Dávat ženě kytku: Zbytečnost nebo důkaz lásky?

Dnes mi kamarádka vyprávěla o své šedesátileté známé, která po celou dobu svého manželství dostává každý týden od svého muže květinu do vázy. Je to extrém nebo by to tak mělo být?

Foto: Isifa/Thinkstock

21. 7. 2014

Dnes mi kamarádka vyprávěla o své šedesátileté známé, která po celou dobu svého manželství dostává každý týden od svého muže květinu do vázy. Já dostanu maximálně jednou ročně na narozeniny oschlou gerberu, dřív to byl karafiát. A někdy ani to ne.

Vůbec si nedovedu představit, že by si na mě můj zřejmě zcela průměrný muž každý týden takovýmhle způsobem vzpomněl, šel by kvůli mě do květinářství a vybral mi tam kytku. Obyčejně má problém vybrat si jídlo v restauraci, natož když má vybírat něco pro druhé.

Navíc dobře znám ten jeho předpotopní názor: "Copak jsem něco provedl? Tak proč bych ti měla kupovat kytky?" Jsme spolu dvacet let, zamilování vyprchalo už v minulém století, ale myslím, že ani tehdy nebyl nijak zvlášť pozorný. Měl pocit, že když mě občas pozve na večeři a zaplatí ji, je to vrchol vší galantnosti a větší důkaz lásky než to, že mi věnuje svůj čas, přece nepotřebuju.

Můj muž je buran

Teď donese domů nějaké s prominutím koště, jen když mám narozeniny, ale pamatuju i roky, kdy úplně zapomněl, že nějaké narozeniny mám. "A taky se nic nestalo, no ne?" byla jeho reakce.

Vím, že v tomhle ohledu je můj muž buran. Neslyší ani na to, když mu řeknu, že květina nemusí být vyloženě synonymum romantiky. Vždyť ji může donést domů prostě proto, abychom to tam měli hezké. Pokoj s květinou ve váze vždycky vypadá tak nějak líp.

Tomu se on ale samozřejmě jen směje. A tak jsem si kytku párkrát koupila sama. Jednou mě podezíral, že mám milence, a pak mi zase vyčítal, proč utrácím za kytky, když to stejně za chvíli zvadne.

Je to naše vina

Důvodem, proč tohle píšu, ale není to, že si chci stěžovat na svého muže. Naopak chci upozornit ostatní ženy, že takhle jsme si ty muže vychovaly. Hrstka z nich má možná galantnost v krvi nebo ji okoukali od svého otce, ale většina, co znám, rezignovala, protože to po nich nikdo nevyžaduje.

Když nám drží kabát, cítíme se hloupě, nenecháme se pustit do dveří, nechceme pomoct s nákupem, dokonce i nábytek z Ikea si doma montujeme samy. Léta jsme tak spokojené, a pak si najednou uvědomíme, že nám celou dobu chybí pravidelný přísun rudých růží.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

Jenže když se po nich neptáme už od začátku, a když muž kolem sebe nevidí, že by bylo normální a zcela běžné kupovat (nebo klidně trhat na louce) své ženě kytky, je jasné, že jeho to ani nenapadne.

Nemám v plánu se rozvádět a začínat znovu s jiným mužem, takže u mě už se to asi nějak výrazně nezmění. Přesto zkusme dávat aspoň občas svým mužům najevo, že potřebujeme, aby nás opečovávali.

A to i přesto, že řadu věcí včetně výměny kola u auta zvládneme udělat samy. To s tím přece vůbec nesouvisí. Možná že ve všem na světě jste emancipovaná, ale určitě jsou věci, které děláte vy pro něj. Ať už vaříte večeři nebo žehlíte košile. On pro změnu může jednou za čas donést kytku.

Marie

A co vy?

Dostáváte od svých mužů květiny? Pravidelně, nebo jen při slavnostních příležitostech? A připadá vám to tak v pořádku, nebo byste chtěly kytky dostávat častěji? Nebo to snad stejně jako zmíněný manžel považujete za zbytečnost?

Stejné téma bude mimo jiné námětem zítřejšího pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.