Není to žádný oslí můstek, co vám teď předvedu. Je to z reálu. Minule jsem psal o těch našich dálkových studentkách, o tom, jak se snad všechny ženy mezi pětadvacítkou a padesátkou zbláznily a rozhodly se dálkově studovat, jak nám mužům přibyly starosti, že jim jako musíme pomáhat, a ubyly radosti, protože na nás ty naše studentky nemají čas.

A o jedné jsem chtěl ještě napsat. A o jejím synkovi. A není to tedy extra veselé…

Chceš mě milovat? Miluj mého syna!

Navzdory svému předsevzetí, že dálkovou studentku jako partnerku tedy již ne, neb se (alespoň některé) potřebují tak soustředit na učení, že svého partnera odsoudí až k celibátu, prostě přišla další dálková studentka. Taky má čtenářka. Krásná a moudrá žena s autistickým devítiletým synkem. A že to není žena (minimálně v kumštýřském světě) zcela neznámá, dovolím si ji skrýt a nazývat pouze Ženou a jejího synka Synkem.

Svoji druhou vysokou školu Žena nestudovala ani tak pro sebe, ale proto, aby svému synovi lépe porozuměla. To mi imponovalo. V tu chvíli jsem ještě netušil, co obnáší výchova autistického dítěte! Při první schůzce mi o Synkovi povídala a já jsem to byl, komu sebevědomí rodiče, který bez větších výchovných problémů přivedl do života tři velmi spořádané a dnes již dospělé děti, pomohlo najít odvahu k návrhu, že jí budu synka část dne hlídat, aby mohla dopsat bakalářskou práci a dodělat státnice. Ač jsme to ani jeden nevyslovili, oba jsme to nejspíše chápali jako takový test. Když mi to půjde se synkem, půjde nám to pak i s maminkou. A já tyhle testy beru jako zcela správné a oprávněné. Co s chlapem, který si neumí najít cestu k dítěti?

Co dokáže autista

Nevím, co víte o autismu. Já jsem se za tu krátkou dobu dozvěděl dost. Synek byl z těch dětí, ve kterých je zaklet kus génia a zároveň nezvladatelného spratka. Věděl jsem, že za to nemůže. A tak s tím dítětem, které se naučilo samo číst a psát v pěti letech a v osmi letech by anglicky mohlo vyučovat vás, třeba vedete hovor o spalovacích motorech (autisty baví technické věci) a ono vám dá zničehonic pěstí do břicha. Ale nemůžete reagovat tím, že mu dáte na zadek. To byste riskovaly, že se vám „zasekne" a nic už s ním neuděláte. Nebo se vám zastaví v polovině přechodu pro chodce, když se zelená změní na červenou, a nechce ani o krok dál (autisté jsou vyznavači pravidel a pevného řádu).

A když ho přece nějak po smyku dotáhnete před rozjíždějící se kolonou aut na druhý chodník, zavleče vás k nejbližšímu policajtovi a udá vás i sebe, že jste šli na červenou. Vzít takové dítě na hřiště, to už je učiněný očistec. Pokud se již malý autista nějak přesvědčí o tom, aby kopal do míče a ne do spoluhráčů a protihráčů (tyto dvě skupiny prostě nerozlišuje), v žádném případě už jej nepřesvědčíte o tom, že by neměl střílet na vlastní branku, ale na branku soupeře. Pak je ale schopen vám kvalifikovaně objasnit všechny funkce mobilu, počítačového programu či jakéhokoli přístroje, které nezvládáte. Je-li to složitější, vyžádá si návod (může být i v angličtině).

Na plný úvazek…

Zjistil jsem, že i poté, kdy Ženě Synka odevzdám, neumím ho pustit z hlavy. Byla to prostě práce na plný úvazek. Hledal jsem informace a návody, jak se s takovým dítětem má zacházet. S hrůzou jsem si uvědomoval, že se nejsem schopen vůbec soustředit na jakoukoli práci, že nenapíšu ani písmeno, že mi utíká termín pro odevzdání knížky ke korektuře, že i po předání Synka jeho mamince jsem neustále duchem u toho dítěte a horečně přemýšlím, jak to zítra udělat, aby nám to spolu šlo líp. A pak se v televizi podívám na pořad, kde se do krve pohádají dvě špičkové odbornice na autismus, psycholožka s psychiatričkou, a jedna tvrdí, že se to musí zlomit a že se takové dítě musí vzít „přes závit" a zmáčknout a držet a narvat do něj ten cit a empatii a všechny ty sociální dovednosti, které mu chybí, a druhá tvrdí, že právě tohle tedy absolutně a vůbec ne, že se na to musí úplně jinak.

