reklama

Konec macech v Česku. Nazvěme je třetím rodičem a pomáhejme, radí autorka iniciativy

Kamila Šimůnková Petrovská se před sedmi lety stala nevlastní matkou dětí svého partnera. Potýkala se se svou novou rolí i palčivými otázkami, a protože téma bylo v Česku neprozkoumané, založila platformu pomáhající ženám a mužům, kteří se stali nevlastními rodiči.

Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: Shutterstock

Kamila Šimůnková Petrovská se před sedmi lety seznámila se svým současným partnerem, netrvalo dlouho a zjistila, že spolu s ním získala také dvě nevlastní děti.

Potýkala se nejen se svou novou rolí a otázkami, jak se k dětem chovat, co jako jejich nevlastní matka může či nemůže, ale také s pojmenováním nové pozice. Protože nechtěla být macechou, přišla na označení třetí rodič a rozhodla se pomáhat dalším ženám a mužům, kteří se stali matkami či otci partnerových dětí.

Jak jste se stala třetím rodičem?

Věděla jsem od začátku, že můj partner má dvě děti z předchozího vztahu. Když člověk potká partnera s dětmi, nestává se hned třetím rodičem, nejdříve se stane partnerem. Děti jsou zpočátku v pozadí a třetím rodičem se stává ve chvíli, kdy začne s partnerem žít a děti s nimi pobývají ve společné domácnosti.

Máte tušení, kolika lidí v Česku se role třetího rodiče týká?

Přesné číslo říct nemůžu, protože takové informace nejsou k dispozici. Ale počet třetích rodičů se odvozuje z 50procentní rozvodovosti v Česku. Nicméně vím, že sociologové odhadují, že se problematika může týkat až dvakrát více lidí, protože mnoho párů zůstalo nesezdáno. Odhady jsou mezi stovkami tisíc až téměř milionem lidí. Před dvěma lety jsem se ptala i na Českém statistickém úřadě a bylo mi řečeno, že se hloubkový průzkum na toto téma neplánuje. Občas něco dělají neziskovky, které na vybraném vzorku lidí zkoumají, jak se jim v jejich roli žije. Znát konkrétní čísla by pomohlo, protože třetí rodiče by se ve své roli necítili osamocení. Pokud jsou mladšího věku, může se jim stát, že v jejich mikrosvětech není nikdo v podobné situaci jako oni. Kromě toho by to pomohlo i společenskému obrazu této role, která byla ještě donedávna něco marginálního. Teď je situace jiná, ale ještě to není celospolečensky vidět.

Pojem třetí rodič

Pojem třetí rodič

Je autorským výrazem Kamily Šimůnkové Petrovské, která jej vymyslela, když hledala pojmenování pro svou roli nevlastní matky dětí jejího partnera. Dnes se postupně vžívá, zůstává však duševním vlastnictvím autorky.

Uvádíte, že před sedmi lety nebylo téma nevlastních matek a otců příliš prozkoumané. Kde jste sháněla informace a rady, když jste se stala takzvanou bonusovou matkou?

Měla jsem velkou podporu partnera, takže jsem si nepřipadala osaměle. Je ale pravda, že do mého vnitřního prožívání nemohl zcela nahlédnout, protože v podobné roli nikdy nebyl. Ve chvíli, kdy jsem začala hledat na internetu a v knihách, zjistila jsem, že informace o mé roli téměř neexistují. Dnes se o tématu konečně píše v médiích, články jdou více do hloubky a je na něj nahlíženo z více stran. Vyšly taky tři nové knihy.

Platforma Třetí rodič funguje pět let, máte tušení, kolika lidem jste již pomohla?

Přesné číslo neznám, ale zatím mám přes tisíc prodaných knih, což je pro mě nějaké směrodatné číslo. Často dostávám pozitivní ohlasy na knihu, lidi jsou rádi, že jsem pojmenovala věci, které žijí.

Tři roky jste žila v komponované rodině bez vlastního dítěte. Co pro vás jako bonusovou mámu bylo tehdy nejtěžší?

