Jsem sám v ženském kolektivu: Peklo, nebo výhoda?
Četl jsem nedávno o nějakém mužovi, co si stěžoval, že je v práci ženami šikanován. Taky pracuji v ženském kolektivu a tak jsem se dovolil trochu zamyslet…Nejsem snad taktéž šikanovaným mužem mezi ženami?
Četl jsem nedávno o nějakém mužovi, co si stěžoval, že je v práci ženami šikanován. Taky pracuji v ženském kolektivu a tak jsem se dovolil trochu zamyslet…Nejsem snad taktéž šikanovaným mužem mezi ženami?
Moji kamarádi se dělí na dvě skupiny. Jedni mi nepokrytě závidí ve smyslu: „To musí bejt paráda, co? Takovejch ženskejch kolem…" přičemž se zasní a ani si nepočkají na mou odpověď. Druhá skupinka reaguje zcela opačně: „Ty máš kolem sebe jenom ženský? No to musí bejt strašný, jak to proboha zvládáš?" Už dávno jsem vzdal analytické myšlenky, kdy jsem se snažil přijít na to, co tyto postoje o jednotlivých skupinkách vypovídají, stejně jako jsem dalek říci, že pracovat v čistě ženském kolektivu je slast, či past!
Nečekejte jednoznačný soud!
Naopak… čím déle v ženském kolektivu jsem, tím více jsem na vážkách, zda-li je to výhoda či nikoliv. Jednoznačná nevýhoda - a tu mohu přiznat veřejně - je, že chlap v ženském kolektivu tloustne, neb se vždy najdou ženy-kuchařky, která rády a dobře vaří, a ještě raději si své pochutiny nechají pochválit o mužského člena pracovního kolektivu, neb ten jejich už to dávno nedělá. Tím si alespoň vysvětluji, proč jsou některé kolegyně schopné resp. ochotné vozit X kilogramů vážící „pekáč buchet" přes celé město MHD, a prázdný zase zpátky. Ubránit se ochutnání je pochopitelně zhola nemožné! Ale říct, že jsem v ženském kolektivu nešťasten - to nemohu. Stejně jako neodpřísáhnu, že jsem nejspokojenější chlap mezi ženami. Věc se totiž jeví daleko složitější!
Hlavně chvíli mlčte!
Jsou jistě kolektivy, představuji si například státní správu, kde je mezi úřednicemi jeden chlap, pochybného pohlaví, a tak si tak dohromady štěbetají a drbou, a řeší nesmrtelnost brouka a články z bulváru - kdo, kde, s kým. Ve tři jdou domů a ony ženy pak doma říkají svému pupkatému chlapíkovi co se válí s lahváčem u fotbalu, jak je ten kolegáček Kája děsně fajn, jelikož si pokecali o módě a o slevách na košilky. U nás je tomu ale jinak!
Práce je dost, v pohlaví mám jasno, a tak jsem úplně nejšťastnější, když se povětšinu pracovní doby mlčí, nebo se řeší pracovní věci… To je ovšem přání z říše snů. „Teda, tobě to dneska sluší! Ty máš nový boty, jéééé, kdes je koupila? A ten přehoz, no ten ti vážně sekne!" „To jsem koupila v Paladiu, tam se holky stavte, v XY maj slevy 30%!" „Fákt?" „To já jsem si tyhle boty objednala na webu XY a vycházej na třetinu, než ve Španělsku, kde jsem je obdivovala na dovolený!" Pozoruju ten „koncert", usmívám se pod vousy a čekám, než se ozve kýžené: „Holky, která jde kouřit?" abych si pak mohl udělat to nejdůležitější z pracovních povinností, než se kolegyně vrátí z cigaretky a začne to nanovo. Nestěžuju si ale - konstatuji!
Každá je jiná!
Kdybychom žili v Americe, uživil bych se možná docela slušně jako psycholog ženských duší, i bych si takovou ceduli vyvěsil na „ordinaci", neb v Americe kdo nemá psychologa, je divnej! Domnívám se, že vím o každé kolegyni „všechno", i to co mi nikdy neřekly. Využívám nejběžnější metodu psychologického zkoumání - a to pozorování, sem tam se uchýlím i k experimentu. Dělám si tak jejich soukromou psycho anamnézu, a baví mě to! Náš, vlastně můj ženský kolektiv je totiž neuvěřitelná směs temperamentu, vloh, talentu, nálad, vlastností i životních postojů a hodnot.
Myslím si, že už vím jak reagovat na to či ono, vím, jak které polichotit, jaký která vezme fórek a jak naopak jiná můj zcela nevinný vtip, často jen mimiku, či gesto okamžitě převrátí v osobní útok proti jejímu majestátu. Je to často sranda používat, i když to hrozí vážnější komunikační krizi trvající X hodin i dní. Vím zcela přesně, jak rychle i kvalitně se která vypořádá se svěřeným úkolem i téměř spolehlivě vím, co už si dovolit nemůžu, byť mám sto chutí „to" udělat. Čím jsme spolu déleji, tím se samozřejmě hrany obrušují a duše se otevírají víc a víc.
Vím, která z kolegyň je bez chlapa a proč, byť to často netuší ani ony samy, nebo si to spíš nechtějí připustit. Vím přesně, které chyby dělají v komunikaci s tím svým, proč se která s tím svým rozešla, nebo on s ní (protože jsem chlap!), a dokonce nabývám přesvědčení, že vím, které vztah vydrží, a které nikoliv. A vydrží-li, pak za jakých podmínek a předpokladů… Vím, co si která o té druhé myslí, byť ani to nerady vyslovují nahlas. Stejně tak vím, že já to nesmím vyslovit nikdy! Co ale nevím, co si ony myslí o mně.
Inkontinence, chloupky a další intimnosti
Mám kamaráda, který pracuje v redakci ženského časopisu, čímž se pomalu ale jistě stává odborníkem na veskrze ženská témata, až nás tím občas děsí. Asi abychom si byli jisti s kým opravdu žijeme! Já si naopak nemůžu stěžovat, díky dennímu vhledu do ženského světa mám srovnání a dokonce jsem se už mnohokrát přistihl při vzácné chvilce sebereflexe. To když se doma rozčiluju nad manželčinou ne/schopností něco zařídit, zorganizovat, přijít včas atd. Vzpomenu si pak na ty „své" ženy a jejich mantinely, abych si řekl: „Uklidni se, je to prostě „jen" ženská. (už vidím, jak mě teď kvůli tomu "jen" roznesou čtenářky v diskuzi pod článek na kopytech) A že jsem rád, že mám takovou manželku jakou mám. To je vlastně na mém kolektivu žen to nejlepší!
Že má chlap možnost poznat ženský svět, nesmí to ovšem nikdy prozradit. Že ví víc, než si ta jeho myslí, že ví jak přemýšlí ženy jeho kamarádů a všechny ženy na celé světě. Stačí je jen potutelně usmívat a celoživotně z tohoto vědění těžit ku vlastnímu prospěchu.
A stěžuje-li si nějaký chlap na to, že je ženami v práci šikanován, pak je to buď trouba bez koulí, nebo mu to dělá dobře!
Co by mě ale opravdu zajímalo… co si myslí ženy o tom svém jediném kolegovi. Čím je štve, čím je motivuje a k čemu, co jim takové (mnohdy letité) pracovní soužití přináší. Svěříte se, milé ženy? Třeba zjistím, že o vás nic nevím.
Váš věrný čtenář Richard
Tento a další podobné soukromé problémy bude už tento čtvrtek řešit Dámský klub na rádiu Frekvence 1. Váš názor tak možná zazní i na vlnách tohoto rádia.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