Zmrzlina na hlavě

Vše skončilo u mekáče, kam jsem vzal svého svěřence na zmrzlinku. V nestřeženém okamžiku mi Synek odběhl k vedlejšímu stolu a vykřikl přímo do obličeje o trochu staršího chlapce: „Ty debile!" To byl ostatně jeden z jeho nejoblíbenějších kousků a nepomohlo vysvětlování, kárání, (lehké!) plácnutí přes zadek, nic. Dělal to na ulici, v metru, v tramvaji. Nepřejte si slyšet reakce takto oslovených lidí! V tomto případě zachoval oslovený starší chlapec důstojnost, bez jediného slova vzal z ruky mého svěřence jeho zmrzlinu a překlopil mu ji na hlavu. Naštěstí jsme to měli blízko ke mně domů. Čerstvě osprchovaného autistu, který odmítl cizí pantofle a nejprve odmítal i cizí (čistý!) ručník a odmítl se obléknout i do cizího trička, si v jeho zmrzlinou zapatlaném tričku na mé volání S.O.S. vyzvedla maminka.

Věděl jsem, že ani vlastní tatínek si toho nešťastného Synka nedokáže k sobě vzít na delší dobu než na pár hodin. Na víkend? Vyloučeno! Věděl jsem, že si jej milující babička a dědeček jen jednou vzali k sobě na noc a druhý den musel být plačící Synek odebrán svoji maminkou plačící babičce a nešťastnému dědečkovi, kteří to s ním prostě taky nesvedli. A my jsme to přece nějak svedli, i přes všechny excesy to bylo den ze dne o kousíček lepší. Přesto jsem věděl, že to prostě dlouhodobě nezvládnu. Byla to má prohra. Potupná prohra. A když mi ten čerstvě osprchovaný Synek řekl: „A kdy si pro mě zase přijdeš, strejdo Honzo, a můžu u tebe někdy spát?" zapomněl jsem na to, jak na mě u toho mekáče několik lidí pohrdlivě pokřikovalo, jakže jsem si toho malýho hajzla vychoval, a bylo mi skoro do breku. Protože jsem věděl, že už nepřijdu, že na to prostě nemám, že by mě to zničilo… A tak jsem se Synkem přišel i o Ženu, krásnou, moudrou a obětavou ženu, která dálkově studovala, aby lépe rozuměla svému dítěti…

Pokusme se alespoň porozumět…

Nepsal bych tento neveselý článek, nepřiznával se veřejně ke svému výchovnému selhání a nechal bych si to všechno pro sebe, kdybych neměl víru v to, že by to mohlo někomu pomoci. Frekvence výskytu poruchy autistického spektra celosvětově roste, každý se dříve či později může setkat s takto postiženým dítětem, případně dospělým. Každému se takové dítě může narodit. Rozhodně není nutno předem litovat všechny děti s tímto „nadělením", často jsou to vysoce nadprůměrně inteligentní bytosti, které se s přechodem do dospělosti dokáží zařadit do společnosti, a třeba i výrazně vyniknout v nějakém oboru.

Připomeňme si, že i Einstein byl autista!

Nakonec, jsme-li už u toho Einsteina, traduje se, že když pobýval a přednášel v Praze, z jeho přednášek studenti houfně utíkali a vydrželo jen pár nejvěrnějších. Autistům je třeba rozumět. A to je až neskutečně těžké. I pro odborníky, i pro vlastní rodiče, kteří, pokud se nerozhodnou odsoudit své dítě ke zklidňující medikaci a pobytu v ústavu, si při domácí výchově takového dítěte často sahají až na dno svých sil, mnozí za pomoci antidepresiv.

Tak až se někdy setkáte s nějakým podobným „spratkem", vzpomeňte si na tento článek a buďte uvážliví ve svém odsudku. Může to být skutečně nevychovaný spratek, ale také dítě, které za to opravdu nemůže. Ani jeho rodiče. Nebo to může být třeba - budoucí Einstein…

Máte podobnou zkušenost? Nebo máte autistické dítě? Napište nám do diskuze. Ta diskuze je i osvěta a ta je hodně potřebná.

Zajímají vás další Honzovy příběhy, názory, postřehy?

Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měl zajímat úspěšný humoristický román Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu" i jeho volné pokračování s názvem „Jak jsem (ne)našel ženu", které se právě chystá k vydání. Obě knihy si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám je rád zašle i s věnováním.

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková