reklama

Hele hoši, jak se dá seznámit na tom internetu?

Co prožil Jan Zlatohlávek při kamarádském posezení? Vtipná historka, jak ne/načit jednoho beznadějného Béďu internetové lásce a seznámení. A nejen to!

Foto: Profimedia.cz

Co prožil Jan Zlatohlávek při kamarádském posezení? Vtipná historka, jak ne/načit jednoho beznadějného Béďu internetové lásce a seznámení. A nejen to!

Sanitky se po cestě k motolské nemocnici s kvílením zoufale proplétaly smogem přetékající Plzeňskou ulicí napěchovanou auty a tramvajemi. Do tváře mne šlehalo cosi mezi sněhem, ledovou krupicí a deštěm. Vlastně taková standardní pražská předvánoční idylka.

To mám za to, že jsem se v tramvaji začetl, nevystoupil na Andělu, přejel jednu stanici a za trest si nařídil vrátit se ten kousek pěšky. U vánočně nazdobeného obchodního centra Nový Smíchov jsem přešel ulici k protější synagoze, abych se minul s nákupním šílenstvím, které se mne už třetí rok netýká. Prošel jsem kolem několika poloprázdných restaurací k hospodě, která bude zaručeně plná.

Jsem z těch, kteří si raději počkají na volný stůl tam, kde mají tankovou plzeň jako křen. Nikdy jsem si nenakupoval „lahváče" domů do ledničky, když pivo, tak točené a ve slušné hospodě. A s ženskými to mám tak nějak podobně. Radši si stoupnu do fronty na něco, co stojí za to, než abych se skulil k nějakému kompromisu, který si mohu sebrat jak ošlapanou minci z chodníku. Netvrdím, že je to ideální postup, ale jsou věci, u kterých si neporučíte.

Ale co oplodněníchtivé Janinky a Haninky nebo dokonce vdané Simči a Gabči?

Nejsou to snad kompromisy? Alespoň hezké kompromisy, když už nic jiného! A dost takových úvah! Rázně jsem se rozhodl, že se teď, v předvánočním čase, nebudu trápit sebereflexemi.

Volný stůl samozřejmě nebyl ani u výčepu, ani v lokále, ani u spodního baru. Přisedl jsem si tedy k nevábně vyhlížejícímu muži, který s hlavou položenou na hrudníku nejevil vnější známky života. Doufal jsem, že mu spánek vydrží, případně že jej brzy někdo vyvede. Objednal jsem si pivo a čekal na Jirku.„Dobrý den, pane inženýre," ozvalo se po chvíli za mými zády, „mohu se připojit k vaší úctyhodné společnosti?"„Né, to jako v pohodě, to jako jó," zamumlal spolusedící, aniž otevřel oči.

„Ale pane doktore, vždyť jste očekáván, abyste do našich duší vnesl něco světla, moudrosti a nadhledu," pravil jsem já.
„Však ano, rád tak učiním, jen co se osvěžím žateckým chmelem, hanáckým ječmenem a vodou z plzeňských artézských studní," konstatoval Jiří, a jen co se usadil u stolu, hledal pohledem číšníka. „Přiznám se zcela otevřeně, a myslete si o tom pánové cokoli, že nedostatkem žízně netrpím," dodal ještě.

Spolusedící zvedl hlavu a vytřeštil oči

 „No ty vole, hoši, no ty vole," pravil a raději opět usnul. Setkání jsme si s Jirkou pracovně nazvali generálkou před výroční zprávou. Zbývající dva kamarádi a bývalí spolužáci byli nejistí a nakonec nepřišel ani jeden. Lumír dostal střižnu a Petr má recidivující partnerský problém doma. Určitě ale přijdou na výroční zprávu - setkání, ze kterého omlouvá jen úmrtní list a které se koná vždy třiadvacátého prosince. Už od gymplu. Tenkrát ve vybraných hospůdkách jihočeského maloměsta, kde byli ochotni nalévat i nezletilcům, později nás všechny čtyři zavál osud do Prahy. Každý účastník  je povinen u příležitosti tohoto předvánočního setkání přednést výroční zprávu. Obsahem výročních zpráv byly zpočátku výhradně zážitky na milostném poli. Až když nám později tyto úrodné lány začaly postupně kolektivizovat žárlivé přítelkyně a manželky, povolili jsme si do výročních zpráv zařazovat i pracovní a rodinné historky. Ano, i muži se umějí bavit o dětech. Nikoli snad o jejich výchově a výživě, ale o jejich bohatýrských činech. Ačkoli jsme každý vystudovali jiný obor, v řadě zájmů a zálib se překrýváme.

