reklama
 

Lásku dětem do dětských domovů ještě žádný sponzor nepřivezl, říká koučka

Co chybí těm, kteří nemají mámu a tátu? Co taková absence blízkosti znamená pro jejich další vývoj? Co dětem z dětských domovů schází a jaké myšlenkové pochody se jich nejvíce dotýkají?

Foto: iStock

Jana Svobodová pracuje jako koučka v dětském domově Tuchlov, a to jen díky Nadačnímu fondu Veroniky Kašákové, české modelky, která sama dětským domovem prošla. I o tom, proč je důležité naučit děti věřit v sebe, je tento rozhovor.

Co děti z ústavního zařízení řeší jako nejčastější problém?

Ze začátku je těžké si zvyknout na nové prostředí. Některé děti si nesou s sebou velká traumata a o to těžší to mají s adaptací. Jinak řeší stejné problémy jako děti z běžných rodin. Můžu mluvit jenom za starší děti 15 plus. Řeší lásky, oblečení a kosmetiku, někdy krádež peněz. Ale také koníčky a jakou školu si následně vybrat. Někteří přemýšlí o tom, co udělat v životě jinak, aby nešli ve stopách svých rodičů. A aby jejich děti nedopadly jako ony. Některým chybí "důvěrník", kterému by se mohli vyplakat na rameni nebo který by je jenom vyslechl.
 
Jak moc se odlišují potřeby dítěte s věkem?

Malé děti touží po hrdinech z televize, chtějí mít svého plyšáka nebo tričko s princeznou. Starší děti chtějí mobily, počítače, značkové oblečení a některé sportovní pomůcky. Ale všichni mají společnou potřebu - aby je někdo měl opravdu rád.

Jak děti vnímají materiální zabezpečení v domovech?

Nejhorší je, když lidé děti litují, že jsou to "chudáčci"a mají to těžké. Tohle děti opravdu slyšet nepotřebují. Učím je, že když mají jiný začátek života než děti z běžných rodin, neznamená to, že musí skončit jako jejich rodiče.
Myslím, že materiální zabezpečení je pro ně velmi důležité, nevyděluje je to ze společnosti. Cítí se jako ostatní děti, když mohou komunikovat o mobilech, počítačích a další technice. Děti po materiální stránce opravdu netrpí. Je mnoho organizací a sponzorů, kteří do domovů vozí různou "techniku", hračky, oblečení. Je toho hodně, co děti mají, možná mají i víc věcí než děti v běžných rodinách. Jenom ta láska chybí! Tu zatím žádný sponzor nedokázal zabalit do úhledného balíčku s velkou mašlí a přivézt všem dětem. Tu zatím žádný sponzor ještě nedovezl.

Kdo supluje dětem z dětského domova naplnění psychosociálních potřeb, jakými jsou pocit bezpečí, jistoty a uznání? 

Vychovatelé. Děti jim říkají strejdo a teto. Jsou pro ně autoritou, ale i nejbližší osobou, které se mohou svěřit, od které čekají pomoc. To je ideální stav, ale ne vždy to tak je. Záleží, jak vychovatelé berou svoji práci, jestli je to jejich poslání, nebo chodí do domova "pouze" do práce. Většina to má za své poslání a pak je to vidět na vztahu mezi dětmi a vychovateli. Děti je milují a věří jim a je mezi nimi skoro rodičovský vztah, který jim dává pocit lásky, bezpečí a klidu. Pokud to tak není, děti to rychle vycítí a mají s danými vychovateli problémy. Ale někdy se vychovatelům nelze divit. Je to jako v běžné rodině, kdy dětem dáváte lásku, vše, co potřebují nebo chtějí, a vztahy nejsou dobré. Rodiče pak mohou rezignovat a nemají chuť ani sílu dále něco řešit. Stejné je to v domově, vychovatelé dávají lásku a péči, ale když se jim vrací jenom negace a naštvání, tak brzy dojde k vyhoření. Každopádně tato práce zasluhuje respekt, není to jednoduché.

Co jim nejvíc chybí?

