Sex s robotem? To byl případ Ivany!
Řekl jsem si, že už jsem v životě napáchal víc šíleností (např. sex v posteli s třiceti plyšáky), než abych nejel na seznamovací víkend na Šumavě. Nabídla mi to jedna seznamovací agentura, dohodli jsme se s majitelem, že pro ni napíšu takový píárek a budu mít pobyt zadarmo.
Řekl jsem si, že už jsem v životě napáchal víc šíleností (např. sex v posteli s třiceti plyšáky), než abych nejel na seznamovací víkend na Šumavě. Nabídla mi to jedna seznamovací agentura, dohodli jsme se s majitelem, že pro ni napíšu takový píárek a budu mít pobyt zadarmo.
Měl jsem radost, že mi spoluúčast přislíbil i Petr. Čeká jej totiž rozvod. Naštěstí nemají děti. V rámci svého vztahu v poslední době jen přihlížel tomu, jak se jeho dlouholetá přítelkyně a pak manželka Blanka zamilovala do gorily z její bezpečnostní agentury.
Blančina láska k bicepsům
Blanka byla z „jednodušších" žen, ale na agenturní personalistku to tak nějak stačilo. Horší bylo to, že se jí evidentně líbili maskulinní samci, což jsem na několika společných akcích postřehl jak z její ochoty nechat se kýmkoli, kdo měl přes biceps více než 40 cm, pozvat k tanci či na drink, tak z narážek na Petrovu postavu. Když mi Petr oznamoval, že Blanka nastupuje do bezpečnostní agentury a bude pro ni dokonce ty vyholené hlavy vybírat, byl při tom velmi smutný, protože tušil, že si vybere i ona.
Péťa byl odjakživa hubeňour, kavárenský typ. Tyto typy dobře prospívají u intelektuálek. Těm se však můj kamarád spíše vyhýbal, a už vůbec jsem nepochopil, proč si vybral Blanku. Nejprve se snažil v rámci konkurenčního boje vylepšit, dokonce se mnou byl několikrát v posilovně, ale když jsem viděl, s jakou nechutí si počíná a jak mu dávají zabrat i zátěže, se kterými cvičily ty nejsubtilnější dívenky, nepřemlouval jsem ho.
Blanka začala nejprve chodit s „klukama na pivo", což bylo zpočátku možno považovat za takový truc Petrovi, který jako bulvární novinář pracovně trávil dost času na večírcích, kam s ním ale Blanka odmítala chodit. Nebyla totiž ani nikterak výjimečně hezká, aby se na nich uplatnila, a konverzačně vykazovala v intelektuálním (či spíše rádoby intelektuálním) prostředí poctivý podprůměr. A gorily, se kterými by si mohla rozumět, na těchto večírcích stály zpravidla jen jako ochranka u vchodu.
Pravdou je, že žena na večírcích může být buď hezká, nebo chytrá, nebo obojí. Pokud je slabší v obou z těchto parametrů, nechytá se vůbec, a to od začátku do konce.
Blance se dostávalo obdivu u goril z její agentury. Nikoli od všech, ale když s nimi šla jako jediná žena na pivo, vždy se někdo našel. Pak se z toho „piva" začala vracet až k ránu. Petr měl Blanku rád a bylo mi ho líto. Každý jsme jiný. Petr nemá nároky na inteligenci u žen, jako by mu byla na přítěž. Vyhovuje mu být ten chytřejší. Já, jak již bylo řečeno, chytřejší být nemusím a hloupé ženské prostě nemohu. A je-li žena vyloženě blbá, nemohu ji ani na jedno použití. Až mne to kolikrát štvalo.
Zakoukal jsem se do hezké holky, a ono to kváklo nějakou hovadinu, a pak další a další, a já už jsem tu hezkou holku nemohl chtít ani jako kus masa, prostě to nešlo. Asi jsem moc komplikovanej.
Musím mít natónováno
Hned po ubytování a večeři jsme absolvovali krátké seznámení, kdy každý řekl jen křestní jméno, co dělá a odkud je, ztlumilo se osvětlení a začala diskotéka. Věděl jsem, že musím Petra zbavit myšlenek na Blanku. Doposud mluvil jen o ní. Sám jsem zase potřeboval natónovat, abych mohl případně některou dámu pozvat k tanci. Opakuji, že tancovat skutečně nemusím, a když, tak pod vlivem alkoholu. Zkrátka musím mít natónováno.
