Kopačky od veverky, aneb cosi o závislosti
Nebylo nám lépe, když nám bylo osmnáct, dvacet? To jsme se nejen snáze zamilovali, ale i snáze sžili. Šlo to tak nějak samo. Čím jsme starší a zkušenější, tím to jde hůř.
Nebylo nám lépe, když nám bylo osmnáct, dvacet? To jsme se nejen snáze zamilovali, ale i snáze sžili. Šlo to tak nějak samo. Čím jsme starší a zkušenější, tím to jde hůř.
Straší nás různá mementa z předchozích vztahů. Nechceme se vázat. A když už se konečně chceme vázat, zase se nechce vázat ten druhý. Zkrátka není to žádná legrace!
Když jsem nechtěl všechno hned…
Už jsem se dříve doznal, že jsem byl v rámci svého komplikovaného procesu hledání Ženy s velkým „Ž" několikrát v pozici toho, kdo byl ten „rozumnější". Ten, který ví, že by se lidé měli nějakou dobu nezávazně poznávat, pozorovat, hodnotit. Nedělat v rámci šalebného působení růžových brýlí prvotní zamilovanosti neuvážené a nevratné kroky. Byl jsem ten, kdo svým přítelkyním, či spíše kamarádkám, které měly chuť se po dvou společných víkendech sestěhovat do jednoho bytu, vysvětloval, že je na to brzy.
Kdo jiným kamarádkám s dětmi vysvětloval, že jakkoli má děti moc rád a vychoval dvě vlastní a jedno nevlastní tak, že jsou všechny k světu (a všechny již dospělé), bylo by dobré se s těmi jejich menšími dětmi začít skutečně vážně přátelit až v okamžiku, kdy budeme vědět, že spolu prostě budeme chtít žít. Že pro ty děti větší množství „strýčků" fluktuujících kolem jejich milované maminky a hrajících si jen chvilku na tatínky vůbec není dobré. A další kamarádce jsem zase velmi těžko odůvodňoval, že nechci po třech schůzkách trávit část dovolené u její maminky někde na Moravě, protože ta maminka ten náš vztah (který ale ještě nebyl vztahem) bude brát za hotovou věc a bude se nás ptát, kdy bude svatba.
Ve všech těchto případech to skončilo špatně. Tedy ani vlastně nevím, zda špatně, nebo dobře. Prostě jsme to ani neměli šanci pořádně zjistit. Kamarádky začaly klást ultimáta. Třeba: „Pokud se máme rádi, pak přece nebudeme bydlet (trávit dovolenou) každý zvlášť!" „Jestli mě máš rád, tak přece…" „Vždyť jsi říkal, že máš rád děti!" Atd., atd. A tak jsem rezignoval buď já sám, nebo to nezvládly ony. Obvinily mne ze nelásky, sobectví, ptaly se ironicky, jaký vztah tedy vlastně hledám, když s nimi mohu mít všechno hned a já to… odmítám!
Jen hezké souložení…
Pak jsem se zamiloval do jedné krásné (ale i moudré) mladé doktorky. Doslova jako blázen. S údivem jsem zjistil, že s ní bych byl schopen mít společné bydlení hned první společné ráno. Ale ona ne! Žádné, že hned zítra znovu, ale: „Tak si zavoláme, jo?"
Okamžitě jsem si přepsal svůj životopis - tedy ne to, co bylo, ale to, co bude:
- Je super mít mladou ženskou (nikdy jsem nebyl na zajíčky).
- Chci ještě děti (jako by mi ty mé nestačily).
- Musím si najít zaměstnání s pevným platem (přitom mi vyhovuje současná „volná noha" - ovšem ale - kolik tak asi dneska stojí sunar a plenky? A kočárek?!)
- Vyhnal jsem si ze života všechny své nápadnice a skutečné i potenciální milenky.
- Omezil jsem kouření.
- Začal jsem opět cvičit a běhat.
- Absolvoval jsem test na HIV (s výsledkem negativní), neb maminka mé milované doktorky nasycena četbou mých košilatých článků a ještě hanbatějšího románu Hledám štíhlou ženu mne měla za životunebezpečného promiskuitu a lovce žen.
- Doktorka ode mne dostala klíče od mého bytu s nabídkou, že další nechám přidělat i pro její maminku, aby si mne mohla kdykoli zkontrolovat.
- Představil jsem hrdě doktorku mamince, dětem a vlastně všem.
