reklama

Ke svatbě nás donutila dcera. Já bych radši rozchod

Sedmiletá dcera nás donutila jít k oltáři. Prý se jí děti smějí, protože se její rodiče nejmenují stejně a nemá normální rodinu. A tak se v sobotu bereme. Já bych ale raději sbalila kufry a utíkala hodně daleko.

Foto: Isifa/Thinkstock

Sedmiletá dcera nás donutila jít k oltáři. Prý se jí děti smějí, protože se její rodiče nejmenují stejně a nemá normální rodinu. A tak se v sobotu bereme. Já bych ale raději sbalila kufry a utíkala hodně daleko.

Zdá se vám to šílené? Mně taky, ale bohužel je to realita. Bydlíme na hodně malém městě a vlastně sama nechápu, že nás tu ještě neukamenovali za to, že žijeme takzvaně na psí knížku, že když máme dítě, tak jsme se hned nevzali. 

Kdybyste mi kdysi řekli, že nás ke svatbě nedonutí rodina, zlí sousedé a pomluvy, ale naše malá dcera, myslela bych si, že jste se zbláznili. Ale ono se to vážně stalo.

Malé zlé děti

Tento rok začala chodit do školy a my nestačíme zírat, jak takhle malé děti dokážou být zlé. Jakmile zjistily, že se já i partner jmenujeme každý jinak, začali se jí prý posmívat, že nemá rodinu a že je z "děcáku" a podobně. 

Možná se tomu budete divit v dnešní době, kdy se říká, že se každé druhé manželství rozvádí, ale ve třídě s pětadvaceti dětmi jsou jen dva kluci z rozvedené rodiny a naše holčička, která nemá "normální" rodiče. Samozřejmě to všichni tři dostávají od ostatních pěkně sežrat.

Obětovat život pro dceru?

Ti dva kluci mají aspoň sebe navzájem, ale ta naše se tam tím pádem nemá s kým kamarádit, takže tím strašně trpí a pořád nás prosí, abychom se vzali, abychom se jmenovali všichni stejně a byli konečně úplná rodina.

V dobře fungujícím vztahu by to asi nebyl žádný velký problém. Ale my už si dost dlouho nerozumíme, nudíme se spolu a vím jistě, že spolu zůstáváme jen kvůli dceři. A teď se dokonce kvůli ní budeme i brát.

Myslela jsem si, že jen co trochu odroste a bude mít víc rozumu, že se konečně rozejdeme a budeme žít zvlášť, ale teď, když budeme svoji, to půjde jen těžko... 

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

A nepopírám, že velkou roli v tom, že jsme stále ještě spolu, hraje kromě dcery také to, co by tomu řekli lidi. Ten rozchod by totiž byl hlavně z mojí strany a vím jistě, že pro místní bych byla krkavčí matka, která nemá dost zodpovědnosti a utíká od rodiny.

A na to nemám sílu a hlavně nemám ani odvahu. A tak radši dělám, co se ode mě očekává. Když u toho myslím na svou dceru, dá se s tím žít. Jen tedy doufám, že jí ta svatba doopravdy pomůže a nebude do školy chodit málem s pláčem.

Co vy na to?

Souhlasíte s jednáním naší čtenářky? Myslíte, že je v pořádku, když pro svou dceru obětuje vlastní spokojenost a štěstí? Nebo by se měla překonat, svatbu zrušit a začít konečně žít podle sebe? Situaci její dcery by to ale určitě nevylepšilo...

Podobné téma bude mimo jiné námětem dnešního pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Pálím mosty: Po rozchodu mě žádná bývalá už nezajímá

Rozešel jsem se s přítelkyní. Na každého se smála

10 jídel pro sexuální zdraví mužů

Diaby: Nesla jsem si domů nože a řešila, jak to skončit. Bylo úlevné to pojmenovat | Video: Daniela Drtinová
reklama
reklama
reklama