamorním životě vede blog, jeho název chce ale uchovat v anonymitě.
Je to vztah jako každý jiný
Zatímco tak někteří polyamorní preferují vzájemnou věrnost ve skupině a nevyhledávají už žádné další romantické a sexuální vztahy, jiní mohou být mnohem otevřenější a dále se seznamovat a volně rozšiřovat svoji partnerskou základnu.
A jako v každém vztahu i v těch polyamorních dříve nebo později přijde okamžik, kdy je potřeba nastavovat pravidla a vytvářet dohody. "V polyamorních vztazích to může být ještě náročnější, jelikož se dohody týkají více lidí. Klade to ale především nárok na každého jednotlivě - být dostatečně zvědomělý, mít rozvinutou schopnost sebereflexe a uvědomovat si v aktuálním čase, co skutečně chci a co nechci, a nedělat to například jen pro druhého, abych například zachránil vztah," říká psycholog David Janík.
Podobný příklad zažila dvaatřicetiletá umělkyně Ola. "Jeden z mých vztahů se rozpadl kvůli tomu, že jsem zjistila, že jeho manželka s tím vlastně nesouhlasí, nemá mě ráda a takto funguje jen proto, že to bylo jeho přání. Bylo tam spousta dalších důvodů, proč jsme to ukončili, ale tohle byl ten základní, nechtěla jsem být součástí vztahu, ve kterém někdo trpěl."
Jednačtyřicetiletý programátor Petr tak potvrzuje, že i když je polyamorie primárně založená na schopnosti milovat několik různých osob najednou, negarantuje osobní zralost. "Vyznavači polyamorních vztahů bývají často svobodomyslnější, ale také jsou to často lidé prostě zmatení a bloudící, stejně jako ti monogamní," popisuje.
Vztah na to musí být připravený
Jak píše jednatřicetiletá Karolína na svém blogu, i když může polyamorie vypadat atraktivně, vztah, který takto funguje, musí mít pevné a stabilní základy. Speciálně tehdy, když se jako v jejím případě z monogamního vztahu stane polyamorní. "Vnímám polyamorii jako manifestaci síly vztahu, upřímné komunikace, bezpodmínečné lásky a nezlomné důvěry v toho druhého. A to potřebuje čas. Měsíce nebo i roky, než se člověk do takového stavu dostane. Pro mě je největší přidanou hodnotou to, jak polyamorie podporuje seberozvoj na individuální i partnerské úrovni. A to je i ten formát, který používám, když to někomu vysvětluju. Takže to pro mě není nic, za co bych se měla stydět, spíš naopak. Přestože je vidění okolí dost často úplně jiné," dodává Karolína, která na svém blogu píše například o tom, že jí polyamorie pomohla s vnímáním vlastní sexuality a sebe sama.
"Umím si představit, že polyamorní vztah může být pro někoho skutečně ideální forma partnerství," říká psycholog David Janík, podle kterého je otázkou, zda takový vztah může fungovat dlouhodobě. "Klade velké nároky na důvěru, pevnost vztahu, upřímnost vůči sobě i ostatním a na soulad mezi tím, co cítím, říkám a dělám. Připravený nemusí být jen vztah, ale především člověk samotný. Měl by mít vyjasněno, jakou má motivaci k takové formě vztahu, jaké jsou jeho vědomé nebo nevědomé pohnutky. Určitě se vyplatí vše nejprve prozkoumat, než by ublížil sobě nebo ostatním."
"Nechci zabíjet vztahy"
Nepochopení mainstreamové společnosti je dáno také samozřejmě naší kulturou, která není na polygamní vztahy zvyklá a ve které je vlastně spíše časté a normální vedlejší vztahy či známosti zatajovat. "Přitom je stejně většina lidí někde na půl cesty k polyamorii, já to vidím kolem sebe pořád, lidé se neustále zamilovávají mimo své legální svazky a berou to jako chybu, ale to není chyba, to je přirozená věc a je to v pořádku," říká čtyřicetiletý polyamorní vědec Jan. "Místo toho, abychom s tím uměli pracovat a rozšiřovali svoje srdce, tak se pak vždycky musíme rozhodnout, který z těch dvou vztahů teda 'zabijeme', protože naše kulturní binární logika nic jiného nepřipouští," dodává.