Pravděpodobně nejsem úplný dřevák a šlapu si to zelí asi jako každej průměrnej chlap, dokonce jsem kdysi v tanečních od vedoucího kurzu dostal nabídku, zda bych nechtěl tančit závodně. Takové nabídky však hoši hrající závodně fotbal nepřijímají. A k tomu, aby mi tanec přinášel radost a uspokojení, musím být namazanej, tedy ne tak, abych se potácel, ale slušně. Taky jsem si logicky vzpomněl na mé poslední taneční sólové vystoupení s Majkou.
Pár panáků jsme tedy oba, já i Petr, potřebovali. Petr se poctivě připravoval na povznesení nad svůj problém a já na tanec. Snad až po pátém vizouru se Petr povznesl a začal vnímat své okolí. „Tak kolik napočítáš kun," snažil jsem se ho odvést definitivně od myšlenek na Blanku. „Řek bych, že tak tři kuny a pět polokun." „Já vidím dvě kuny, a to ještě jedna z nich je servírka, a dvě - tři polokuny," projevil jsem větší vybíravost.
„Teď je třeba, aby se nám předvedly při tanci, ale tak, aby je někdo definitivně neodloudil, dokud nenatónujeme." Uvědomil jsem si, že se bavíme úplně stejně jako kdysi na plesech, diskotékách nebo tanečních zábavách.
Posbíral jsem odvahu k tanci
Asi dvě hodiny jsem se chystal k tanci. Bylo to takové příjemné sbírání odvahy, protože jsme se na sebe s Ivanou po celou dobu koukali přes půl hospody takovým způsobem, že v těch pohledech bylo téměř zaprotokolováno, že jsme si souzeni minimálně pro tento víkend. Několikrát mi zmizela z dohledu v plném tanečním parketu, ale o přestávkách se vracela vzorně zpět na své místo. Ale i já jsem vzorně seděl na svém místě vedle Petra, na žádnou jinou jsem se nekoukal, tedy měla mě jistého. Vše by probíhalo zcela ideálně, kdyby zde nebyla rušivá drobnost v podobě našeho prvního tance.
Nevím, zda to lze úplně zevšeobecnit, ale už jsem to slyšel z tolika stran, že to tak asi prostě bude. Je-li holka dřevo při tanci, je dřevo i v posteli. Jakkoli jsem sám pouhým „šlapačem zelí", líbí se mi, když žena umí tančit, a čím lépe to umí, tím víc se mi to líbí. Dokonce si troufám tvrdit, že to dokážu poměrně kvalifikovaně posoudit.
Vždyť taneční pohyb pěkného ženského těla je umělecký zážitek a šťavnatá pastva pro mužské oko. Muži s fantazií, mezi které se počítám, pak umějí taneční pohyb přetransformovat i do erotických představ. Ivana vypadala, že tančit „musí umět", respektive měla tělo z té kategorie, u kterého si nelze představit, že by tančit neumělo. To tělo však poskytovalo požitek a příslib pouze a jen do chvíle, než se začalo tančit. Toto voňavé, štíhlé tělo oděné velmi vkusně do něčeho, co bylo inspirováno japonským kimonem, bylo nejen zcela mimo rytmus, ale pohybovalo se jako polochcíplá ryba.
Vyklízím raději parket
Přišlo mi hloupé, abychom dobrovolně vytvořili mezi padesátkou již celkem rozparáděných lidí párek největších dřev, a rozhodl jsem se Ivanu pozvat k baru. Souhlasila a dokonce to vypadalo tak, že na toto pozvání čekala. Při představování mé vykání ukončila rázně: „Ty jsi poprvé na seznamce?"Přikývl jsem. „To je to na mně tak poznat?"
„Ale ty jsi tu služebně, ne, ty jsi ten novinář?"
„Jsem tu poloslužebně a především za účelem seznámení."
„Jsi svobodnej?"
„Rozvedenej."
