Nikdy nebudu mít vnoučata? Jedina dcera je lesbička!
Když se mi dcera do očí svěřovala s tím, že je lesba, že si tím je jistá a už se to nikdy nezmění, plakala. Plakala, protože věděla, jakou mi tím způsobuje bolest.
Když jsme se s manželem před 22 lety začali pokoušet o dítě v euforické a těsně porevoluční době, ani nám nepřišlo, že by v tom měl být nějaký zádrhel.
Psal se rok 1990 a my jsme si prostě spontánně řekli, že se budeme milovat bez ochrany, protože by bylo krásné přivézt do čerstvé svobody a demokracie potomka. Ani nám vlastně nepřišlo, že by ty dva roky, kdy se nám počít nedařilo, byl nějaký problém.
Čas tehdy plynul mezi prsty nějak rychleji, s manželem jsme začínali podnikat, otevřeli jsme si vlastní květinářství, všechno bylo neuvěřitelně pozitivní, včetně výsledku těhotenského testu, který po dvouletém "snažení" konečně zbarvil čárku do správného odstínu. Konečně čekáme dítě!
Bude vaše jediné!
Jenže těhotenství samotné dávalo tušit závažnější problémy. Rodila jsme císařem a na svět přišla naše úžasná, krásná, roztomilá dcerka Šárka. Bohužel u mě nastaly poporodní komplikace, následné operace, léčba a zase operace - zkrátka verdikt zněl: "Už nebudete moct mít nikdy dítě!"
Dodnes mi tahle věta pana primáře rezonuje v hlavě a snad tisíckrát jsem ji obrečela, trápila se, dokonce jsem byla tři roky na antidepresivech. Zároveň jsme si ale s manželem užívali přítomnosti naší nádherné dcerky, která nám rostla do krásy a dělala nám jen a jen radost.
Chytrá, učenlivá holčička, kterou si všichni oblíbili na první pohled. Zkrátka zlatíčko celé naší ulice, všech našich přátel, babiček i dědečků. Ani teď - zpětně - si neuvědomuji, že by dcerka byla v něčem jiná. Že by si místo panenek hrála s autíčky.
Mají chlapečka a asi bude na chlapečky, chudáci!
Vybavuji si, jak mi kamarádka (shodou okolností učitelka ve stejné mateřské školce, kam začala ve čtyřech letech chodit i naše Šárka) vyprávěla o podivném chování jednoho jejího "spolužáka", čtyřletého Marečka. Prý si odmítá hrát s autíčky, zbožňuje panenky a, jak kamarádce prozradila jeho maminka, doma se obléká do holčičích oblečků, maluje se rtěnkou, navléká si korále, náramky a miluje maminčiny boty na podpatku.
Bylo to úsměvné a zároveň varující. Všichni (včetně jeho maminky) jsme v tom měli jasno - z chlapečka vyroste homosexuál. "No a co," říkala jsem si, hlavně když bude milován svými rodiči a bude žít šťastný život. Homosexualita přece neznamená, že z něj vyroste špatný, zlý člověk. Naopak! Záleží přece vždy na jeho okolí, rodině, přátelích, jak ho přijmou. "Kdyby se to někdy stalo nám, přece vlastní dítě nezavrhneme," uvažovali jsme tehdy nahlas s manželem.
Zodpovědná puberťačka?!
V podnikání se nám dařilo do té míry, že jsme mohli žít poklidným životem na maloměstě, každý rok si jako rodina odletět na vysněnou dovolenou do exotických zemí. Bylo nám společně fajn! Z Šárky vyrostla puberťačka, kolem které se kluci jen točili.
Až nás s manželem zaráželo, jak je zodpovědná. Než aby šla takříkajíc "za rukama", radši seděla doma a učila se. Nebo se s jednou či druhou nejlepší kamarádkou zavíraly v pokojíčku a špitaly si. Byli jsme s manželem vlastně rádi. "Na kluky má ještě dost času," říkali jsme si spokojeně.
Tebe snad kluci nezajímají???
Stalo se to, když bylo Šárce sedmnáct. Když jednou odešla na volejbal a já jsem šla vypnout její svítící počítač, zůstala jsem jako opařená. Když jsem zavírala otevřené stránky, narazila jsem na porno, což by v tomhle věku nebylo asi nic tak zvláštního… Ale! Čím více do historie Šárkou prohlížených stránek jsem šla, tím více porno videí jsem nacházela - a všechna s lesbickou tématikou!
