reklama
 

Muž není hromádka hormonů, říká Julie Gaia Poupětová

Jak tenká je hranice mezi sexuálním obtěžováním a zneužitím? Co je to neolit v posteli? Jak vnímají kampaň #Me too odborníci z řad terapeutů? A jak souvisí s touto problematikou téma porna?

Foto: iStock

Zatímco český prezident vtipkuje o znásilnění, ten americký sahá ženám rovnou pod sukně. Sexuální obtěžování a zneužívání se až strašidelně běžně děje napříč společností, ale nikdy se o něm nemluvilo tolik, jako v posledních měsících. V říjnu letošního roku vypluly na povrch skandály amerického producenta Harveye Weinsteina, který léta sexuálně obtěžoval hvězdy stříbrného plátna a poškozené se začaly ozývat… Na pár věcí k tématu jsem se zeptala sex koučky Julie Gaii Poupětové.

Jak je projekt #Me too vnímán z pohledů vašich kolegů? Je rozdíl, zda je o ženy nebo o muže? 

Podle mě je v pořádku, že se i v odborném světě objevují různé reakce. Pochopitelně, že někteří muži reagují na tuto kampaň jako na přemrštěnou hysterii kolem toho, co tu odjakživa bylo. Nicméně ze strany liberálnějších terapeutů je zřejmě na místě i obava, že celá kampaň poslouží ve finále pouze jako zdvižený prst směrem k tomu dobrému, co jsme si stran sexuální svobody v naší společnosti vydobyli. A pak jsou tu i experti na trestní právo kolem znásilnění a sexuálního nátlaku. Tam jsem naopak zaznamenala pozitivní reakci na větší osvětu kolem statistik znásilnění a toho, jak takový čin oproti vžitým mýtům doopravdy probíhá.

#Me too

Jde o kampaň podporující posílení soucitu s ženami, které se v životě setkaly se sexuálním obtěžováním nebo zneužitím. S tímto hastaghem, používaném na sociálních sítích po celém světě, přišla aktivistka Tarana Burke. Do povědomí lidí ji přivedla herečka Alyssa Milano. 

Není ve výsledku celá kampaň trochu nešťastná v tom, že podporuje hysterii? Najednou to vypadá, že je muži obtěžována každá žena, ale neodvádí to pozornost od opravdu závažných případů sexuálního napadení a obtěžování?

Co jsou ty "opravdu závážné" případy? Kde je hranice? Ve své otázce perfektně narážíte na takzvaný "mýtus reálného znásilnění". Ten předpokládá, že ty opravdu závážné případy sexuálního napadení páchá většinou cizí muž, navíc násilník či jinak deviantní osoba, a že výsledkem takového činu na těle ženy je řada zcela evidentních známek fyzického napadení a potupných či jiných devastačních stop. Jenže stopy opravdového znásilnění nemusí být na první pohled rozpoznatelné a ještě dlouho po činu nemusí být vidět. Reálné statistiky ukazují, že typické znásilnění zůstává bez očividných fyzických stop. O to horší je dopad na psychiku oběti. V devadesáti procentech případů je navíc pachatelem někdo známý. Narážím tedy na tenký led v oblasti kladení zdánlivě jasné hranice mezi opravdu vážné případy a ty, které už jakoby vážné nejsou. Protože není jasné, zda si to dotyčná třeba celé nevymyslela a nepřibarvila, že? To je velmi tenký led.

Sama mám za svůj život pár zkušeností týkající se sexuálního obtěžování, ať už slovně, nebo i fyzicky. Vždycky jsem se ale po takovém činu rázně ozvala nebo jsem okamžitě odešla z pracovního poměru, pokud se to stalo v práci. Proč mají ženy takový problém případ nahlásit hned, když se stane?

Pokud hovoříme o situaci v práci, může to žena vnímat i tak, že třeba není komu to z jejího pohledu oznámit. Není nikdo, kdo by byl ochotný se takovou situací na pracovišti zabývat. Může mít navíc pocit, že pokud by se o to pokusila, nikdo jí neuvěří s ohledem na prestiž a důvěryhodnost dotyčné osoby pachatele. Hlavní roli hraje stud, strach a pocity vlastního ponížení.

