reklama
 

Podraz mého života: Chci se ženit, ale ne s tebou!

Byl to sympaťák, ale žádný lumen, aspoň ve srovnání s těmi nabouchanými třicátníky, co se mohli přerazit, abych si jich všimla. Jen ten hlas, hluboký, sametový, neuvěřitelně sexy... Na ten mě utáhl.

Foto: Isifa/Thinkstock

Vlastně to ani nebyla láska na první pohled. Láďa mě prostě tak dlouho uháněl, až jsem si řekla, že to teda zkusím. A pak jsem se do něj strašně zamilovala, bohužel...

Ze začátku mi přišel jako obyčejný kluk. Teda spíš vlastně pán - byl totiž o dvanáct let starší, a taky tak vypadal. Sice pořád štíhlý a bez vrásek, ale taky bez vlasů. Sympaťák, ale žádný lumen, aspoň ve srovnání s těmi nabouchanými třicátníky, co se mohli přerazit, abych si jich všimla. Jen ten hlas, hluboký, sametový, neuvěřitelně sexy... Na ten mě utáhl.

Já mám spoustu času

A taky na trpělivost lovce. Nikdy na mě nekoukal jako jezevčík s vyplazeným jazykem. Vždycky byl po ruce, klidný, s nadhledem, připravený si kdykoli cokoli začít - a nijak to neskrýval. Občas se mi s neskrývanou provokací zahleděl do výstřihu, sem tam mě pohladil, při tanci se přitiskl. Pak jsem jedné opilé noci zjistila, že vážně skvěle líbá. Když jsem ale řekla dost, jen se zasmál a klidně přestal. "Já mám spoustu času, stejně za mnou jednou přijdeš," zachraptěl mírně pobaveně a ve vší slušnosti mě vyprovodil domů.

Doporučujeme: Zkoušela jsem, co vydrží. Nakonec odešel jen s taškou

Do měsíce jsem za ním opravdu přišla - a tak začala naše bláznivá láska. Nebyl nejlepší jen v líbání, ale prostě ve všem. Tichá voda, pod jejíž nenápadnou hladinou se skrývají divoké proudy. Vydrželo to dlouhé dva roky.

To už nás všichni brali jako pár. Společně jsme trávili víkendy s dětmi z jeho předchozího manželství, jezdili na výlety s přáteli, slavili Vánoce i Silvestra. Ale každý jsme bydleli ve svém bytě a o ruku mě nikdy nepožádal. Někdy mě to docela mrzelo, snubní prsten bych na ruce viděla ráda jako každá žena, nechtěla jsem však naléhat.

Kdykoli jsme se totiž zeptala, jestli bychom třeba nezkusili bydlet spolu, odpověď byla velmi vyhýbavá. Vlastně už jsem ji znala, i když z úplně jiných souvislostí: "My máme spoustu času... Takhle nám přece není špatně. Přijdu za tebou když máš na mě náladu, zůstanu, dokud je to ti milé. Co nám chybí?"

Až mu jednou nedala přednost dodávka.

Zachránila jsi mě, zůstanu

Dovezli ho do nemocnice v bezvědomí, rozbitého na kusy. Šest týdnů se na ARO potácel mezi životem a smrtí. Stala se z něj živoucí mrtvola. Chodila jsem za ním do nemocnice každý den. Střídala jsem se u jeho postele s vyděšenými dětmi a zoufalými rodiči, pomáhala ho převlékat, umývala ho, masírovala proleženiny. Měl strašné bolesti.

"Když jsem viděl, jak trpělivě za mnou chodíš, rozhodl jsem se s tou bolestí porvat - kvůli tobě. To ty jsi mě vlastně zachránila víc, než všichni doktoři," přiznal mi, než ho propustili z nemocnice. Do jednoho bytu se mnou se ale pořád nastěhovat nechtěl. A tak jsem se o něho starala u něj doma: nakupovala, vařila, uklízela. Nakonec jeho chuť do života zvítězila a Láďa se úplně uzdravil.

Musím ti něco přiznat

Dalšího půl roku to byla idyla, ale pak to začalo mezi námi skřípat. Já jsem chtěla být častěji s ním, on měl pocit, že ho moc omezuji. Hádali jsme se čím dál víc. Až jsem nakonec v jedné prudké hádce vyhrkla: "Už toho mám dost! Buď si mě vezmeš, nebo půjdu!" A on mlčel.

V slzách jsem se sbalila a odstěhovala si všechny věci k sobě do bytu. Ještě jsme se sice párkrát sešli, ale už i mně bylo jasné, že je mezi námi konec. Na poslední schůzku přinesl čtyři obrovské rudé růže, za každý rok života jednu. "Anetko, ty jsi báječná ženská. Vím, že nebýt tebe, tak bych tu dneska nebyl ani já - jenže já si tě nezasloužím. Ty pro mě prostě nejsi ta pravá. Přeju ti v životě hodně moc štěstí," rozloučil se.

Týden na to jsem ho zahlédla, jak se objímá na ulici s obarvenou zrzkou, snad ještě o deset let mladší než já. Do půl roku se s ní oženil. Nikdo z našich známých to nechápal - prostinká holka ve věku jeho dcery! A stačilo jí pár měsíců, aby dosáhla toho, co se mi nepovedlo za léta vztahu.

Už od té doby uplynulo pět let, a já se pořád nedokážu vzpamatovat. Milovala jsem ho moc? Nebo snad málo? Vždyť mě přece ze začátku tolik chtěl! Jak se vůbec pozná ta pravá láska?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Ten chlap je divnej aneb Kdy od něj dát ruce pryč?

Prokletí krásných žen: Muži se jich bojí

Čtyřletý Sherwyn: Dětský génius s IQ jako Einstein

--------------------------------------------------------------------------------

Jak na partnerské vztahy?

reklama

Komerční tip

reklama