A výsledek?
„Veverko (říkal jsem jí veverko - vážila 48 kg i s botami), a jak my to vlastně máme? Jsme partneři, nebo kamarádi, nebo co?" (chtěl jsem, aby řekla - partneři)
„Ale dědo (občas mi tak roztomile říkala - byla mladší o 18 let), neřeš to, prostě mě baví to naše hezký souložení, když si u toho navíc ještě máme co říct. Není fajn se občas sejít? A přece se máme nějak rádi, ne?"
Nějak rádi! Jak NĚJAK RÁDI?! Jak OBČAS SEJÍT?! Vždyť JÁ TĚ MILUJU A CHCI TĚ NAFURT!
A tak jsem teď zase já zjistil, že to vlastně takhle neumím, že pro to „hezký souložení" a „takovou nějakou lásku" nemám žádné know-how a žádné vzory, že to prostě musím mít buď tak, nebo tak. Tedy dobře, buď jen kamarádský sex (s kamarády mu říkáme „bordel zadarmo"), jenže ten nejde s někým, koho miluju! S tím jde jen opravdová láska a vztah a společné plány. Jenže na to zas musí být dva. A já byl jeden. Nebo jsme byli jeden a půl. Protože tohle bylo něco tak přesně mezi tím kamarádstvím a láskou, že jsem dospěl do stavu, kdy jsem se začal obávat, že skončím jako veverčin pacient. Děda prostě nepochopil, neuměl se na to „abgrejdovat", byl netrpělivý, neukázněný, a tak dlouho tlačil na pilu a zlobil řečmi o lásce na život a na smrt, chtěl plánovat a prudil poptáváním, jakže to tedy spolu máme, až mu Veverka utekla. Má femme fatale, malá, drobná Žena s velkým „Ž" utekla (hodnoceno objektivně) vlastně moudře a správně, ale v blbém období, protože těsně před vánoci, které pak byly hodně smutné…(Pozn. autora: Neutekla ale zcela, byla odchycena do druhého dílu knížky Hledám štíhlou ženu. To jen strohá informace pro ty mé čtenáře, kteří na druhý díl čekají.)
Hledat shodu není lehké!
Nevím, zda jsem to zjednodušil, nebo zkomplikoval, když jsem se tak sebemrskačsky předvedl v obou rolích, tedy toho, kdo chce vztah hned a nekompromisně a je závislejší, i toho, komu takový „tlak na vztah" od jiného partnera zase vůbec nevyhovuje. Uznávám, někdy to může být trochu „schíza" a často to může sakra bolet. Troufám si tvrdit, a stovky čtenářských dopisů mne v tom podporují, že většina z nás má potenciál k tomu dostat se v dalším vztahu do jedné i druhé role. Často sami nevíme, co přesně chceme, a pak také velmi, převelmi záleží na tom, koho potkáme.
Minimálně ti, kteří s jistotou vědí, že vztah určitě nechtějí, by měli hledat podobné typy. To jsou pak ta milá sexuální kamarádství, která fungují tak, že se lidé scházejí, když mají čas a chuť, která se neváží žádnými sliby, závazky, věrností, a už vůbec ne společným bydlením. Jakkoli tento model vztahoví lidé těžko chápou, není vůbec ničím špatným, vyhovuje-li oběma stranám. Horší je, když se programově antivztahový člověk setká se vztahovým. Takový vztah nemůže skončit jinak, než obrovským trápením jedné strany (hádejte které). A tak otázka „Hele, a jak si to vlastně představuješ?" není vůbec od věci. Čím dřív, tím líp. Dokážeme-li si tyto záležitosti ujasnit dříve, než upadneme do tenat sexuální a citové závislosti, může nás to zachránit od pěkného srdcebolu. Ale ani jakási prvotní „dohoda" to ještě nemusí definitivně vyřešit. Každý vztah se vyvíjí a nezřídka se závislost mění, někdy se i zcela „překlopí". Je třeba s pokorou přijmout fakt, že symetrické vztahy, kde je závislost partnerů vyvážená a shoda na společném „modu" bezproblémová, se vyskytují s vzácností šafránu. A se stejnou pokorou pak takový vztah hledat, protože takové vztahy prostě - fungují...
A jak to máte nastaveno Vy?
Vztahově? Antivztahově? Nebo si lebedíte v partnerské shodě a náruči? Napište mi o tom do diskuze!
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