Do hry vstupuje i takzvaná druhá ztráta kontroly. V okamžiku, kdy se o něco sexuálního pokusí člověk z vašeho okolí, následuje silný vnitřní otřes a stresová reakce na určitý druh bezmoci, když jste někomu vydáni na pospas. Váš mozek to hodnotí jako dočasné ohrožení života. Řada obětí popisuje moment, kdy se po kratší či delší časový úsek bály o svůj život. Až pak dochází k sebeuvědomování, kdy obět racionálně zkoumá, co se vlastně stalo. Říká si: "Vždyť to byl kamarád, už jsme spolu předtím něco měli, nedala jsem mu nějak najevo, že jsem to chtěla?" Žena v sobě může přemílat, že to možná nebylo znásilnění, omlouvat druhou stranu a může dokonce začít cítit vinu, že si to způsobila sama.

Pocit viny, že "si to způsobila sama" bývá častý? Znamená to, že ženy často jakoukoliv formu sexuálního ataku samy v sobě bagatelizují?

Myslím, že co se týče viny, nejde o bagatelizaci. Podívejte, žijeme v zemi, kde si podle průzkumu Amnesty International z roku 2015 téměř třiašedesát procent dospělých, ženy i muži, myslí, že si za znásilnění alespoň částečně může žena sama, že ho vyprovokovala. Takže pocit viny může být klidně i důsledek společensky nastavených norem, vzorců uvažování.

Myslela jsem to spíš tak, jestli je časté, že si sexuálně napadená žena v rámci studu a pocitů viny řekne: Vlastně se až tak nic nestalo?

Ve společnosti, kterou jsem právě popsala, je vysoká míra rizika, že vám nikdo neuvěří, že vás okolí odsoudí, že na vás budou lidé v zaměstnání brát jako prudérní pipku. Prostě, když s tím jdete ven, podstupujete nepoměrně vyšší riziko, než ten, kdo vám způsobil újmu a vůbec není jisté, zda se vám takové riziko nakonec vyplatí. Zlehčování tedy může být zcela legitimní pokus o zmírnění vlastních emočních škod, popřípadě snaha o úplné vytěsnění zážitku. Vůbec bych se nedivila, kdyby to byla jedna z častých strategií, jak se s tím na straně ženy vyrovnat, i když to holt někdy nefunguje.

Zmínila jste fakt, že muži, kteří mají tendenci k různým slovním obscénnostem, nebo vyloženě k fyzickému obtěžování, se ohánějí alibistickým- "Ona provokovala, může si za to sama." Může si za "to" žena v některých případech sama?

Pokud se díváte do současné viktimologie, jeden z nejčastějších mýtů o obětech říká, že svádivé, provokativní a flirtující chování ženy nevede k oboustranně dohodnutým intimním aktivitám. Ale že má naopak za důsledek násilný agresivní čin zahrnující neodsouhlasené sexuální aktivity muže. Takový mýtus je nesmysl. Muž přeci není hromádka hormonů! Ve své připravované knize polemizuji mimo jiné s tím, jak je vlastně "pudové pojetí sexuality" zcestné. Mluvím tam hlavně o negativních důsledcích takového přístupu k sexu v dlouhodobých vztazích. Ale ono to má důsledky i v trestně právní oblasti. Motivem totiž nebývá ukojení základních potřeb nebo "volání přírody", ale mnohem častěji je to nenávist a moc. Je to primárně násilí, agrese, a to, že je tam přidaný rozměr sexuality, jen a pouze akcentuje míru násilnosti a agrese činu.

Jak tenká je hranice mezi sexuálním obtěžování a zneužitím? Vnímají všichni tu hranici podobně?

