reklama

Zímová: Fotí svět za válečnou oponou, ale mnohem větší strach má na českých silnicích

Měsíce žila v ingušských táborech pro čečenské uprchlíky, v romských osadách na východě Slovenska i s kanadskými Inuity. Dokumentární fotografka Iva Zímová, žijící v Kanadě, vybrala svou nejlepší práci z Afghánistánu a vystavuje ji v Plzni.

Foto: Iva Zímová

Iva Zímová fotografií a cestováním žije celý život. Říká, že je chudá, ale její život je bohatý na zážitky a příběhy lidí, které sbírala po celém světě - v Afghánistánu, Peru, Číně, Guatemale, Kazachstánu, na Ukrajině nebo v Iráku. Aby ji daná komunita k sobě přijala, s lidmi několik měsíců žije, stává se jednou z nich a ve své tvorbě tak přináší jedinečná svědectví o jejich osobních prožitcích a rituálech. 

Fotoaparáty nosí všude s sebou, v batohu má vždy dva, jeden digitální a jeden na klasický film. Svůj batoh pak neodkládá ani na minutu a nikomu nedovolí, aby jí s ním pomáhal - jako by byl součástí jejího těla. Když se čtyřiašedesátiletá dokumentární fotografka po letech probírala negativy, našla mnoho snímků, které ji nově oslovily. Dva fotografické soubory z Afghánistánu budou tak od dnešního dne do 30. srpna vystaveny v Plzni ve Staré synagoze.

Je pro vás výstava v Plzni něčím jiná, důležitá? 

V České republice poslední dobou moc nevystavuji a v minulosti mé výstavy většinou organizoval Člověk v tísni. Plzeňská výstava je zajímavá už jenom tím, že v synagoze uvidí návštěvníci snímky z Afghánistánu, tedy z muslimské země, a to mi dělá radost. 

Vystavujete fotografie, které jste znovuobjevila. Je mezi nimi nějaký kousek, který se vás obzvlášť dotýká? 

Každá fotografie má svůj příběh, jedna mě ale vždy dojme. Je to portrét dvojice, muže a ženy. Málokdy, vlastně vůbec nikdy neukazuje afghánská žena emoce muži na veřejnosti. A tato žena, než jsem stiskla spoušť, položila hlavu na manželovo rameno a to gesto absolutní důvěry mě prostě dostalo.

Kdy jste poprvé držela foťák v ruce? 

Poprvé jsem vzala do ruky foťák na škole v Jablonci, kde jsem studovala Uměleckou průmyslovku, obor bižuterie. Měli jsme kurz fotografie, byl to fotoaparát středního formátu a fotili jsme hlavně sebe navzájem. Co mi zůstalo v paměti, je to, že jsme si museli namíchat vlastní chemikálie. Ten opravdový moment ale nastal ve chvíli, když jsem si z druhé ruky koupila levný plastový ruský fotoaparát Smena. Umělohmotnou krabičku, se kterou jsem fotografovala různé struktury jako chodníky, příjezdové cesty, dopravní značky, poštovní schránky nebo zdi.

Pamatujete si vaši první práci, kdy jste si řekla, že chcete být fotografka? 

Myslím, že moje první dobrá fotka byla z Dominikánské republiky. Šli jsme do baru a já spatřila muže, jak stojí před vstupem. Byla dost velká tma, ale i tak se mi povedlo jej vyfotit. To bylo v době, kdy jsem si od kamaráda půjčila širokoúhlý objektiv a začala fotit na ulici. 

Změnil se od té doby styl vaší práce? 

Styl focení se moc nezměnil, stále mě zajímají lidi. Co se změnilo, je, že více fotím také na digitální fotoaparát a méně na analog. A jsem k sobě přísnější ve výběru fotek. V mých začátcích mi jednou Josef Koudelka řekl: "Čím déle budeš fotit, tím těžší bude udělat dobrou fotku." A je to pravda. Nedávno jsem se vrátila ke starým černobílým negativům a objevila jsem tam spousty snímků, které jsem přehlédla. Objevila jsem tam opravdové drahokamy a právě ty budou vystaveny v Plzni. 

Ovlivnila vás nějak v cestovatelských plánech koronavirová krize? 

Kvůli koronaviru jsem musela zrušit cestu na Krym, do Sarajeva a na Ukrajinu. Zato jsem ale po dlouhé době začala intenzivně fotit na ulici, převážně v Praze a v Plzni. Ten čas měl zvláštní atmosféru, ticho, žádná auta, málo lidí na ulici. Musím říct, že jsem si to užívala. 