To je ta naše parta aneb Umění přešaltovat!

Jirka přednáší filozofii na vysoké škole, ale více jej živí fotografování. Obojí zvládá na vysoké profesionální úrovni, rozdíl je pouze v odměnách za tyto činnosti.

„Desetkrát musím pojednat Platóna, než si vydělám to, co mám za jednu titulku," říká. „Však titulka se nefotí každý den a mé mandatorní výdaje rostou přímo úměrně s rozvojem plastické chirurgie," naráží občas na povedeně zrekonstruované poprsí a tvář bez jediné vrásky své hezké manželky.

Lumír je celkem seriózní dokumentarista. To však není v dnešní době taky jisté živobytí. Občas si posteskne: „Kdepak by mě napadlo, když jsme točili jako študáci po Listopadu ty úžasný dokumenty, že budu jednou točit reklamy na vložky a fotbalový reportáže."

Petr je poctivě vystudovaný žurnalista, který se od sporťáka dostal k bulváru. Je hodný, a proto má šílenou ženu. A já jsem největší odrozenec. K žurnalistice jsem se dostal velkou oklikou, která začala pozicí referenta výkupu brambor. Někdy z legrace říkám, že na rozdíl od ostatních lidí jako zemědělský inženýr umím cokoli pohnojit či zorat odborně. Psát mne však odjakživa bavilo víc. Jsem na volné noze a uživím se slušně, i když to vyžaduje píli, kázeň a pracovitost. A adaptabilitu! Napsat v jednom dni politický komentář do seriózních novin a článek o nevěře do dámského magazínu, znamená „přešaltovat" poměrně drastickým způsobem.

Nedávno jsem zkusil napsat scénář k televiznímu seriálu. A zjistil jsem, kupodivu, že to jde, jakkoli agronomové scénáře zřejmě moc často nepíší. Dramaturg v České televizi mé dílo vychválil a ponechal si jej. Konstatoval, že se mu to moc líbí, že má plný stůl sraček, že četl konečně něco ze života, něco, v čem nenašel žádný famácký manýry.

Hrdý na to, že jsem nevystudoval scenáristiku (a tedy jsem prost famáckých manýr), jsem se pak cítil být scenáristou ještě asi dva týdny. Pak mi dramaturg zavolal, že na seriál nejsou prachy. Tak ani nevím, zda mám tuto událost zahrnout do výroční zprávy.

A co láska pane redaktore?

Číšník postavil před Jirku hned dvě piva. První kamarád vypil na jeden zátah a zatvářil se velmi spokojeně. Hned uchopil za ucho druhý škopek, téměř radostně (přitom však stále ještě decentně) si odříhl, zadíval se zálibně do pěny, a pak na mě. „A co láska, pane redaktore, již jste zaměřil nějakou krásnou a moudrou ženu, která je současně hodná a milá? Tak, jak jsem vám doporučil a vy jste si nepochybně vzal k srdci?"

„Ach ano," přitakal jsem. „Četl jsem, že prý snad našli jednu takovou při těžbě dřeva kdesi v jihoamerických pralesích. Nyní ji ovšem musí omýt a naklonovat. Takže bude ještě nějakou dobu trvat, než si ji budu moci objednat v e-shopu."
„Ty dobytku, nevymlouvej se!" zpražil mne pedagog, rázně odfoukl pěnu a zhluboka se napil.

