Je dobré odpouštět? Ano, víme jak na to
Kladná odpověď se nabízí, ale s odpouštěním to rozhodně to není nijak jednoduché
Chvíle, kdy nás někdo ponížil, něco nám vzal, případně jinak ublížil, jistě zažil každý z nás.Reakce v takových situacích jsou různé, ale málokdo hodí obratem problém za hlavu a jde dál.
Cítíme křivdu, zklamání a máme pocit, že to musíme nějak vrátit, v první chvíli i v duchu nemorálního „oko za oko, zub za zub". Ale většinu z nás by toto jednání neuspokojilo, spíše by přineslo výčitky, protože bychom se zachovali proti svým morálním zásadám.
Co tedy s tímto problémem? Je rozdíl mezi odpustit a zapomenout. Vše, co jsme zažili, se stává součástí našeho života a prostě si to minimálně do nástupu sklerózy pamatovat budeme.
Zranitelné dětství
S malými křivdami se během života naučíme průběžně vyrovnávat a přestanou nás zatěžovat. Horší jsou podstatné záležitosti, které ovlivnily naši povahu, sebevědomí a z toho vyplývající schopnost obstát v běžném životě.Těžko se příkladně naprosto normálně vypadající dívka vyrovná s tím, když jí matka řekne, že byla tak ošklivé miminko, že měla chudinka radši zemřít a i v dalších letech jí dává najevo, jak hrozně vypadá, jak jí to, či ono nesluší. V průběhu života se jí pak nelíbí dceřin partner, poté ani vnuk, protože prostě nejsou její krevní skupina. Takové chování zapomenout určitě nelze, ale odpustit ho možné je. Stačí se zamyslet nad tím, jak asi je spokojený člověk, který se takhle zle dokáže projevovat ve vlastní rodině a už je jenom krůček k tomu, že ho je vlastně spíš potřeba litovat.
Z dětství si neseme traumat mnoho a ovlivňují nás velmi silně i proto, že nás potkávají ve chvíli, kdy nemáme patřičné životní zkušenosti a neumíme adekvátně reagovat.
Nutnost usmíření
Život nás však naučí, že najít schopnost odpouštět ve správnou chvíli je velmi důležité. Pokud člověk, který nám ublížil, už nežije a odešel s tím, že jsme se nedomluvili a vzájemné vztahy nesrovnali, může se stát, že postupem času toho budeme stále více litovat.
Pocit viny pak zůstane v nás a nic už nebude možno dořešit.
Pro vlastní klid je potřeba naučit se odpouštět. Přinese nám to úlevu, naučíme se být empatičtí a život bude rozhodně krásnější.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
