Terapeutka radí: Asertivní jednání je třeba učit už děti
Jak nebýt zbytečně poddajný, a zároveň agresivní na všechny okolo? Jak si stát za svými pocity a názory tak, abychom se druhého nedotkli, ale byli jsme to pořád my?
Na téma asertivita jsem se ptala terapeutky Kláry Gelnarové. Za nejstěžejnější větu z celého rozhovoru považuji její odpověď: "V rámci asertivního jednání je důležité ozvat se, pokud jsme v právu, neustupovat komunikačně silnějším či agresivnějším osobám a zároveň umět dělat kompromisy."
Jak moc se nám hodí asertivita v běžném životě?
Díky asertivitě se náš život příjemně zjednodušší a rozjasní. Doslova rozkveteme, protože budeme žít takový život, jaký si přejeme. Asertivita je o otevřenosti a čitelnosti, jak sám k sobě, tak k ostatním. Je to něco, co by nás mělo provázet na každém kroku. Ať už jsme doma s rodinou, v práci, ve škole nebo kdekoliv jinde, asertivita je velmi dobrým pomocníkem. Proto je dobré si ji hýčkat, pokud je naší součástí, nebo se ji učit.
Co všechno správná asertivita obsahuje?
Umět říkat ne, když si to myslím, když to tak cítím. Umět vyjádřit jiný názor, dát a přijmout zpětnou vazbu. Ozvat se, pokud jsem v právu a neustupovat komunikačně silnějším či agresivnějším osobám. Trvat si na svých požadavcích, pokud je to pro mě důležité. Zároveň být schopný dělat kompromisy. A to všechno s respektem a úctou k ostatním. Avšak ne se přehnaně omlouvat a ptát se stále ostatních, jestli je to v pořádku, jestli jim to nevadí, jestli se na vašem vztahu nic nezměnilo, když jste se rozhodli pro jinou variantu. K asertivitě mi nejvíce sedí slovo umění. Umění ustát situaci pro své blaho a zároveň být empatický.
Jak nebýt příliš poddajný, ani příliš agresivní?
Jak jsem psala výše, je to umění. Umění bruslit asertivně mezi póly poddajnosti a agresivity. Nejlepší směrovkou pro zlatou střední cestu asertivity je náš vlastní pocit. Vnímat, jestli je mi v daných situacích dobře, jestli u toho nemám stažený žaludek či jiné nepříjemné příznaky, které mi mohou pomoci zjistit, jak se cítím. Sám pro sebe si říct, co bych teď chtěl, kam směřuji. A pak své potřeby vyjádřit. S ohledem k potřebám ostatních jít pomyslným středem, pevně, ale slušně. Neustupovat, nenarážet, hledat vzájemné kompromisy.
Má v asertivitě své místo manipulace?
Manipulace není asertivní technika. Asertivita má být jasná a čitelná, nic skrytého, nepříjemného. To, co si přeji, dávám najevo. Manipulace jsou kličky, citové vydírání, výčitky, prosby, žadonění, ale i lichotky. Na druhou osobu je vyvíjen nějaký nátlak. Manipulátor sleduje jen svůj vlastní cíl, není tam žádná empatie, úcta k ostatním.
Co nám asertivní chování a jednání může do života přinést dobrého?
To, že život začnete žít podle sebe a ne podle ostatních. Pocit vlastní hodnoty. S tím přichází i to, že se budete cítit více volně, svobodně. Budete dělat věci, které chcete dělat. To, co jste doteď dělali jen z povinnosti, proto, že se to tak sluší a patří, že byste měli pomáhat, být laskaví a milí, odpadne. Možná z vašeho života odejdou lidé, pro které tato vaše změna nebude příjemná. Dobří přátelé, kteří vás mají rádi pro vás samotné, ne proto, co jim dáváte, zůstanou. Přibude vám čas a ten můžete využít podle vašich přání, tím pádem se vám navýší i radost a dobrá nálada.
Jací lidé mají problém se začleněním asertivního chování do svých životů?
Lidé, kteří byli vedeni k tomu, aby ostatním vyhověli, aby tady vždy byli pro ně. Často tito lidé mohli slýchávat věty typu: "nebuď sobecký, nemysli jen na sebe, pomáhej ostatním, buď hodný a milý, poslouchej". A tak se mohlo stát, že na sebe opravdu tito lidé přestali myslet. Tudy ale cesta ke štěstí nevede. Nejprve musíme myslet sami na sebe, až potom na ostatní. Jen tak si udržíme zdraví a energii potřebnou pro život. A zároveň budeme moct tuto energii posílat dále, a tím být zdravě nápomocní i ostatním.
Jsou lidé, kteří se umí sami asertivně chovat ve společnosti druhých, ale neumějí asertivně jednat sami od sebe?
Ne vždy je asertivita u člověka jeho přirozenou součástí, může být pouze hraná, ale i to je pořád lepší než žádná. Trénovat asertivitu v již vzniklé situaci tak může být jednodušší, člověk je něčemu vystaven, očekává se jeho reakce. Jednat sám za sebe asertivně je dalším krokem.
Klára Gelnarová
Vystudovala obor Sociální pedagogika a poradenství na Filozofické Fakultě Masarykovy univerzity. Je absolventkou výcviku Telefonické krizové intervence a Internetového poradenství. Od roku 2011 do roku 2016 působila v Centru Anabell, které se zaměřuje na pomoc lidem s poruchami příjmu potravy, kde se věnovala individuálnímu, párovému i skupinovému poradenství, intervenční a lektorské činnosti. Více na www.poradenstvi-gelnarova.cz.
Jak rozlišit u druhého asertivitu od egocentrismu?
Egocentrismus je typický v tom, že osoba prosazuje velmi silně svou vlastní hodnotu. Tak silně, že vlastní důležitost vnímá jako jedinou. Cítí se středem veškerého dění. Jako jediný správný vnímá také svůj názor. Není zde tedy žádná empatie, úcta, přijímání odlišných názorů, respekt k ostatním. Jen on je ten důležitý a jediný - ve všem.
Je důležité kultivovat tuhle schopnost už od dětství?
Ano, je důležité učit děti asertivitě již odmalička. Tak se může stát asertivita přirozeně součástí člověka. Už jen tím, že my sami budeme jednat asertivně, dáváme dětem pozitivní vzor do života. Je dobré budovat v nich zdravé sebevědomí, lásku k sobě samému. Učit je poznávat své emoce a to, že je v pořádku je cítit a mluvit o nich. Přijímat odlišnosti, jako něco hezkého, něco, co dělá náš svět pestrý. Respektovat, že každý, stejně jako on, má možnost vyjádřit svůj názor.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