Děti, které jsou v domově dlouho a odmala, jsou "nedomazlené". Poznáte to podle toho, že při každé možnosti se vás dotýkají, hladí vás a objímají. Potřebují cítit lásku a mít pocit, že v tu danou chvíli je tam někdo jenom pro ně. Chybí jim láska, pohlazení, objetí, soukromí, pochopení, někdy i respekt ze strany vychovatelů. Chybí jim vzory. Nevidí, jak se dospělí chovají k partnerovi, jak řeší krizové situace. Chybí jim pocit jedinečnosti a výjimečnosti. To vše souvisí s nedostatkem sebedůvěry, kterou je třeba stále posilovat.
 
Jakým způsobem si pak takové děti vytvářejí vztahové vazby?

Myslím, že vztahy si vytvářejí stejně rychle jako ostatní děti, možná ještě dříve. Je to z důvodu citové deprivace. Problém je ale ten, že nevědí, jak vztahy budovat a co mohou očekávat a co si mohou nechat ve vztahu líbit. Nemají žádné vzory, jak to chodí v "normální" rodině. Neznají své hranice, práva. V touze někomu patřit, někoho "mít" jsou schopni podrobit se fyzickému i psychickému násilí nebo ho páchat na druhých. Často si děvčata nechávají líbit věci, které jsou dost nepochopitelné. A ony říkají, že tak to znají z domova, takže to je asi normální. Chybí jim emoční a morální základ, vzor, ze kterého by mohli čerpat.
 
Jsou rozdíly v citové deprivaci dítěte z ústavního zařízení, kde je od svého narození, a dítěte, které o rodiče v útlém věku přišlo?

Záleží, jestli děti, které přijdou o rodiče, mají šanci zůstat u někoho z blízké rodiny, nebo jdou do ústavní péče. Rodinná nebo pěstounská péče má přednost. Ale když není jiná možnost, dětský domov je výhra. Dítě má zajištěné sociální potřeby, má kde spát, co jíst, má co obléci, kam patřit. Pro některé děti je ústavní péče záchrana.

Jak si proti dětským domovům stojí pěstounská péče?

Já osobně nemám žádné dítě, které bylo v pěstounské péči. Ale podle výsledků některých výzkumů je znát, když dítě je v pěstounské nebo v ústavní péči. Děti z pěstounské péče jsou na vyšší sociální úrovni, jsou vzdělanější a v budoucnu mají stabilnější vztahy a lepší práci.
 
Jaké důsledky má psychická deprivace těchto dětí?

Děti si už dost často přinášejí nějaké problémy ze své rodiny. Často je to sebepoškozování, závislost na alkoholu, marihuaně, cigaretách, jsou agresivní. Některé děti mají již zkušenosti s psychiatrií a berou pravidelně léky. Všechny tyto projevy jsou vlastně takovým voláním o pomoc - haló, jsem tady, všimněte si mě: nehádejte se, mějte se rádi, mějte rádi mě. Při otázce, kdo může za to, že je v dětském domově, více než půlka dětí odpoví - no přece já. Byl jsem zlobivý, hloupý, pral jsem se, proto se z maminky stala prostitutka nebo tatínek je alkoholik. Za to všechno můžu já. Je smutné, že právě tyto děti to mají takto nastavené.

Jak se terapeuticky s tak těžkými a fatálními pocity viny pracuje?

Bavíme se o tom, že když se dostali do domova, v tu danou dobu to bylo to nejlepší, co je mohlo potkat. Další pobyt v problematických rodinách může být pro dítě fatální. Rodičům mohou poděkovat za to nejcennější, co jim dali, za život. Ale dál jsme každý zodpovědný za ten svůj. A když se budeme neustále z něčeho obviňovat a litovat, moc nás to neposílí. Někdy si děti nesou následky celý život, proto je potřeba co nejdříve odpustit (od-puštění) rodičům, co nám způsobili. Není to lehká práce a člověk to sám těžko zvládne. Doporučuji vyhledat pomoc odborníka, který pomůže dětem projít touto cestou. Odpuštění neznamená to, že s daným člověkem souhlasíme, s tím, co nám provedl. Jde o vnitřní energii, která se nám uvolní pro naše další vnímání světa okolo nás.

Čím jim pomoci, aby si vybudovali aspoň částečně víru v sebe?