„Já taky. Tancuješ rád?"
„Moc ne. A ty?"
„Já docela jo."
Mohlo jí být kolem třiceti. Byla brunetka a vlasy si evidentně nebarvila. V krátkém, dobře sestříhaném účesu působila mladistvě a zdravě. Na tváři měla permanentní přátelský, nekoketní úsměv s jakousi nepatrnou stopou smutku na pozadí. Jejímu obličeji se nedalo nic vytknout. Oči neurčité šedozelené barvy, přiměřený nos, hezké zuby. Vše, čeho jsem se dotkl při tanci, bylo štíhlé a pevné. Nepochybně se věnovala sportu. Třeba by mi předvedla, co se svým tělem umí, kdyby tu měla hrazdu…
Až při dalším pohledu na Ivanu na tanečním parketu jsem si teprve pořádně uvědomil, že všechny zásadní holky mého života byly vlastně báječné tanečnice. Zjistil jsem, že mi ani tak nevadí, že se Ivana neumí hýbat správnými směry (asi už jsem vysvětlil, že nevím, které směry jsou správné, jen poznám, které jsou nesprávné), ale že mi nejvíce vadí to, že je zcela mimo rytmus. Jako by měla na uších neviditelná sluchátka a tančila na jinou hudbu. Oddychl jsem si, když diskžokej ohlásil, že nám zahraje pár „oplodňováků".
Nejprve jsem zaregistroval, že má Ivana ruku studenou jako led. Vzápětí jsem se vyděsil. Byl jsem zvyklý, že se při pomalých písních těla stávají jedním tělem, byl jsem zvyklý ženu při tanci vést, každá se nějak vláčně přizpůsobila. Ivana však byla nejen nevláčná, ale i neohebná. Nebránila se tomu, když jsem ji k sobě více přitiskl, ale já jsem byl ten, kdo se musel přizpůsobit. Jako bych tančil s robotem, kterého někdo špatně naprogramoval. Bylo to holé zoufalství. Ivana se však usmívala a byla evidentně v klidu a pohodě.
Propovídali jsme se až do konce večera. Petr se mezitím obstojně opil, aniž by se o cokoli pokusil. Znám to. Když bolí srdce, nelze se jen tak přešaltovat, i když si to člověk poručí. Je třeba se tou bolestí propít a prosmutnět, až to přijde samo. Teď mu možná přijde vhod pár chlapských vět.
Nebudu se o nic pokoušet
Protože bylo zřejmé, že mi Ivanku už v rámci tohoto víkendu nikdo neodloudí, učinil jsem v okamžiku, kdy k nám přistoupila její rozdováděná spolubydlící a zeptala se věcně, jak budeme spát, rozhodnutí, že se dnes nebudu s Ivanou o nic pokoušet. Takovýto postup, kdy žena již jako holou samozřejmost očekává atak, kterému je připravena buď podlehnout, nebo nepodlehnout (když je cudně rozhodnuta podlehnout až příště), znamená jediné: příště mu podlehne zcela jistě. V principu ušetřím čas. Dal jsem Ivance pusu na tvář a popřál dobrou noc. (Pusa na tvář se při této taktice připouští, jinak nic!)
Chtěl jsem se ještě chvíli věnovat Petrovi. Několik hodin jsem s ním nepromluvil ani slovo. Ivana mi už neuteče a chtěl jsem to na další noc vymyslet tak, abychom se někde nemuseli pelešit ve třech, kdy naštvaná kamarádka bude předstírat, jako že už spí. To už mám za sebou. A v chatě nebyl jediný volný pokoj.
Možná bylo očekáváno, že se budu chovat jako dobyvatel. Jenže skutečný dobyvatel neudělá to, co žena očekává. Abych pravdu řekl, něco fíglů znám, ale zacházím s nimi jako se šafránem. Nejsem žádný velký taktik a neumím věci dotahovat do konce jako třeba Jirka.