Nejtěžší bylo najít si svou vlastní pozici v takové rodině. Do doby, než jsem se stala třetím rodičem, jsem nikdy zcela neporozuměla označení sociální role. Člověk neustále zastává nějakou roli, je dcerou, partnerem a později rodičem. V tomto typu rodiny je to ale jiné tím, že jedinou faktickou vazbu má na partnera. Moje bonusové děti už byly větší, takže se o ně nebylo potřeba tolik starat, péči zvládl můj partner a jejich nastavení fungovalo. Vztah k partnerovým dětem procházel různými fázemi, naštěstí jsme si byli hned sympatičtí. Každým měsícem a rokem, tak jako s každým vztahem, se měnil, vyvíjel a prohluboval. Teď máme jiný vztah než třeba před třemi lety. Jsem ráda za to, jakou cestu jsme společně ušli.

Co vás role bonusové matky naučila?

Prvním velkým překvapením pro mě bylo, že ačkoliv jsem předtím dlouhé roky pracovala s dětmi v rámci zážitkové pedagogiky, věci, které jsem znala z práce s dětmi ve školách, v rodinném systému nefungovaly. Děti partnera reagovaly a fungovaly úplně jinak, než jsem předpokládala. Moje role mě naučila dávat si hranice. Žena má někdy tendenci dát všechno rodině - čas i péči, já jsem si ale uvědomila, že si musím stanovit hranice a dopřávat si svůj vlastní prostor. Naučila jsem si stanovovat hranice i v chování dětí, které si rodiče dávají automaticky. Ze začátku jsem třeba nevěděla, jak zacházet s nepříjemnými projevy chování dětí.

Je podle vás těžší být bonusovou matkou, nebo bonusovým otcem?

Platforma Třetí rodič

  • Pomáhá lidem, kteří se stanou otci či matkami dětí svých partnerů, čili nevlastních dětí. A to prostřednictvím vzdělávacích akcí, diskuzních fór, informačního přehledu i inspirativních příběhů.
  • K dispozici je také kniha Třetí rodič shrnující dosavadní praxi, informace a příběhy třetích rodičů.
  • V říjnu chystá Kamila Šimůnková Petrovská v centru Prahy celodenní workshop pro třetí rodiče. "Budou tam i odborníci na toto téma, workshopy a sdílení zkušeností. Byla bych ráda, aby tam zazněly různé zkušenosti a cesty k tomu, jak se k určitým situacím postavit a jak je řešit," říká Šimůnková Petrovská s tím, že na akci se hlásí hodně párů.

Někteří muži, třetí rodičové, říkají, že bonusové matky to mívají těžší. Já si zase myslím, že v něčem to mají těžší bonusoví otcové. Když jsem se bavila s muži, překvapilo mě, že podstatné pocitové věci a zkušenosti s touto rolí mají stejné jako já, zvláště pokud taky neměli děti.

Nicméně pak jsem zjistila, že v každodenním životě existují rozdíly. Jeden z nich je to, že děti jsou ve většině případů svěřovány do péče matky, což znamená, že muži žijí se svými bonusovými dětmi většinu času v domácnosti, zatímco bonusové mámy je mají většinou na víkend. Pak je samozřejmě procento střídavé péče. S ředitelem Ligy otevřených mužů (Josefem Petrem - pozn. red.) jsem se shodla také v tom, že pro muže může být větší výzvou najít si místo v komponované rodině, obzvláště pokud nemají vlastní děti. Ženy toho dnes většinu obstarají samy a muž si pak říká, jaké místo tam má on. Muži taky často mají roli baviče a sportovce v rodině, vezmou si na starost hraní her nebo sportování s dětmi. Bonusové matky vaří, perou a opečovávají bonusové děti. Někdy je to pak na ně moc. Vidím i to, že muži někdy svou roli v komponované rodině nechtějí řešit, což může být osvobozující. Tenhle postoj od ženy většinou neuslyšíte.

Ve své knize tvrdíte, že výchova nevlastních dětí není zodpovědností třetího rodiče. Pokud ale žijí ve společné domácnosti, tak je to nevyhnutelné, ne?