Mít jenom milenky prý vede k degeneraci

Od chvíle, kdy jsme spolu usedli jako patnáctiletí brojleři do gymnazijní školní lavice, sdíleli jsme svá trápení i výhry, dělali průšvihy, ale také si nezištně pomáhali, půjčovali si lyže, kola, peníze. Známe se jako své boty a máme se chlapsky rádi.

Jirka má pocit, že bych si měl najít novou nevěstu. Tvrdí, že jak vdané milenky, jako jsou Simča a Gábinka, tak i ty nebezpečně volné Janinky a Haninky by byly snad i v pořádku, pokud bych měl manželku. Ale mít jenom a jenom milenky prý vede k degeneraci. Asi má pravdu. Ale je to jeho pravda. Já jsem nikdy více žen najednou mít nepotřeboval a za mého manželství milenky už vůbec nepřicházely v úvahu, to bych riskoval zdraví i život. Teď je ovšem všechno jinak. Není to průšvih, ale také žádná velká sláva. Pravděpodobně jsem v jakémsi procesu, kterým by si měl dříve či později projít každý muž. Ten proces se odehrává tak, že takový muž zjišťuje, že ženu s velkým Ž si neposlepuje z několika žen s malým ž. Ani náhodou…

Hlavně ne vdanou!!!

Ty dva roky po rozvodu na tom prostě nejsem tak zle, abych musel své sexuální fantazie a potřeby realizovat masturbací. Žen zanedbávaných manžely není málo, a některé zanedbávané jsou i dost vyvedené. Ty vdané se na mne sesypaly jako na potvoru přesně v okamžiku, kdy jsem si řekl, že nechci vdané. Možná to bylo dobré v rámci porozvodového smutnění, když jsem neměl v srdci místo pro seriózní vztah. Ale teď mi takové to pokukování na hodinky „tak ještě chvilku a musím letět" už občas leze krkem. Já nikam lítat nemusím.

Můj internetový harém se sice rozrůstal, ovšem pouze co do kvantity. Výsledkem byla zatím převážně strašlivá setkání, a když bylo setkání uspokojivé, pak jen po duchu (chytrá, milá a ošklivá či tlustá), či jen po těle (Janinky a Haninky).

S Jirkou se o ženách diskutovalo vždycky dobře

 Se svými dvěma metry a oduševnělým, seriózním obličejem, patří do té kategorie mužů, kterým se skutečně stává, že se jim žena přímo nabídne, nebo je sama vyzve k tanci, nebo jim to jakýmkoli jiným způsobem usnadní tak, že si ji utrhnou jak jablko ze stromu. Zas takhle jednoduché jsem to zpravidla nemíval, ale nikdy mne nenapadlo Jirkovi závidět. Není ani co. Vždyť pro slušného chlapa není tak úplně snadné permanentně čelit náletům žen, které svojí troufalostí nezřídka předčí cukrárenské vosy. K těm Jirkovým „vosám" patřily jak méně pilné studentky, tak více pilné modelky. Jirka si z pozice obou svých profesí mohl skutečně vybírat. Sladké výzvy pak uměl decentně odmítat i přijímat.

Už někdy ve druháku na gymplu jsme si vytvořili stupnici hodnocení holek, která se shodovala s pětistupňovým školním hodnocením:

  1. kuna
  2. polokuna
  3. sériovka
  4. lehčí havárka
  5. havárka

Pro dívky nějak odlišné od našich právě se utvářejících estetických kritérií jsme pak využili prvé jazykové znalosti povinné francouzštiny a volitelné němčiny. Ty přerostlé do výšky jsme nazývaly turefelky (odvozeno z francouzského názvu Eiffelovy věže - La tour Eiffel), pro přerostlé do šířky Schweinebraten (vepřová pečeně) a pro současně přerostlé jak do výšky, tak do šířky, ramlice.

„A co dívky z netu?"