Když píšete do magazínů pro ženy, musíte si k tomu taky něco načíst. Kdysi jsem Jirkovi přečetl jakési desatero moudrých a tajných rad, jak si mají ženy počínat, aby se do nich jejich nápadník dočista zbláznil, jak si jej mají ochočit a omotat kolem prstu. „Vždy ukonči telefonický rozhovor jako první!" „Nikdy se s ním nescházej každý den, jak chce on, ale maximálně dvakrát do týdne." „Nelez s ním hned první večer do postele!" „Buď tajemná a zaneprázdněná! Jen tak vystupňuješ jeho lásku a touhu!"
Dnes večer raději s Petrem
Většina společnosti už se odebrala na kutě. Petr na mě koukal značně unaveně, když jsem mu zaťukal na rameno. Protřel si oči a pomalu vstal.
„Ty budeš spát se mnou?" zeptal se mě docela roztomile.„Přece ti nezahnu hned první večer!" uklidňoval jsem ho. Oba jsme věděli, že u chlapů to tak nefunguje, že jen ženský na sebe žárlí jak milenky a dokážou si svojí žárlivostí dokonce vynutit „věrnost" kamarádky, která by měla milostné spády. Došli jsme do podkrovního pokojíku. „Umejem se ráno, nebude ti to vadit?" zeptal se mne Petr jako své manželky.
Na obzoru se objevila Alice
„Však nebude, můj milý, ráno je čistější večera!" odtušil jsem. Petr se nejen nemyl, ale ani nesvlékl. Praštil sebou do postele dokonce v botách.
Ivana ke mně přiběhla i se svojí spolubydlící a skupina se pomalu vydala do kopce.
„Kde máš kámoše?" zeptala se spolubydlící.
„Ještě spí. Slíbil mi, že nás dožene."
„Tak u večeře, ne?" zasmála se Ivana.
„Vypadal, jako že ho něco trápí," řekla spolubydlící.
„A koho z nás něco netrápí," snažil jsem se problém zobecnit a rozptýlit.
Všiml jsem si, že Ivanina kamarádka je hezká holka. Jmenovala se Alice. Není tak pěkná jako Ivana, ale jde to. Pro mne polokuna. Marně jsem se snažil vzpomenout, zda ji včera Petr zařadil do svých kun či alespoň polokun.
Za hotelem Olympia jsme odbočili na jednu z tras, na které si Katka Neumannová nastřádala na své Nagano. Okysličený mozek mi začal pracovat.
Ivana je jasná. Sama za mnou přišla, dobrovolně tu vedle mne capká, to zřejmě neočekávané noční rozloučení a jen pusa na tvář skutečně zapůsobilo. Alice tu zatím capká s námi, což znamená, že si včera nikoho nenarazila. Zcela věcně jsem dospěl k názoru, že by bylo dobré dát Alici s Petrem dohromady, už jen kvůli ubytovacímu pořádku na dnešní noc.
Zavolal jsem Petrovi, kterého jsem opustil spícího přesně v téže poloze a témže oblečení, v jakém večer ulehl. Sice něco v polospánku zahuhlal v tom smyslu, že nás dožene, ale nebral jsem to vážně.
Petr překvapivě hlásil, že už dopíjí druhé kafe, a jen co si dá obruč na hlavu, aby se mu nerozsypala, vydává se za námi na stíhací pochod. Nápad s děvčaty uvítal bez reptání. Prohlásil, že si Alici během včerejšího večera přeřadil z polokun do kun a dokonce prý si ještě vzpomíná na okamžik, kdy dospěl k rozhodnutí, že ji půjde vyzvat k tanci. V tom mu prý zabránilo pouze to, že už dost dobře nemohl vstát ze židle.
Plán: Honza + Ivana a Petr + Alice
A tak přesně v okamžiku, kdy se před námi začala objevovat první stavení Horské Kvildy, bylo vše věcně dohodnuto. Večer si necháme rezervovat stůl pro čtyři a spát se bude Honza + Ivana a Petr + Alice. Děvčata samozřejmě připodotkla, že to neznamená nic závazného, ale to se jaksi sluší. Řekl bych, že v okamžiku, kdy jsme tuto formálně „obranářskou" větu s Petrem bouřlivě až překotně odsouhlasili a zdůraznili, že ani jeden z nás nikdy nebyl pravomocně odsouzen ani za znásilnění, ani za pokus o něj, ani za žádný jiný mravnostní delikt a že sex skutečně u nás není na prvním místě, pohlédla na nás děvčata trochu s obavami. Zkrátka vše nasvědčovalo tomu, že pusa na tvář by je dnes nemusela zcela uspokojit.
