Platíme daň za odkládání rodičovství, říká o sendvičové generaci psychiatr
Studujeme, cestujeme, pozdě rodíme děti, a tak nám pak plynule k péči o ně přibude péče o naše starší rodiče. Jak čelit všem starostem, které v rámci takové paralelní trojí péče vyvstanou?
Pojem "sendvičová generace" k nám přišel z USA a mluví se o něm posledních dvacet let ve spojitosti s generací středního věku. Ta se stará o své děti a rodiče současně. Přitom jednak narůstá objem těchto starostí a zároveň se prodlužuje doba, kdy se o své blízké staráme. Jak se z toho všeho nezbláznit, jsem se ptala psychiatra Miroslava Sekota z pražského INEPU.
Co je největší příčinou potíží sendvičové generace?
Jedná se o daň za pokrok a civilizační výdobytky toho, že déle a lépe žijeme. Od pradávna až do 19. století polovina lidí zemřela při porodech a v raném dětství. Zbytek na infekční nemoci a polovina našich předků se podle odhadů zavraždila ve válkách. Vrchlického v padesáti letech nazývali "ctihodný kmete" a otec vlasti Karel IV zemřel ve dvaašedesáti letech na zápal plic. Dnes dvaašedesátiletý pacient na interně je "mladý člověk".
Vymstívá se nám tedy touha po nekonečné svobodě, nezávislosti, a nevázání se tak, že pokud zakládáme rodiny, zakládáme je po pětatřicítce, kdy už jsou naši rodiče ctihodní kmeti. A tak kromě starostí kolem malých dětí, domácnosti, práce, začínají i starosti s nimi. Přemýšlejí lidé před třicítkou v kontextu budoucnosti?
Především nic není nekonečné, jen tak trochu větší. Za mých mladých let svět končil na pláži v Bulharsku, dále, do jiných zemí člověk nedostal "devizový příslib,"a pokud měl polovinu rodiny v kapitalistické cizině, nedostal se už vůbec nikam. Proto mladí lidé vstupovali do manželství hned "po vojně", nebo i dříve. Často se brát museli, protože antikoncepční prostředky byly nedostatečné, a před soudružskou interupční komisi se nikomu moc nechtělo. Proto je dnes normální zkoušet dvě, tři školy, projet si pár zemí, vždyť na rodinu je čas až po třicítce nebo i později. Samozřejmě za toto je potřeba zaplatit daň, protože životní starosti se tímto nevyřeší, ale jen odloží.
Jak si tedy nezničit vlastní rodinu, ale nehodit přes palubu ani své rodiče tak, abychom ve finále nejvíc nezničili sami sebe?
Platí to, co se učíme při první pomoci v případě požárů a jiných katastrof.Kyslíkovou masku musíme nasadit nejdříve sobě, protože člověk v jakékoliv pomáhající profesi a nebo i v rodině nezmůže nic, když především nedbá o svou bezpečnost. Své rodiče hodit přes palubu nemůžeme, protože na jedné straně dluh, který k nim máme nikdy nesplatíme jim, ale maximálně svým dětem. Na druhé straně každá pomoc má své limity a hranice. Jednou jsem navštívil skanzen v Přerově nad Labem, kde nám ukazovali "vejminek" pro staré rodiče. Zároveň zde byla nepsaná pravidla, podle kterých jim jejich potomci měli nosit v neděli chléb a o posvícení husu. Naši předkové měli holt svůj řád a logiku.
Dnešní realita je ovšem taková, že dvojí starost o dítě i rodiče většinou leží na ženách-pečovatelkách. Jaké jsou pak důsledky jejích partnerských vztahů a co případně jejich vlastní integrita?
Z historického hlediska muž vždy spíše byl živitelem rodiny, protože má více válečnické a lovecké sklony, a ženy byla strážce rodinného krbu. Mezi její úkoly patřila i péče o členy rodu, kteří z jakýchkoliv důvodů nebyli schopni se postarat sami. Samozřejmě dnes kdy jsou rodiny, kde žena vydělává více než muž se může tato situace obrátit. Jinak péče o seniora může narušit vztah stejně jako péče o dítě, protože je zcela jasné, že prostor, který má pár pouze pro sebe se ztenčí, a každý z tohto páru bude získávat od svého protějšku méně pozornosti.
Myslím si, že nejde o to, že žena vydělává víc. Jde spíš o to,že žena dnes ve většině případů není pouze strážkyní rodinného krbu, ale musí zvládat v podstatě všechny role a mnohem častěji než muži. V jisté fázi takových životních okolností není schopna řešit vyváženost partnerského vztahu, natož sebe. Co tyto situace vyžadují od partnera, kromě empatie a vůle pomoci, abychom předešli ještě partnerské kolizi?
Myslím, že je to přesně o tom, co říkáte. Empatie, pomoc a sdílení je to nejdůležitější. Říká se, že velké muže dělají velké ženy. Málokdy dokáže něco významného muž, který nemá dobré zázemí.
Jak předcházet v tomto případě syndromu vyhoření?