Vzpomněl si Jirka na to, že jsem mu minule vyprávěl několik zážitků s internetovým seznamováním a informoval ho o záměru napsat o tom článek. „Funguje to? Ten tvůj fejeton byl teda docela k posrání," vysekl mi pochvalu.
„Jestli tím myslíš zhovadilou činnost kradoucí ti celé noci, výsledkem který je to, že ti píše jedna havárka za druhou a namísto vytoužený kuny ti přijde na rande sériovka ve vydání o 15 kilo vydatnějším a 15 let let starším, než co má na nějaký předmaturitní fotce na svym profilu, tedy téměř už skoro Schweinebraten, jestli tím myslíš, že když už je to nějak esteticky akceptovatelný, tak je to zase blbý na zabití, jestli tím myslíš tohle všechno, tak to funguje."

Trest za paničky!

„Chceš tím zkrátka říct, že ti ten správně přibroušenej gulášek ještě žádná neuvařila."
„Chci tím říct, že jedný jsem zrovna nedávno chtěl gulášek uvařit já, že prý to od ní manžel doma požaduje a ona to neumí, ta dotyčná se jala mi pomáhat a počínala si při krájení cibule tak ojedinělým způsobem, že jsme jeli na šití. Vrátil jsem jí šupem manželovi hned ze špitálu nejen nepoučenou, ale i nepoužitelnou, protože si přeřízla šlachu na ukazováku a dostala sádru."
„To je boží trest za to, že si nedáš pokoj s paničkama!"

„Uvědom si, studovanej, že všechny paničky píšou, že jsou v rozvodovym řízení!"
„A manžel o tom neví… Inu takové jsou dnešní ženy," pokýval Jirka hlavou. „Jediný, co jim nechybí, je fantazie. Někdo by se chtěl domnívat, že v rámci emancipace budou nabývat mužských dovedností a vytvářet na nás konkurenční tlak, ony to však uchopily za druhý konec a hromadně pozbývají dovedností ženských. A pak se diví, že když se chceme slušně najíst, nepustíme je k plotně."

Ať čte třeba Dostojevskýho, ale...

„Doktore, máš recht, mě totiž nenasere ženská, která neumí zacouvat do garáže, mě nasere, když ta ženská bere do ruky hadr na podlahu jak chcíplého potkana s hrůzou v očích, aby si náhodou nezlomila nehet, případně nevysušila citlivou pleť. A znáš mě! Já nepotřebuju hospodyňku, ať si třeba čte Dostojevskýho a já klidně vyperu a uvařím, ale když už od toho čtení jednou vstane, ať se proboha nepřivede do invalidity při krájení cibule! Já nechci žít v permanentní hrůze, co se přihodí, až se taková šikulka rozhodne ostříhat dítěti nehty!"

„Nechci ti skákat do horroru, tedy do hovoru, ale to by v tomto konkrétním případě nejspíš nebylo tvý dítě! Že ne?!"
„To je úplně jedno, čí by to bylo dítě, já mučení dětí neuznávám globálně! A neříkej mi, že je přehnanej požadavek, aby ženská ve třiceti měla alespoň matnou představu o tom, jak se dělá guláš!"

Mařka vaří Karlovi

Náš spolusedící se náhle probudil, důkladně si protřel oči a objednal další pivo. Na zmínku o guláši se okamžitě chytl.
„Jo, ty vole, Mařka uměla guláš, ty vole," vytřeštil oči tak, že jsem dostal strach, aby mu nevypadly z důlků dřív, než najde nějaký rozumný příměr. „Ty vole, ten psal!"

A ještě nebylo hotovo a bylo zřejmé, že popis Mařčina guláše ještě potřeboval nějak vylepšit. „Ten psal...!" vydechl a zasnil se.
„A co Mařka, taky píše?" zeptal se pobaveně Jirka. Zřejmě uhodil na citlivou strunu. Opilec sklopil zrak, vážně pokýval hlavou a zatvářil se k politování. „No, vaří Karlovi," konstatoval s neskrývanou, silnou dávkou smutku a odporu, který však našel zásadní opodstatnění hned v následující větě: „Protože s ní chrápe!"