Celý den pak probíhal vlastně podle plánu. Vypadali jsme jako dva usazené páry na dovolené. Ivana se chovala úplně normálně a konstantně mile. Docela jsem si to po právě proběhlém období všech těch více či méně adrenalinových partnerských peripetií užíval. Také jsem se choval úplně normálně a bylo mi fajn.
Není Ivana jako Miluška?
Alice s Petrem si sedli zcela a krátce poté, kdy Alice mému kamarádovi řekla, že absolutně nesnáší namakaný rampy s vyholenýma hlavama, ji vzal Petr poprvé za ruku. Já jsem Ivanu za ruku nebral, protože bych tím pokazil svoji taktiku. Ale vlastně jsem ani neměl touhu ji brát za ruku. Úplně mi to připomnělo začátky s mojí první opravdovou láskou.
Kdosi mi tenkrát na gymplu řekl, že se líbím jedné prvňačce. Jmenovala se Miluška. Nějak jsem ji pak oslovil v povinném prvomájovém průvodu a začali jsme si povídat. Pak jsem ji doprovodil domů. Nijak speciálně se mi nelíbila, vlastně to byla úplně normální fajn holka. Vlastně dítě. Maximálně taková dětská polokuna. Ve škole jsem měl vytipované jiné krasavice. Oslovil jsem ji snad hlavně proto, že jsem tušil, že mne neodmítne, když se jí údajně líbím. Bylo to jistě zbabělé, ale v šestnácti si chlap ještě moc nevěří.
Pak jsme se dohodli, že na sebe počkáme u školy, a zase jsem ji doprovodil. Jen jsme si povídali. Pak jsme šli spolu do kina a po cestě domů jsme to vzali přes hřbitov. Tam jsme se poprvé políbili a mně se při tom polibku poprvé zatočila hlava z ženy.
Miluška patřila k těm holkám, které jsou v patnácti letech nevýraznými dětmi a v šestnácti rozkvetlými ženskými poupaty. Pomalu jsem se do ní zamilovával. Náš sex prošel vším, co doporučují odborníci velmi mladým lidem. Líbání, doteky, necking, petting. Hezky pěkně po kouskách, ale důkladně a systematicky jsme poznávali svá těla. Na regulérní milování jsme si počkali téměř rok. A pak spolu chodili dalších pět let. Nikdy jsme se nehádali. Trávili jsme spolu spoustu času. Začali jsme cestovat a zjistili, že nás to nesmírně baví. Miluška byla nejlepší ženská mého života. A byl jsem to já, kdo si do tohoto krásného bezproblémového vztahu nechal vstoupit jinou krasavici.
Než jsem zjistil, že to s krasavicí nestojí za nic, byla Miluška v Německu. A vrátila se za osm let, v době, kdy se mi narodilo druhé dítě.
Když jsem tak kráčel vedle Ivany, napadlo mne, jestli to není taková druhá Miluška. Holka, do které se chlap docela nezblázní hned na první pohled, se kterou se dobře povídá, se kterou je mu příjemně a dobře, a pomalu se do ní zamilovává tou skutečnou láskou, u které nehrají hormony roli jediného spouštěče, ale stávají se její součástí.
S Miluškou jsme měli dokonalý sex. Nevím, zda to bylo tím, že jsme ani jeden, ani druhý neměli žádnou sexuální zkušenost a všechno jsme se učili spolu, společně objevovali svá těla a jejich funkce. Vlastně hned od začátku dosahovala Miluška téměř vždy orgasmu, což není, jak jsem zjistil později, pro holku v šestnácti nic zcela samozřejmého. Byl tu jen jediný podstatný rozdíl. S Miluškou jsme rádi chodili tancovat, sama téměř nepila, ale vždy mě nechala trpělivě natónovat, abych byl k tanci připraven, a pak se se mnou vyřádila. Rád jsem se na ni při tanci díval, při „oplodňovácích" jsme se skutečně stávali jedním tělem a neskutečně se těšili, až ze sebe shodíme oblečení a skočíme na sebe.