Důležité je, aby si uvědomili, jak sami sebe vidí. Když mají říct, jací jsou, jak sebe vidí a jaké mají vlastnosti, převažují negace. Povídáme si o tom, snažíme se to otočit na pozitivní myšlenky, učím je přijímat pochvalu. Neumí to a nevěří tomu, nemají to od koho "odkoukat". Snažím se jim vysvětlit, že zodpovědnost je na jejich straně. Je na nich, čemu budou věřit, jestli si budou o sobě myslet, že jsou šikovní, nebo k ničemu. Právě u dětí v dětských domovech je důležité, aby s nimi takto pracoval někdo pravidelně a co nejdříve po jejich příchodu do daného zařízení. Potom děti začnou věřit. Bohužel tady vidím nedostatečnou podporu státu. Domovy si nemohou dovolit "svého" vlastního psychologa, který by s dětmi po příchodu hned pracoval a celou situaci jim vysvětlil.

Vnímá dítě z dětského domova ústav jako domov, nebo význam tohoto slova, tak jak ho vnímáme my, kteří vlastní rodinu máme, nikdy opravdu nepocítí?

Cílem ústavní péče není nahrazovat domov. Snaha je, aby se vztahy dítěte a ostatních členů rodiny co nejdříve stabilizovaly a dítě se mohlo "vrátit domů". Ale pro některé děti, které jsou v domově dlouho, přestože mají svou rodinu, je domov skutečným domovem. Místem, kde cítí bezpečí a jistotu, kterou doma - v původní rodině - nemají. Ale je to opravdu individuální, někdy jsou doma v dětském domově, a když jsou na prázdninách u maminky, tak jsou doma zase tam. A vnímají, že mají domovy dva. Toto vnímání je opravdu individuální.

Jana Svobodová

Jana Svobodová

Profesionální kouč, zabývá se zejména oblastí mezilidských vztahů a prací s problematickými dětmi. Je absolventka koučovacího výcviku a tréninků v oblasti psychologie a osobního rozvoje, práce s dětmi a mládeží, vedení týmů a práce se stresem. Má 20 let zkušenosti v oblasti HR a řízení lidí. Více na www.janasvobodova.cz


Na počátku životní cesty děti doprovází personál dětských domovů, který jim svým způsobem kryje záda. Co potom? Jak těžké je pro děti opustit bezpečný přístav domova vstříc dospělému životu a čím je do něj vybaví stát?

Toto je nejdůležitější a nejtěžší okamžik. Děti stojí na pomyslném prahu domova s otázkou: Co dál? Ze strany státu je buď poskytnuta věcná pomoc, nebo jednorázový peněžitý příspěvek. Děti se mohou také obrátit na přiděleného sociálního pracovníka, který by jim měl pomoci začlenit se do společnosti. Některé děti se těší, že konečně budou mít svobodu a budou si moci dělat, co budou chtít. Je to jako v rodinách, kdy dítě odejde na VŠ a užívá si. Ale má pořád rodinu, na kterou se může v nouzi obrátit.

Po dovršení plnoletosti nebo ukončení studia se děti buď vrací do svých původních rodin, nebo mají takzvané startovací byty. Po dobu dvou let po odchodu z dětského domova se mohou obrátit na tety a strejdy a ti jsou povinni jim pomoci v případě nesnází. Dále existuje spousta nadací a neziskových organizací, které dětem pomáhají. Je to převážně pomoc při studiu, kdy se dětem platí například ubytování, školné, cestovné, různé pomůcky a podobně. Další pomoc je právě v již zmíněných startovacích bytech. Dostanou startovací balíčky, kde je základní vybavení domácnosti, kuchyňské potřeby, ložní prádlo, hygienické potřeby.

Náš nadační fond má on-line linku, kde děti mohou žádat o pomoc. Má několik koučů a mentorů, kteří jsou schopni se dětem věnovat. Způsobů pomoci je v současné době relativně dost, ale děti musí umět vyhodnotit, že problém mají, musí ho přiznat. Při roztrhání složenky povinnost zaplatit nájem nezmizí. A to některé děti nevědí. Je potřeba o těchto věcech neustále mluvit.

reklama

Komerční tip

reklama