Považoval jsem za správné toto smutné téma odlehčit

„Takový pohlavní styk prováděný s úplně cizí osobou, a tady pan doktor to jistě potvrdí, to může jednoho nazlobit. Ale zase na druhou stranu tím člověk ušetří spoustu vlastní energie."
„Ano, to mohu podepsat," přidal se Jirka, „ten pan Karel není v principu nic jiného než spořič energie, to máš podobný, jako když si třeba pořídíš solární panel," pomáhal mi kamarádsky v zlehčení situace.

„Ale já jsem Mařce namontoval solární panel, když jí odpojili elektriku," usadil Jirku opilec a podíval se na něho vyčítavě.
„A tys ji jako netento," pokusil se Jirka vrátit k slušnější formě komunikace. Zůstal nepochopen.
„Jak netento?" nerozuměl spolusedící.

Vzápětí to vysokoškolský pedagog vzdal a sestoupil k srozumitelnějším výrazům. „Tys tu tvou Mařenu nešukal?"
„Ty vole, tolik let furt to samý!" mávl rukou.
„Ale ten guláš moh bejt furt to samý, co?" dostal ho Jirka na lopatky.
„To jo, čoveče, vidíš, tak takhle hluboce jsem vo tom nikdy nepřemejšlel! Hele, hoši, já jsem ňákej Béďa," vzpomněl si na své jméno a pozdvihl půllitr.´

Jak se dá seznámit na tom internetu?

Béďa byl z těch opilců, které obdivuju. Když se opiju, potřebuju den ležet. Tihle hoši si zdřímnou a mohou pokračovat. A Béďa nejenže nabral dost síly, ale v polospánku zřejmě i ledasco zaslechl.
„Hele, když vás tak, ty vole, hoši, poslouchám, sorry, už mám dost nakoupíno," odříhl si na celou hospodu, „vy byste mi mohli poradit, jak se dá seznámit na tom internetu?"

Béďa překvapoval. Nejdřív solární panel, teď internet. Trochu překvapeně jsme na sebe s Jirkou pohlédli. Náš parťák zázračně ožil a skelným pohledem opilce obskurně doplněným o prvek dětské zvídavosti bloudil z jednoho na druhého.
„Kolik máš dovolený," zeptal jsem se ho v domnění, že jej rychle odradím od dalších otázek.
„Co má mít dovolená společnýho s tim, že si chci najít babu?"

„No jako, že to někdy dost dlouho trvá, to seznamování," řekl jsem trpělivě a věděl dobře, že nelžu. Béďa však odmítavě zavrtěl hlavou. „Ale hovno, kámoš si tam našel babu za jeden večír, něco ho to stálo, ale prej paráda!" „Tak na to si můžeš koupit Annonci a nemusíš se trápit u počítače. Patnáct stovek full service, a ještě se tam zadarmo osprchuješ!"

„To jako do bordelu?" chtěl si upřesnit Béďa.

„Ne do bordelu, na privát. Do bytu! V bordelu by ti to vyšlo dráž," předal jsem mu zkušenosti, které jsem nabyl v prvních měsících po rozvodu. Nakupovaný sex mne však ani trochu nebavil a někdy ani nešel. Přes veškerou snahu prodávajících.
Jirka uchopil opilce přátelsky za předloktí.

„Tak počkej, brácho, hledáš lásku, nebo si chceš jenom skočit!" Kdo jiný, než doktor filozofie, by měl vnést do diskuze jasno.
Béďa se zarazil, zahleděl se střídavě na podlahu a na strop, jako by hledal nápovědu. Ta však nepřicházela. „No, jak bych to sakra řek, hledám lásku," zamumlal a podrbal se ve vlasech tak důkladně, že náš stůl pokryl popraškem lupů. „A chci si, ty vole, asi občas taky zasouložit! Nebo ty nesouložíš?" dokončil větu se vší rozhodností a důrazem na slovo popisující pohlavní akt.
„Ne," odpověděl klidně a dost přesvědčivě Jirka.