Namísto toho, aby mu tak polyamorní vztahy dávaly například pocit nejistoty nebo žárlivosti, vidí to přesně naopak. "Ve chvíli, kdy nebude muset moje partnerka volit, tak já se nemusím bát, že ji ztrácím, a můžu se radovat taky. Budu s ní přesně tak dlouho, jak dlouho si budeme něco dávat, ne tak dlouho, než se objeví nový zajímavý člověk a ona si bude muset vybrat," vysvětluje Jan.
Důležité je si umět zpracovat žárlivost
Právě žárlivost je něco, co polyamorní lidé často vnímají jinak. Její zdroj často hledají sami u sebe a učí se s ní pracovat. "Víceméně odjakživa jsem si uvědomoval, že se mi často líbí víc než jeden člověk najednou. Postupem času jsem se několikrát dostal do situace, kdy moje aktuální partnerka či partner někde více nebo méně zalétli, a zjistil jsem, že nejenže nežárlím, ale dokonce z toho mám radost. Z toho, že někdo, koho mám rád, zažil něco hezkého, nezávisle na tom, s kým to bylo," popisuje jednatřicetiletý zvukař Dan.
Devětadvacetiletá umělkyně, básnířka a teoložka Magdaléna říká, že s žárlivostí jde pracovat a úplně se jí zbavit, zároveň je ale podstatné si uvědomit, že je normální žárlivost cítit. "Je důležité si navzájem věnovat pozornost a nedělat věci, se kterými druzí nesouhlasí nebo jim ubližují, chovat se slušně a citlivě. Musíme se spolu neustále bavit a vztahy si vyjasňovat a slaďovat," vysvětluje.
Žárlivost tak může sloužit jako část vlastního rozvoje, stejně jako v případě dvaatřicetileté umělkyně Oly. "Je to spojené spíš s vnitřním pocitem nespokojenosti sama se sebou. Je to sebejistota, kterou mi ale nemůže dát partner, musím na ní pracovat sama. Snažím se žárlivost přejmenovat na pocit nespokojenosti 's něčím' a pracovat na tom, abych byla uvolněnější a sebejistější, protože je to hlavně v mých rukou," říká Ola, která si už odmalička uvědomovala, že miluje několik kluků či mužů zároveň, a v posledním vztahu chodila s dvěma muži paralelně, přičemž jeden žil v Česku a druhý v zahraničí.
Podle psychologie můžeme žárlivost chápat jako kulturní konstrukt i jako naučenou zkušenost. "Existuje několik vysvětlení, z čeho vlastně pramení. Není to primární emoce, ale složená - najdeme v ní lásku, nenávist nebo strach. Nejčastěji zmiňované vysvětlení je nízké sebevědomí - bojím se, že mě partner opustí, že pro ni/něj nejsem dost dobrý/á, a to pak může spouštět nebo zesilovat potřebu vlastnit toho druhého," vysvětluje psycholog Janík.
Polyamorie je tak určitě jistým způsobem svoboda, kdy můžete v některých případech najít uspokojení všech svých potřeb. "Je to pro mě způsob, jak být spolu s manželem a zároveň si neblokovat další možnosti navázání vztahu s jinými zajímavými lidmi. Každý vztah s někým dalším je něčím obohacující a zároveň úplně jiný než ty ostatní, řeší se tam jiná témata, dají se provozovat jiné aktivity, je tam jiná energie," popisuje devětatřicetiletá Dáša, jejíž manžel se pravidelně vídá s jinou ženou a ona sama měla jako bisexuálka paralelní vztah s jinou ženou.
Jejímu jednačtyřicetiletému manželovi Petrovi zase celý koncept polyamorie pomohl pochopit, kam vlastně patří a co od života chce. "Uchopil jsem tak dřívější neurčité pocity, názory, potřeby i sklony. Od dvaceti do pětatřiceti jsem vedl různé paralelní vztahy, polopřiznané, poloskrývané, vesměs v nepohodě, nikdy jsem ale kvůli nim nechtěl opustit svůj primární vztah. Pak jsem ale přišel na výraz polyamorie, etická nemonogamie, se kterým odpadlo to napětí a obava, že další lidé rozkolísají naše manželství," říká.
Zatímco je tak spousta lidí upřímně šťastná s dlouhodobým partnerem, o polyamorii by se možná mohlo mluvit jako o reálné a akceptovatelné alternativě pro ty, kteří v rámci klasických vztahů nenachází naplnění.