Pochopitelně, že ne. Výraz zneužití je v českém jazyce často používán ve spojení s nechtěným sexuálními aktivitami od obtěžující strany. Nicméně trestní právo odlišuje dvě roviny tohoto slova. Pohlavní zneužití je první z nich a týká se sexuálních aktivit s dítětem mladším patnácti let. Řekla bych, že nám ve společnosti ale mnohem víc chybí povědomí o druhém typu zneužití obsaženém v paragrafu s názvem Sexuální nátlak. Cituji: "…pachatel zneužije svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu vůči oběti, a to v situaci, kdy je obět takového činnu bezbranná nebo je určitým způsobem závislá na osobě konající tento čin." Zrovna v tomto případě budou hranice pro posouzení, řekla bych, celkem široké a určitě při tom budou hrát roli i postoje a přesvědčení orgánů činných v trestním řízení.

Existují nějaké statistiky, kolik žen má zkušenosti se sexuálním nátlakem ze strany nadřízeného?

Ohledně českého prostředí nedokážu odpovědět, nemám k dispozici žádný výzkum, tak alespoň letem světem. V loňské studii úspěšných amerických lékařů přiznalo třicet procent žen nějakou zkušenost se sexuálním harassmentem během své kariéry. Další výzkum na více než sedmitisících respondentech ukazuje, že sexuální obtěžování ze strany nadřízených vede u zaměstnanců mnohem častěji ke vzniku deprese, než když takové chování zaměstanec zažije od klientů či zákazníků. Australská studie z roku 2015 analyzovala nahlášené případy obtěžování na pracovišti. V osmaasedmdesáti procentech obtěžuje sexuálně muž ženu a v takřka šest procent obtěžuje ženu na pracovišti jiná žena. V devíti případech z deseti šlo o obtěžování ze strany přímé nadřízené. Ženy si při obtěžovaní nejčastěji stěžují na nevítané dotýkání, objímání, zatlačování či líbání.

S čím vším souvisí to, že si muži sáhnou, kde a kdy chtějí a žena jim to dovolí?

Teď bych se asi dostala k tématu přetrvávajícího neolitického rozdělení rolí v naší společnosti. Někdy před deseti až dvanácti tisíci lety se rovnostářské rozdělení ženských a mužských rolí změnilo. Z ženy se stal nástroj na rození levné pracovní síly, prostě jiná forma domácího dobytka, řečeno velmi tvrdě. Podle těchto pravidel má být opravdový muž silný, rozhodný, dominující a tento předobraz v sobě obsahuje i určitý druh agrese spojený s převažující mocí muže. To druhé pohlaví, ženské, je naopak slabé, submisivní, přijímající, podvolující se, je možné ho využívat.

A protože doposud neproběhla emancipace ženského vzrušení a orgasmu, tyhle vzorce uvažování ještě stále vyhřezávají v různých oblastech našich životů včetně intimity. Navíc poslední dobou sleduji trend, kdy se nejrůznější skupiny pokouší o obnovení takzvaného pravého mužství a skutečného ženství, což není dost často nic jiného, než opětovné vzývání a upěvňování neolitických norem. To nám k emancipaci ženské sexuality nepomůže. A důsledkem holt bude, že neolit zůstane nejen v našich postelích, ale i na pracovištích, ve školách a jinde v našich životech.

Žena jako sexuální objekt je téma, které jde napříč světovou kinematografií i reklamním průmyslem, a které jednoznačně zvyšuje prodejnost čehokoliv. Nenahráváme tomu dnes i my ženy opravdu občas samy tím, že ze sebe hojně a rády sexuální objekty, podpořeny sociálními sítěmi, děláme?

Bohužel, pro obě pohlaví neplatí stejná pravidla stran svobodného vyjadřování sexuality. Ještě stále existuje dvojí standard na to, když svou sexualitu projevuje otevřeně žena a když jí projevuje muž. Příklad? Pokud má muž víc milenek, je kanec. Pokud má žena víc milenců či partnerů, je ....bohyně? Ne, asi vás napadlo jiné slovo, že? Je tu hranice, do které je ženám povoleno vyjadřovat svou sexualitu. Pokud za ní zajdou, už se na ně nepohlíží jako na slušné a mravné. Tou hranou je v naší západní společnosti nahota a estetičnost vnadů ženského těla. A můžeme to klidně nazývat objektem sexuálního zájmu. Zatímco nahá mužská těla to měla v našem umění většinou těžké a fakt teď nemluvím o soše Davida, ženské tělo jako objekt se objevuje v umění už od Řeků. No, a pokud to malé množství svobodného vyjadřování ženské sexuality přispěje k prodeji čehokoli, včetně vás jako osoby na sociálních sítích, je nasnadě, že to bude spousta lidí používat. Jen si neuvědomujeme možný dosah a rizika takového počínání, hlavně teenageři.