Opilec sejmul Jirkovu ruku ze svého předloktí. „A nejsi buzna?"
„Nejsem. Když už, tak bych chtěl bejt bisexuál. To musí bejt přeci krásný, když jdeš po ulici a líbí se ti úplně všichni, nebo ne?" řekl zcela bezelstně.

Opilec se zamyslel a netrvalo dlouho, aby svoji představu o bisexualitě pojmenoval.
„Fujtajxl, ty vole."
Výzkumu pohlavního života svých spolustolovníků se však Béďa ještě nevzdal a podíval se povzbudivě na mě.
„Ty souložíš, ne?" vyzval mne ke kladné odpovědi.
Chvíli jsem zaváhal, protože se mi zdálo, že Béďu moc trápíme. Ale pak jsem neodolal.
„Béďo, já taky nesouložím, já hledám lásku!"
Vzápětí jsem si uvědomil, že sice neříkám pravdu, ale zatímco jsem pokládal tuto lež na oltář pivní zábavy, napadlo mne, že ve skutečnosti je to přece většinou tak, že ten, kdo hledá lásku, nějaký ten sex praktikuje, ovšem nikoli s tím, s kým by rád, ale s někým úplně jiným.

Béďa neskrýval rozčarování. Zřejmě nám oběma uvěřil

„No, ty vole, to sem si vybral tyhle," sáhl po půllitru, a zatímco do sebe překlápěl jeho obsah, hledal to správné slovo. „Porotce!"
„Poradce, chtěl jsi říct," opravil jsem ho.
„Jo!" řekl trochu navztekaně a zatvářil se až teatrálně smutně a zklamaně.
Jirka ho chvíli pozoroval a pak se zatvářil tak, že mi bylo zřejmé, že bude následovat něco zásadnějšího.
„Tak hele, příteli, já si to sice dělám sám, protože to je jediná záruka, že nechytneš nějakou pohlavní nemoc nebo ňáký čmelíky, a navíc si můžeš vybrat, jestli pravou, nebo levou, ale tobě můžu poradit, protože to znám ze své vlastní historie. Základ je jazyk…"

Jirku jsem obdivoval. Aby se deklaroval jako onanista člověk, který kromě toho, že má doma sexuálně vstřícnou manželku, ještě přepadne každou třetí studentku, která je ochotna své tělo vybártrovat za zápočet nebo zkoušku, a každou druhou
modelku, která se mu obnaží před objektivem, to jsem ještě nezažil. Tenhle člověk učí mladé lidi chápat svět!
Béďa však nepochopil, že Jirka tím slovem jazyk zřejmě myslel kouzelná internetová slůvka, ze kterých jsme se minule mohli utlouct smíchy.

„Jazyk. To jako že jí musím jaksi ukojit orálně, nemám-li být neslušný? Jako i před sprchou?" reagoval zcela prakticky.
„Bedřichu, ty vole jeden! Abys mohl nějakou ženskou ukájet orálně, musíš si ji nejdřív co? Ulovit!"
Zíral jsem, s jakou lehkostí můj kamarád dokázal slanit až na dno této verbální Macochy. Ne že by jinak mluvil spisovně, ale jeho vulgarismy byly vždy půvabné a načasované jako básnická metafora.
Jirka mezitím pokračoval již s trpělivostí pedagoga.

„Na internetu musíš používat kouzelná slůvka, bez kterých to nefunguje!"

Béďa si náhlým poklesem hlavy divže neudělal bouli o právě vyměněný plný půllitr a s kusem pěny na čele se zatvářil tak nešťastně, jako by právě obdržel parte. Pravděpodobně si bolestně uvědomil, že by se měl cokoli učit, a vše nasvědčovalo tomu, že poslední kouzelná slůvka, která si tento muž musel osvojit, byla slovíčka z umaštěného slovníčku při povinné školní ruštině. Ale ještě to nevzdal.