Iva Zímová

Iva Zímová

  • Iva Zímová se narodila v roce 1956 v Roudnici nad Labem, studovala umělecko-průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou, obor bižuterie.
  • V roce 1982 odešla do Kanady, kde absolvovala obor fotografie na Dawson College v Montrealu.
  • Montreal jí po čase přestal stačit a začala cestovat. Zajímaly ji osudy lidí žijících na okraji společnosti. Život "obyčejného" člověka, často v nesnázích, se stal středobodem jejího fotografického zájmu.
  • V roce 1998 během války v Kosovu navázala kontakt s organizací Člověk v tísni, se kterou spolupracuje dodnes.
  • Fotografovala v Peru, v Číně, v Afghánistánu, v Guatemale, v Mexiku, v Hongkongu; Indiány a Inuity v severním Québeku, české minority v Kazachstánu a Banátu, Romy v Čechách a na Slovensku, ženy a válku na Ukrajině, konflikt v Čečensku, v Kosovu, Afghánistánu a Iráku.
  • Vystavovala v mnoha zemích světa, včetně České republiky, Číny, Ruska, Kanady, Mexika, Ukrajiny, USA.

Několik let cestujete, poznáváte lidi, komunity, jejich styly života, to musí být krásný a dobrodružný život…

Fotografie je pro mě všechno. Nejde jen o fotografie, ale právě o lidi, komunity, kulturu, místa. Je to život, štěstí a boj. Jsem chudá, ale můj život je bohatý díky mé kameře a díky lidem, se kterými se setkám a fotografuji. Jsem svobodný fotograf, který žije neuvěřitelně pestrý život a nasává lidské osudy jako houba. Ukládají se ve mně a jsou mým osobním bohatstvím. Pozorovat svět a lidi, to mne nikdy neomrzí. Vždy jsem zvědavá, koho zase potkám a co mi bude vyprávět.

Žila jste několik měsíců v utečeneckém táboře nebo u kanadských Inuitů, co si vybavíte, když na tuto dobu myslíte? 

Obě skupiny, Inuiti i uprchlíci, mají problém - Inuiti s alkoholem, uprchlíci utíkají většinou před válkou. Například uprchlický tábor Sputnik v Ingušsku, kam utekli lidé z Čečenska, měl dva nepřátele. Prvním bylo bahno, které bylo všude. A i když se to může zdát trochu šílené, lidé se snažili udržovat své boty čisté a dobře vyleštěné, protože pokud jste v uprchlickém táboře, kde je málo práce, staráte se i o takové věci. Druhým nepřítelem byly toalety. Páchly a bylo jich čtyřicet. Čtyřicet dřevěných beden pro sedm tisíc lidí. 

Stal se vám při fotografování někdy nějaký průšvih? 

Když jsem poprvé jela na sever Kanady do Kuujiurapiku, podařilo se mi s místními odjet na nedaleký ostrov lovit divoké kanadské kachny. Měla jsem takovou radost, že jsem si koupila jenom holínky, protože bylo jaro, počasí se hodně měnilo a holínky mě měly chránit před mokrem. Vůbec mě ale nenapadlo, že bych si s sebou mohla koupit nějaké jídlo. Myslela jsem si, že lovec sestřelí kachnu a budeme mít něco k snědku. Takhle to ale vůbec nebylo, zdaleka ne každý den nad námi ptáci letěli, takže mě živila rodina, která mě vzala s sebou. 

Jakými schopnostmi musí podle vás dobrá dokumentární a reportážní fotografka disponovat? 

Musí respektovat lidi, které fotí, a oni by s focením měli souhlasit, pokud tedy nefotíte určitý moment na ulici. Já například používám výhradně širokoúhlý objektiv a musím k těm, které fotím, jít velmi blízko a nejde skrýt, že na ně mířím objektivem, proto potřebuji jejich souhlas. Například bych cítila jako problém, kdybych fotila někoho z druhé strany ulice a použila bych zoom. Například v uprchlickém táboře Sputnik v severokavkazském Ingušsku, kde jsem nějakou dobu pobývala, zemřela žena. Šla jsem se zeptat stařešinů, zda mohu obřad a vše kolem něj fotit. Chvíli jim trvalo, než mi odpověděli, nakonec ale souhlasili. Zašla jsem do stanu, kde mrtvou připravovali na poslední cestu, zmáčkla jsem čtyřikrát spoušť a pak jsem se potichu vytratila ven. Kdybych tam cvakala stokrát, asi by mne vyhodili.

Empatie je tedy při vaší práci nepostradatelná…

Ano, chce to vycítit, v jakém okamžiku už překračujete nepsanou hranici, a stáhnout se. Na to není ale žádné pravidlo, které by vás naučili ve škole, těžko se na to lze připravit. Takže jestli je vůbec možné mluvit o nějakých procesech, odehrávajících se v mé hlavě, pak probíhají až za pochodu.

Cestujete sama? A měla jste někdy strach? 

Cestovala jsem někdy sama, někdy s jiným fotografem nebo novinářem. Většinou nepobíhám přímo po frontové linii, mám raději ten svět "za válečnou oponou". Bez přímočarého násilí, ovšem vypovídající o těžkém životě lidí postižených nějakou katastrofou. Pokud jde o strach, bojím se v autě, speciálně tady v České republice. A ve "fieldu"? Tam vždy poslouchejte místní lidi, kteří vědí nejlépe, kde hrozí nebezpečí. 

Bittnerová: Vložky zdarma? Pro spoustu žen je menstruace stigma, muži diskuzi hrotí | Video: Emma Smetana
reklama
reklama
reklama