Ačkoliv jsme v emancipaci znatelně pokročili, rovnoprávnost žen a mužů je stále ještě v nedohlednu. V nedohlednu je zřejmě také skutečnost, že stále žijeme v patriarchální více či méně mužsky šovinistické společnosti. Jak dlouhá bude ještě cesta k proměně v tomto ohledu?

Zkusím vám říci, co bych viděla jako posun s ohledem na to, že se věnuji hlavně pozitivní sexuální výchově a připravuji budoucí sex kouče. Určitě bychom v rámci vzdělávání měli konečně trochu dospět a oddělit informace o rozmnožování od těch o vzrušení. Měli bychom se už na základní škole dozvědět, že intimní štěstí partnerů v dlouhodobém vztahu neplyne z pohlavního styku, při kterém má orgasmus pravidelně jen asi každá čtvrtá nebo pátá žena. A měli bychom pracovat na rozvoji praktických sexuálních dovedností. Systém pozitivní sexuální edukace, který jsem do velké míry vytvořila, může být protiváhou nejrozšířenější formy "sexuální osvěty", kterou máme nyní ve společnosti k dispozici, a tou je porno.

Julie Gaia Poupětová

Julie Gaia Poupětová

Sex koučka, lektorka a autorka odborného systému kurzů a videí, ve kterých učí dovednosti pro šťastný intimní život. Autorka tréninku práce se studem pro pomáhající profese. Zakladatelka internetového vysílání SExCAFÉ na Youtube. Ve volném čase se věnuje psaní knihy. Informace najdete na www.juliegaiapoupetova.cz

Jak velkou roli a vliv má v sexuální výchově porno?

Jak už jsem řekla, v současné době je to nerozšířenejší a nejlépe dostupný zdroj informací o tom, jak se sex dělá, tedy vzorců chování v sexu.Žádná jiná forma praktické sexuální edukace v naší společnosti není tak snadno dostupná. Takže nemá smysl proti němu bojovat. Je řada pozitvních způsobů, jak porno používat. Na druhou stranu, jsou to fiktivní mužské fantazie zfilmované muži hlavně pro muže. Mladí lidé a hlavně muži, kteří nemají dost sexuálních zkušeností, to tak ale nevnímají. Berou to jako dokument "ze světa zvířat", jako realitu, což pak v konfrontaci s neporno-partnerkou může v lepším případě dost skřípat.

Jaké je postavení porna v tématu sexuálního harašení a zneužití?

To je nebezpečná otázka. I když se situace poslední roky mění a objevuje se žánrově i řada jemného, něžného a pomalého porna, ještě stále v mainstreamové produkci převažuje rychlé, bezohledné, tvrdé až agresivní chování mužů vůči ženám. A ty ho odměňují ochotou, radostí, potěšením. Nejde o ten sex. Jde o to, jaký dopad má pravidelné sledování takových vzorců chování na mladé lidi? A víte, někdy si říkám, zda se muži, kteří přicházejí jako migranti do naší západní společnosti, na tyhle záběry dívali? Internet je přeci všude. Dostanou mobil, nudí se, nepracují. Možná se tak trochu ujistili, že přesně tak si evropské ženy přejí, aby s nimi bylo zacházeno… Tím pochopitelně neříkám, že si za konkrétní případy sexuálního napadení migranty můžou evropské ženy samy. Jen prostě myslím, že bychom si měli být vědomi toho, že pornografie má vliv nejen mezigeneračně v rámci celé naši společnosti, ale i mezikulturně.

Související

reklama

Komerční tip

reklama