„No, tak řikej," usykl rezignovaně a zaostřil zrak někam daleko za protější stěnu.
Jen okamžik jsem přemítal, zda za příslibem ozřejmení internetových fíglů tomuto opilci je Jirkův altruismus, nebo prachobyčejná poťouchlost, a rozhodl jsem se, že spíše to druhé. Vždyť jen z mého vyprávění musel Jirka vytušit, že pokud čeká při internetovém seznamování tolik příkoří a nástrah na vysokoškolsky vzdělaného novináře, jakou šanci pak na tomto bitevním poli může mít tohle mírně čpící monstrum.

„A chceš si dát inzerát, nebo se chceš seznamovat na chatu?" zeptal se Jirka.

„Na čem?"
„Doktore, Béďa asi neví, co je to chat, viď?" snažil jsem se posunout debatu do racionální roviny. Překazil mi to však sám Béďa.
„Vim, co je to četař. Z vojny."
Nenašel jsem odvahu zúčastnit se následující debaty, přestože nepostrádala jistý půvab.
„No tak si představ ty četaře z vojny, máš to? Fixuješ to?" uvolnil Jirka již zcela opratě své fantazii.
„No," fixoval Béďa.
„Teď si představ, že všichni sedí u počítače, ale každej doma. Pak si představ nějaký četařky, co taky sedí u počítače. A všichni si můžou psát. A každej vidí to, co každej napíše a každej si může psát, s kým chce a co chce."
„Třeba polibte si všichni?"
„Třeba. Ale to by tě moh brzy vyhodit nějakej administrátor."
„To je jako ňáká guma? Jako velitel? Jak mě může vyhodit, když sedim doma?"
„Z té místnosti tě vyhodí!"
„Ale já mu neodemknu! Nebo všichni seděj v jedný místnosti? Tak proč si to neřeknou rovnou?"
„To je imaginární místnost, ty vole! Počkej, jak se řekne česky imaginární?" ukázal na mne pedagog prstem. „Inženýre, pomoz mi, než se zastřelím do hlavy a vyteče mi mozek, do kterýho jsem už tolik investoval!"
„Imaginární se česky řekne „jenom jako"!" řekl jsem jediné, co mne v tu chvíli napadlo.
„No, hodně volnej překlad, ale budiž."
Když jsem zpozoroval, jak Béďovi nabíhají žíly na spáncích, rozhodl jsem se vnést do rozhovoru, který již zjevně vyčerpal oba aktéry, racionální prvek.
„No tak neblbněte s chatem a bavte se o normálním inzerátu!"

„Tak to počkejte,"

ožil náhle Béďa a začal se šacovat. Po chvíli vytáhl zpřekládaný list vytržený z linkovaného sešitu a podal jej Jirkovi. „Já sem si už něco jako cvičně napsal, takovej jako inzerát, tak mi řekni…"
Jirka si inzerát přečetl a pravil: „Béďo, tohle by bylo dobrý tak před pětadvaceti lety do Mladýho světa." Podíval se na mne. „Milá neznámá! Inženýre, to není dnešní. Poraď, jak má vypadat správné oslovení."
„Jedině čauky. Čauky nebo ahojky," pravil jsem vážně smířen s tím, že Béďovi nebude pomoženo. „Někteří moderní lidé ještě používají oslovení ahojda."
„Ano, tak," souhlasil Jirka. „Jak jsi to napsal do toho fejetonu, že to má správně vypadat? Čauky lidičky, hledám spřízněnou dušičku?"
Potěšilo mne, že Jirka četl můj fejeton, ve kterém jsem si trochu utahoval z internetové komunikace. Má skutečně sloní paměť. Nešlo než pokračovat v další šílené debatě.
„Správně, doktore. A tu dušičku bych rád pozval na kavčo. Nebo na dovču…"
„A může to bejt i mamča. Kavčo, dovča, mamča, co nám tam eště chybí?" Jiří pozdvihl ukazovák a ukázal jím na Béďu, jako by ho vyvolal ve škole.
„Anča!" vykřikl Béďa.
Jirka poplácal Béďu po zádech.