Syndrom vyhoření je záležitost velmi komplexní a hovořit o něm přesahuje rámec tohoto rozhovoru. Může se vyskytnout prakticky v jakékoliv pomáhající profesi.
Společným jmenovatelem je motivace lidského snažení. Pomáhající činnost je zprvu provozována z entuziamu, z pocitu "poslání ", vyšších cílů a ideálů. Tyto ideály časem mizí a zůstává rutina a povinnost, bez emočního prožitku, pocit vyčerpání a někdy i zneužití. Předcházet tomu lze vyhledáváním radosti a pozitivních emočních prožitků zejména mimo oblast pomáhající profese. Tady si musí každý pomoci svými vlastními zdroji.
Jak se naučit volit mezi tím,co nebo koho v dané chvíli upřednostnit?
Zde je určitě každá rada drahá, každý to má jinak. Je nutné si udělat nějaký rozvrh a vzít si příklad ze svatého Martina. Tento římský voják, sloužící v Galii, rozetnul svůj plášť a druhou polovinu dal nahému žebrákovi. Takže jinými slovy: polovinu si nechat a druhou polovinu spravedlivě rozdělit. Toto není problém v tradiční rodině, která žije pohromadě, kdy dny a večery tráví společně, ale to spíše patří do historie. V dnešní době, kdy je jeden z rodičů v centru seniorů, druhý v nemocnici, jedno dítě je doma a druhé studuje na koleji, může být opravdu problém všechno tohle nějak skloubit dohromady.
Pečovat o ještě nesamostatné děti a už nesamostatné rodiče je většinou pro jednoho jedince plný pracovní úvazek. Jak kloubit pracovní vytížení s tím rodinným?
Je to velmi těžké a jednoznačný návod se pokytnout nedá. Snad jen, což už možná bylo řečeno, chránit si hranice a svůj osobní prostor, a zodpovědnosti v rodině rovnoměrně rozdělit dle jednotlivé členy dle jejich možností a schopností.
Miroslav Sekot
Miroslav Sekot se narodil v roce 1968. Vystudoval 1. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, přes 20 let pracoval jako lékař a odborný asistent na Psychiatrické klinice VFN a UK. V současné době pracuje jako lékař a psychoterapeut mimo jiné v centru INEP www.inep.cz v Praze 8 v Karlíně. Dále jako výcvikový lektor a vysokoškolský pedagog na Karlově univerzitě
V čem je nejnáročnější určitý pocit"schizofrenie", kdy člověk přepíná mezi potřebami lidí tří generací?
Tak předně bych se chtěl jako psychiatr ohradit proti pojmu "schizofrenie", což je závažná duševní nemoc, která s tímto nemá vůbec nic společného. Spíše bych použil slovo"ambivalence", což je situace, kdy máte najednou dělat vpravo vbok a vlevo vbok a jste z toho lehce zmatení. Asi nejlepším řešením ze z úsečky, kde lidé sendvičové "generace" se nacházejí ve středu, udělat trojúhelník. Zapojit i naše potomky, protože i oni by si měli uvědomit, že jednou zestárnou, a že všechny tři ( někdy i čtyři) generace patří do rodiny, která je jen jedna. Přičemž vztahy na každé straně tohoto trojúhelníku by měly být vzájemné. To znamená" Dávám a dostávám dle svých možností".
Na co se pečovatelkám (pečovatelům) dvou generací smrskne každodenní život?
Může se smrsknout na 24 hodinovou pohotovost, což se dlouho vydržet nedá. Doporučuji vždy takovýmto osobám, aby si prosadili něco vlastního, je jedno jestli to bude kurz angličtiny, jóga, sauna, nebo " klub přátel šlehačkových dortů". U mužů (pokud nejsou alkoholici) může být v této indikaci v omezené míře tolerována i hospoda.
Co znamená "omezená míra" v případě ventilu, který pramení ze stresu a starostí, tak abychom plynule nepřešli ještě do dalšího problému jménem závislost?
Možná i zde bychom se mohli poučit u našich předků. Dříve lidé tvrdě pracovali, dovolená téměř neexistovala. Pracovalo se i v sobotu. Poté se večer po práci šlo do hospody, kde se lidé setkali se svými sousedy a přáteli a mohli probrat své denní starosti. Druhý den se sešli v kostele a po nedělním obědě se setkávali na promenádě. Závislým na alkoholu se při tomto životním stylu stal málokdo.
Komu si pečující může říci o péči, pokud nemluvím o interních rodinných zdrojích, které, jak už bylo v rozhovoru zmíněno, nejsou vždy k mání?
I toto má svá pravidla. Lidé s tělesnými a psychickými chorobami jsou pozuzování a rozdělovaní do 4 stupňů, podle potřeby péče. Podle toho mají rodiny nárok na finanční příspěvek, pečovatelskou službu.Existují I takzvané "odlehčovací pobyty", kdy je možné umístit seniora do zařízení sociální péče, aby rodina mohla jet na týden na dovolenou a podobně.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