Šok - to je asi nepřesnější výraz pro to, co jsem tehdy zažila. Rychle jsem počítač vypnula a šla si nalít panáka, pak jsem si udělala kafe a hlavou se mi honily různé myšlenky. Manžel byl v té době již vážně nemocný a nechtěla jsem mu přitížit něčím tak, jako to říct, nemorálním (?).
Ten večer, když Šárka přišla domů, jsem se s ní zavřela v pokoji a hned na ní udeřila: "Tebe snad nezajímají kluci? Co měla znamenat ta videa, která jsem našla v počítači? Můžeš mi to proboha vysvětlit?"
Dej mi pokoj, nic nechápeš!
Taková byla Šárčina reakce! Okamžitě mě obvinila z toho, že ji špicluju, že jí lezu do počítače, měla mě za zrádce a za někoho, kdo ničemu nerozumí, nechápe její rozervaný svět. Nehodlala se o tom se mnou bavit, plakala ona, plakala jsem já. A nastala tichá domácnost…
Asi se mi budete smát a obviňovat mě z toho, že jsem konzervativní, prudérní, staromódní matka, která se nedokáže smířit s realitou a málem by se zařadila po boku těch, kteří zavrhli vlastní dítě kvůli sexuální orientaci. Tak to ale není a nikdy nebylo!
Ve skutečnosti jsem strávila hodiny, dny, týdny u internetu a snažila se vypátrat osudy dalších "Šárek" a jejich rodičů v bláhové touze přečíst si jakékoli statistiky, jejichž data by byla milosrdná.
Toužila jsem si přečíst o tom, že se jakékoli procento podobně "postižených" dcer vrátí od experimentu k zajeté normě a zůstanou tedy po pár zkušenostech s dívkou zase heterosexuálními dcerami.
Nic takového jsem pochopitelně nenašla. Od marnosti mého počínání mě "zachránil" zhoršující se manželův zdravotní stav a starost o něj. Po roce (to už bylo Šárce skoro dvacet) manžel zemřel a my dvě jsme se při zařizování pohřbu zase sblížily a spoluprožívaly ztrátu otce i manžela.
Ano maminko, jsem na ženský, ale miluju tě!
S Šárkou jsme opět nejlepší kamarádky a já v ní zase vidím moji nádhernou, chytrou a úspěšnou dceru. A odehrálo se i to, o čemž jsem si myslela, že nikdy nedokážu. Sedly jsme si v kuchyni u lahve vína a rozebraly to, co viselo už skoro dva roky ve vzduchu. Nemusím vám asi popisovat, jak to probíhalo. Brečely jsme u toho obě jako želvy.
Když se mi dcera do očí svěřovala s tím, že je lesba, že si tím je jistá a už se to nikdy nezmění, plakala. Plakala, protože věděla, jakou mi tím způsobuje bolest. Objala mě, schoulila se mi na klíně, jako by jí bylo pět let a s pláčem mi vysvětlovala, že to přece není žádná hrůza, že mě stále miluje a stále bude mojí holčičkou a já pro ni navždy zůstanou tou nejlepší mámou na světě a nejdůležitějším a jediným člověkem, kterého má!
Já jsem ji láskou málem umačkala a se zalykáním ji ujišťovala, jak moc mi ty dva roky, kdy jsme spolu téměř nemluvily, chyběla. Jak ji miluju a nikdy nepřestanu, ať už se její život bude ubírat, kudy chce.
Zoufale toužím po vnoučatech, Šárko!
Jediný škraloup a zklamání zůstává hluboko ve mně. Jsem smutná z toho, že má jediná dcera mi nikdy nedá vnoučata. Že nikdy nebudu chovat malinkého človíčka a cítit se hrdou babičkou, která s láskou bude opečovávat vlastní vnoučátka.
Často se ptám, proč zrovna já? Rychle tyto nesmyslné myšlenky zaháním, smutek ale přetrvává. Strašně moc toužím po vnoučatech! A nikdy v ně nepřestanu doufat...
PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
Vlastní sestra mě připravila o domov
Hodina pravdy: Porod koncem pánevním
Kolik utratí váš manžel za milenku? Desetitisíce ročně!
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