„Velmi správně, Anču bereme!

Béďo, je vidět, že se učíš rychle!" pochválil ho. „No a teď už napíšeš jenom s duší kluka a… vyřešenou minulostí… za to jsou kladný body, a samozřejmě jezdíš na inlajnech, hraješ squash a logicky hledáš lásku, porozumění a něžné pohlazení, zkrátka teplou náruč. A i když tě samota tíží, přesto máš zájem o vše krásné!"

Téměř vyčerpávající výčet nejdebilnějších inzertních klišé zformulovaný do vážně vypadající rady jsem pokládal za strašlivou zlomyslnost. Nechtěl jsem Jirku shodit, ale musel jsem alespoň trochu porušit hru a přejít k nějaké skutečně praktické radě.
„Zájem o vše krásné ano. Ale nespecifikovat! Jakmile tam vypíšeš klasickou sestavu, tedy výstavy, esoterika a divadlo, může se stát, že tě nějaká chytne za slovo a hned půjdeš na činohru nebo ke kartářce. Tak bacha! Když napíšeš obecně o vše krásné, tak…"

„Krásnej může bejt i řízek, že jo,"

reagoval velmi pohotově Béďa a objednal si kafe. Evidentně si chtěl z této debaty něco odnést.
Postupně jsme zjistili, že Béďa není úplný vagabund. Vypadá sice zanedbaně, netuší, co jsou to inlajny, a nehraje squash, ale má práci, barák kousek za Prahou, ovce, slepice, králíky, malotraktor i slušnou škodovku, a dokonce si pořídil starší počítač, se kterým si ovšem neví rady. Ale kluk ho to prý naučí, až za ním přijde…

A tak jsme dali dohromady hezký a praktický inzerát bez kouzelných internetových slůvek. Pouze na teplé náruči Béďa tvrdohlavě trval a také to hezky odůvodnil. „Vidíš doktora, jak se vyzná? Já bych řek, že si chci zasouložit, ale doktor řekne, že hledá teplou náruč," pravil Béďa, přičemž obě činnosti poměrně zdařile pantomimicky znázornil.

Oba moji spolustolovníci vypadali velmi spokojeně

 Béďa pečlivě složil papírek s textem nového inzerátu a objednal tři fernety. Pořád jsem měl pocit, že jsme se na jeho účet bavili až příliš drasticky. A nechtěně jsem si ještě přidal.
„Víš, Béďo, on tady kolega ze všeho dělá vědu, protože je vědec. Ten ti udělá vědu i z toho, když se uprdneš. Jeho nebude zajímat jenom to, co jsi předtím celý den jedl. Ale bude se tě ptát, na co jsi při tom myslel, s kým ses pohádal…"

„Se šéfem! Kokot!" doplnil Béďa.
„Bude ho zajímat, co jsi četl…"
„Sporta!"
„Tak ho budou zajímat výsledky, sestavy, rozhovory s trenéry…"
„Fakt, jo?"

„No jasně. A on to pak všechno zanalyzuje, porovná se všemi dostupnými prameny, které se zabývaly touto problematikou, nechá si k tomu udělat rešerši, zkonzultuje to pak se svými kolegy filozofy v Berlíně, Římě a Tokiu a napíše o tom v angličtině vědeckou studii, která potvrdí, že to skutečně všechno stálo za prd."

Jirka vyprskl a hlasitě se rozesmál na celé kolo. Béďa ho s malým zpožděním následoval ohlušujícím barytonem. Od sousedních stolů se na nás snášely káravé pohledy. Když jsem spolustolovníky napomenul, že se chovají jako východoněmecký zájezd, Béďa dokonce zajódloval. A já už neměl sílu vysvětlovat, že východní Němci sic umějí udělat neskutečnej kravál, ale zpravidla nejódlují…

Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?

Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.

Dítě roku 68 a brutalistní klenot. Mohutnost InterContinentalu zjemňuje nádvoří | Video: TV Architect
reklama
reklama
reklama