Když jsem si jako kontrapunkt vybavil tanec s Ivanou, bylo mi trochu divně. Ale tanec není všechno, řekl jsem si, kdo jiný než já by se lépe bez tance dokázal obejít…
Den proběhl mile a hladce a večer jsme s mírně spálenými nosy od jarního šumavského sluníčka již usedli k večeři jako dvě zavedené partnerské dvojice. Dokonce jsme ani nešli tančit a po půlnoci, ještě za všeobecné vřavy na parketu, se odebrali v párech na pokoje.
Tady jsem souložil jen já
Už ve sprše mne přepadla jakási zlá předtucha, která se začala brzy nato naplňovat s příchodem Ivany, která kolem sebe měla jen omotaný ručník. Moji bleskovou přestavbu pokojíku, při které jsem přisunul válendy k sobě, nikterak nekomentovala, zhasla světlo a vklouzla pod deku do vedlejší postele.
Pod její dekou jsem nahmatal cosi ztuhlého, co se ani trochu nepohnulo. Ten robot, který ještě při tanci vykonával alespoň jakýs takýs pohyb, byť mimo rytmus a mimo mé estetické představy, nyní nejevil již vůbec žádné známky života. Jako by mu došla baterie. Ke cti mu musím přičíst, že nekladl ani žádný odpor. Nechal se líbat, olizovat, nechal si rozevřít stehna, nechal se otočit na břicho, nechal si přehodit své hezké nohy přes má ramena, ale při tom všem neproběhl jakýkoli náznak aktivního pohybu či dokonce spolupráce. Robot nevydal ani vzdech, ani hlásku.
Jediné ženské sténání bylo slyšet z některého ze sousedních pokojů. Přál jsem si, aby to byla Petrova Alice. Zkrátka se už někde poctivě souložilo. Tady jsem souložil jen já, jen já jsem dělal aktivní pohyby a robota se štíhlým, pevným a hezkým ženským tělem jsem si přitom „šteloval" tak, jak mne právě napadalo.
V principu se zase neděje nic tak strašného, uklidňoval jsem se. Vážný problém nastal v okamžiku, kdy jsem si robota na sebe posadil do polohy jízdmo. Mé předchozí partnerky dost často preferovaly tuto polohu pro její praktičnost, neboť si při ní žena sama volí úhel a frekvenci a krásně a téměř samoobslužně se taková žena dokáže v roli jezdkyně „udělat" i několikrát po sobě.
Robot se v „poloze jízdmo" ocitl v absolutní bezradnosti. Bylo evidentní, že tuší, že nyní už by bylo třeba něco dělat, že je na řadě, jenže robot nevěděl, co má dělat. Až po drahné chvíli se zvláštním způsobem rozkýval. Nikoli však v genitální oblasti, ale v oblasti trupu. Všechny možné výkruty, všechna ta vrcení ženských zadečků, všechny ty fakírské výkony, při kterých si žena stoupne na chodidla a napichuje se na své kopí, všechny ty krásně udýchané, uvzdychané a ukřičené ženské tance, při kterých létají gejzíry vlasů sem a tam, vše bylo rázem zapomenuto. Sedělo na mne bezradné, ztuhlé kyvadlo, které se po chvíli legračního kývání ze mne skulilo, lehlo si na záda, rozevřelo stehna a nechalo se prostě jen tak finálně osouložit, aniž by se pokusilo alespoň předstírat něco, co by se mohlo podobat orgasmu.
Rázem byla všechna předsevzetí pryč. Z této klidné, příjemné a hezké ženy se nestane má nevěsta. Už jsem si dokázal představit všelico, ale ještě ne to, že bych musel ve čtyřiceti škrtnout sex ze svého života. Kdyby alespoň náznak něčeho, co by se dalo rozvíjet. Na čem by se dalo stavět. Ale ono vůbec nic. Ivano, odpusť. Nemůžeš za to. Ale jakkoli jsem namouduši nic takového nikdy v parádě neměl, mám dojem, že se něco velmi obdobného dá koupit v erotických potřebách.
Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?
Nebo jinak... Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
