Jak se zbavit babičky? Rozmazluje nám děti!
Mám problém, který mi, zdá se, přerůstá přes hlavu' Ani ne tak s dětmi, jako s jejich babičkou. Podle mě je dost rozmazluje. Může vlastně babička takhle zasahovat do výchovy?
Problematické prvky "výchovy":
- snižování autority rodičů ze * strany prarodičů
- totéž, ale obráceně
- nezájem o dítě, málo času na ně;
- a hlavně znevažování dítěte, nepodporování nebo dokonce snižování jeho sebeúcty
Mám problém, který mi, zdá se, přerůstá přes hlavu' Ani ne tak s dětmi, jako s jejich babičkou. Podle mě je dost rozmazluje. Může vlastně babička takhle zasahovat do výchovy? Nebo ji máme tzv. "odstřihnout"?
Myslím, že tahle otázka je vzhledem k všední realitě tak trochu zbytečná. Babičky i dědečkové prostě do výchovy zasahují. Nehledě na to, zda chceme či nikoli. Také nezávisle na tom, jestli si své výchovné působení uvědomují. Prarodiče se na výchově nějakou měrou podílejí prostě proto, že existují. A že se s nimi jejich vnouče vídá.
Jak vychováváme? Příkladem!
Už proto, že nevychováváme „promluvou do duše" či usměrňováním typu „to se nesmí a to musí". Většina výchovného působení se děje prostřednictvím příkladu. Jak sami žijeme. Jak vycházet s lidmi. Jak vyřešit konflikt. Jak se vypořádat se svými emocemi, třeba návaly vzteku. Způsobem svého života dítěti ukazujeme, co je hodnotné a co ne. Ohledně mluvení dítě neocení naše moudré rady. Naopak bude vděčné, když necháme mluvit je. Když uvidí, že jeho názory bereme vážně.
Babičky bývají hodnější...
A role prarodičů? Ta je právě v tom, že výchovu rodičů jaksi vyvažují. Ti někdy nemají příliš času či trpělivosti. Jindy musí být přísní a trvat na pravidlech. Babička mívá jiná pravidla. Většinou ne tak striktní, bývá „hodnější". Mívá více času. Dalo by se říct, že prarodiče vnoučatům nahrazují to, co nestihli dát svým dětem. Většinou se ovšem není nutné obávat, že nám děti jejich vinou „zvlčí". Dítě dokáže brzy pochopit, že rodiče chtějí něco trochu jiného než babička. Stejně rychle se těmto dvěma režimům přizpůsobí. „Přeladění se" z jednoho do druhého je pak pro ně otázka chvilky.
To ovšem platí v případě, kdy pobyt u babičky a dědy představuje jakousi volnější variantu pravidel rodičů. Úskalí se objevují, je-li tomu úplně jinak.
Rodiče jsou ti hlavní = nutné respektovat!
Nutnou podmínkou je, aby babičky a dědové respektovali rodiče jako hlavní autority!
Pokud tomu tak není, například když je před dětmi znevažují, problém je na světě. Dítě je zmateno. Neví, podle koho se má řídit. V nastalém chaosu pak téměř zákonitě vítězí ti „hodnější", tedy prarodiče. Je to však vítězství dost problematické. Babička tak mimoděk shazuje nejen autoritu rodičů, ale všech dospělých. Svým přístupem tak svému vnoučeti znesnadňuje orientaci ve světě lidí a může mu způsobit deformaci charakteru.
- Aby bylo jasno: potíž není v tom, že babička víc dovolí. To je úplně v pořádku. Problém nastává, když se od ní vnoučátko dozví, že „tvoji rodiče nic pořádného nedělají, bez nás by si ani neškrtli".
- Jiná, blízce příbuzná varianta nastane, když prarodiče nasazují na jednoho z rodičů. Buď na své dítě, které se odchýlilo od jejich představ nebo - častěji - na snachu či zetě. To se pak dítě může dozvědět, že máma je úplně neschopná, neumí ani pořádně uvařit, natož koupit dítěti boty. Že chudáka tátu jen vysává. Anebo je vnouče poučeno, že táta má v hlavě jen pívo a ženský a máma si ho nikdy neměla brát.
- Další podobná a docela častá situace: Babička a děda se k rodičům svého vnoučete chovají jako k dítěti. Ve svém přístupu nedělají rozdílu, mluví-li s malým Honzíkem, nebo s jeho mamkou. Oba jsou pro ně děti. Obě nesvéprávné. Copak Honzík, ten je hájený. Ale Janička, jeho máma? Ta to všechno zase zpackala, a jak toho kluka strojí…
Nesouhlasit ano - ale s úctou prosím!
Vím o rodině, kde rodiče bydlící se svými dětmi ve společném domě u prarodičů nejdříve ani nemohli mít klíče, děda je přece stále doma. Později si je sice vysloužili. Ale z jejich návštěv mohli k nim domů jen ty dědou schválené… Dítě se pak ke svým rodičům snad ani nemůže chovat jinak, než jako k sourozencům.
Čili: Mnohé věci nás mohou sice přivádět k lehkým stavům nepříčetnosti. Třeba množství bonbónů větší než malé, které naše ratolest schroupe u babičky na posezení, věneček k snídani nebo uválené božihodové kalhoty po procházce s dědou. Ovšem dítku je to spíše ku prospěchu a nám to neublíží. Opravdu podstatné je, jak s babičkou a dědou vycházíme. Jak o sobě navzájem mluvíme. Můžeme s nimi nesouhlasit, i před dítětem. Pokud je to s úctou a respektem, žádný problém. Zbytek už můžeme s klidným svědomím nechat na dítěti. Ono už se mezi režimy „rodiče" a „babička" samo „přepne".
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
