Máma na mě žárlí: já mám všechno, ona nic!
„Už dlouho mě trápí problém, se kterým si nevím rady. Asi to bude znít absurdně, ale ona na mě žárlí a závidí mi," napsala nám čtenářka Hanka z Českých Budějovic. Obávám se, že urovnání vztahů mezi mnou a mámou je nemožné," dodává. Trápení je o to bolestnější, že se týká nejbližšího člověka. Tady je její příběh.
„Už dlouho mě trápí problém, se kterým si nevím rady. Asi to bude znít absurdně, ale ona na mě žárlí a závidí mi," napsala nám čtenářka Hanka z Českých Budějovic.
Obávám se, že urovnání vztahů mezi mnou a mámou je nemožné," dodává. Trápení je o to bolestnější, že se týká nejbližšího člověka. Tady je její příběh.
Táta: nejlepší chlap na světě!
Moji rodiče byli jako oheň a voda - máma přísná, vážná, moralizující, prostě generál. Zato táta byl pravý opak - veselý, laskavý, benevolentní, věčný optimista a smíšek. A taky můj velký ochránce a spiklenec. Když jsem něco provedla nebo dostala špatnou známku, šla jsem vždycky za ním. Vzal si mě stranou, domluvil mi, nebo mi předmět, v kterém jsem plavala, vysvětlil a bylo to vyřešené.
Ale když na nějaký průšvih přišla máma, okamžitě doma bylo dusno, zákazy a sáhodlouhé kázání. Dobré známky a úspěchy v atletice brala jako samozřejmost a nepamatuji se, že by mě kdy pochválila. Kdežto kritizovat uměla skvěle. Ještě že tu byl táta, který moje dětské ego hladil za oba. Když jsem si mu občas na mámin nezájem postěžovala, vždy si mě posadil na klín a vysvětloval mi: „Máma, stejně jako já, je na tebe pyšná a má tě ráda, jen to neumí dávat najevo. Ale za to nemůže - jako dítě lásku ani chválu nezažila. Vždyť víš, že se jí její matka zřekla a rodina, která si ji vzala do pěstounské péče, za nic nestála. Pamatuj si: víc než slova jsou důležité skutky! Tak se přestaň litovat a snaž se k ní najít cestu."
Aby na mě byla pyšná...
Když mi bylo čtrnáct, stalo se to nejhorší, co se stát mohlo. Můj milovaný táta zemřel na rakovinu plic. Otcova smrt nás srazila na kolena a kupodivu jsem to byla já, kdo se první vzchopil. Pamatovala jsem si tátova slova, a proto jsem se skutky - nákupy, úklidem, žehlením, vařením, víkendovými brigádami - mámě snažila dokázat, že se na mě může spolehnout, že ve mně má oporu, ale buď to neviděla, nebo o to nestála. Často jsem měla pocit, že nestojí ani o mě: cokoli jsem udělala, akorát zkritizovala, mnohdy mi za pomoc vynadala.
Když jsem nastoupila na střední školu, dřela jsem, stala se premiantkou třídy a v atletice jsem vyhrávala jeden závod za druhým. Jenže pochvaly jsem se nedočkala. Když máma bez zájmu přešla moji maturitu i nástup na vysokou, ruply mi nervy a vyčetla jsem jí to. Zle se na mě podívala a přešla do útoku. „Zatím jsi nic nedokázala, až odpromuješ, pak se chlub! Hlavně si nepokaz život jako já, před maturitou jsem s tebou otěhotněla a moje plány o studiu i životě rázem byly v háji!" Věta, že jsem jí „pokazila" život, mě bolí dodnes...
Máma žárlí
Na vysoké jsem poznala báječného kluka, a když jsem ho mámě představila, suše zkonstatovala: „Nedělej si iluze, ten je z úplně jiný společenský kasty! Ti si berou jen sobě rovný!" Lukášovi rodiče sice skutečně patří mezi hodně movité lidi, naštěstí ani oni, ale ani přítel z peněz nezblbli. Po promoci mě Lukáš požádal o ruku.
Máma mi sice popřála štěstí, ale vzápětí dodala: „I když tobě přát štěstí je zbytečný - tebe se, na rozdíl ode mě, drží odjakživa! Proč jeden má všechno a druhý nic? Život není fér!" Přišlo mi to hodně líto. Tehdy poprvé jsem si připustila, nad čím jsem schválně dlouho zavírala oči: vlastní máma na mě žárlí a závidí mi.
Od svatby uběhlo osm let. S Lukášem se máme stále rádi, narodila se nám nádherná dcera, jsme spokojení v zaměstnání a bydlíme v domě s Lukášovými rodiči, s nimiž si moc rozumím. Bohužel mnohem lépe než s vlastní mámou. Ta už žárlivost a závist ani neskrývá... S manželem ji finančně podporujeme, jezdíme za ní (k nám jezdit odmítá), zveme ji na zahraniční dovolené, víkendy... Ale cokoli uděláme, je špatně - bere to, že se vytahujeme, že ji chceme ohromit penězi. Jsem z toho unavená, smutná, ale hlavně to nechápu! Copak je normální, aby vlastní máma žárlila na svou dceru za to, že je spokojená a šťastná? A dá se s tím vůbec něco dělat?
Dokážete Hance poradit? Zapojte se do diskuze pod článkem! Tento a další podobné soukromé problémy bude už tento čtvrtek řešit Dámský klub na rádiu Frekvence 1. Váš názor tak možná zazní i na vlnách tohoto rádia.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