Určitě závisí na věku dítěte a na dohodě partnerů. Člověk si toho ale občas naloží příliš a bere na sebe zodpovědnost ještě před dohodou. Když s dětmi žijeme, je jasné, že třetí rodič podíl na výchově má. Je ale dobré, když se na tom partneři předem domluví a stanoví si hranice. Jsou rodiny, kde jde chování dětí do extrémů a třetí rodič už zkusil různé nástroje, ale dítě se nezměnilo. V tu chvíli narazí na hranici toho, na co má vliv, a pak je podle mě namístě říct si, že zodpovědnost je na vlastních rodičích.

Co dalšího by si třetí rodiče neměli brát na svá bedra?

Pocit, že za něco můžu já nebo to musím řídit a ovlivňovat. Člověk si hned neuvědomí, že ve své roli třetího rodiče má omezený vliv. A často řeší věci, na které nemá vliv, typicky je to situace s bývalými partnery. Překvapí mě třeba, když bonusová máma má stres z toho, že její bonusové dítě dostalo trojku ve škole, dlouze to řeší a trápí se s tím. To je podle mě přitom věc, kterou se třetí rodič nemusí nutně vysilovat.

Kamila Šimůnková Petrovská (40 let)

Kamila Šimůnková Petrovská (40 let)

  • Pochází z malé vesnice u Prahy, žije trvale na Berounsku.
  • Vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě UK.
  • Má dlouholeté zkušenosti se vzděláváním dětí i dospělých, koučování a aplikovanou psychologií.
  • Má jedno vlastní a dvě bonusové děti.
  • V roce 2015 vyhrála soutěž Social Impact Award se svou platformou Třetí rodič.
  • V roce 2018 vydala knihu Třetí rodič, která je souborem tipů, rad i osobních příběhů rodičů, kteří se stali nevlastními matkami či otci.
  • Ve volném čase ráda chodí po krásných místech, pije dobrou kávu a žasne nad příběhy lidí, které potkává.
  • Více na webové stránce Třetí rodič.

Co nevlastní rodič naopak může dělat pro to, aby měl svou jasnou roli v komponované rodině?

Směrem k dětem by měl vytvořit pocit, že jsou vítané, ať už jsou jakékoliv. Měly by mít pocit, že můžou kdykoliv přijít, mají tam své místo a rádi s nimi jezdíte na výlety. Pokud třetí rodiče prožívají negativní pocity směrem k nevlastním dětem, je to normální a nemá cenu je potlačovat. Zároveň je úkolem třetího rodiče se s nimi nějak poprat tak, aby je nedával příliš najevo nebo nevnášel jedovaté věci do rodiny. Třetí rodič je velká práce na sobě samém. Člověk by si měl být vědom toho, že třetí rodičovství i komponovaná rodina stojí na kvalitě partnerského vztahu. Nevydejte všechnu svou energii na starosti o bonusové děti, ale mějte na paměti, že se musíte starat i o partnerský vztah.

Jak často se stává, že lidé svou roli v komponované rodině neunesou a odejdou od partnera?

Stává se to, ale je to menší procento. Častěji se to stává u lidí, kteří nemají vlastní dítě, protože takový odchod je jednodušší. Když už jsou ve vztahu další děti, procento odchodů je menší a odkládá se, co nejdál to jde.

V knize tvrdíte, že vztah musí být velmi pevný, aby třetí rodičovství jeden z partnerů zvládl. Dá se určit, kdy je čas z partnerského vztahu a komponované rodiny odejít?

Ve chvíli, kdy je to pro člověka příliš zničující. Otázka, kdy se s někým rozejít, není jednoduchá. Ale myslím si, že jedna z hranic může být, když se opakují těžké situace a jeden z partnerů to chce řešit, zatímco druhý vůbec. Pokud je taková situace trvalá, třetí rodič vyčerpá všechny prostředky, projde terapií a zkusí všechno, co má k dispozici, a další strany nic nemění a nemají ani vůli ke změně, pak to může být natolik frustrující, že člověk ze vztahu odejde.

Prokop: Lidí, kteří nechtějí žádná opatření, je málo. Roušky jich odmítá pár procent | Video: Martin Veselovský
reklama
reklama
reklama