reklama

Dal přednost horám před rodinou. Člověk by měl být sobecký, říká Radek Jaroš

První Čech, který zdolal všech 14 osmitisícovek, se rozpovídal o svých vysokých ambicích.

Foto: Profimedia

Jen málokomu se podaří splnit si svůj dětský sen. A že sen Radka Jaroše o tom, že vyleze na nejvyšší hory světa, nezněl příliš pravděpodobně. On si ale cílevědomě šel za svým. A vystoupal až na úplný vrchol.

Jaké byly vaše začátky?

V šesti letech, když jsem byl na vycházce s tátou a bráchou, tak jsme lezli v lomu a já tam lezl v holinkách a šlo mi to. A když jsem slezl dolů, řekl jsem, že chci být horolezec. 

Co rodiče na to?

Táta byl vzpěrač, máma cvičila judo, takže jsem měl sportovní zázemí, ale ne v horolezectví. 

Jak jste se k němu tedy dostal? 

Na jednom plese jsem zapařil s partou horolezců, to už mi bylo skoro osmnáct, no a oni říkali, že jdou druhý den lézt. Tak jsem řekl, že jdu s nimi, a od sedmého srpna 1982 už nedělám nic jiného. 

Znovu zopakuji otázku - co rodiče na to? Nebáli se o vás?

No co vám budu povídat, báli, zvlášť máma. Ženy to v tomhle oboru mají těžké. Na druhou stranu, začínal jsem prakticky v osmnácti. Už jsem byl plnoletý a v určitém okamžiku člověk musí být sobecký, aby něco dokázal. 

To samé rozhodnutí jste musel udělat, i když jste zakládal rodinu...

Manželka tušila, do čeho jde. Potkali jsme se na vodě, kde já jsem se zmazal. Sice normálně moc alkohol nepiju, ale jednou za rok to pak zvládnu pořádně. Takže žena už od začátku musela vědět, že jsem extremista. (smích) Navíc jsem jí říkal, že jsem horolezec, a později mi sama říkala, že od první chvíle, co mě potkala, počítala s tím, že jednou vylezu na Mount Everest. 

Vaše dcera o vás napsala knihu Hory, má panenko, takže i ta vás musí podporovat.

V jedné části knihy Andrea píše, jak to měla složité. Například pokaždé když jsem odjížděl na expedici, ona onemocněla. Což byl takový její vzdor. 

Nepřemýšlel jste, že kvůli tomu omezíte svoji horolezeckou vášeň a zůstanete víc s rodinou?

Tenkrát jsem si to do spojitosti nedal. A navíc jak říkám, kdokoli chce něco dokázat, musí být od nějakého okamžiku sobec. Ono to jinak nejde. Moje laťka byla nastavená od začátku a já jsem ji nehodlal snížit. 

Jak často jste nebyl doma? 

Ono to překvapivě není až tak moc. Když byly dvě expedice do roka, tak to jsou celkem tři měsíce, ale většinou byla jedna dvouměsíční.

Co tedy profesionální horolezec dělá ve zbytku roku?

Jezdím vodu, kajaky, baví mě silniční cyklistika, v zimě běžky a nebo jezdím na snowboardu, takže se realizuji a udržuji v kondici mnoha aktivitami. 

Je stejně sportovně založená i vaše rodina?

Andrejka je scenáristka, takže žije víc bohémský způsob života. Ve své knize dokonce píše o kontrastech našeho života. "Proč tatínka baví někam lézt, potit se, namáhat se, smrdět a riskovat, když je tak příjemné sedět v kavárně, zajít si do kina a jezdit výtahem." Nicméně ale taky sportuje. Byla se mnou i na jedné expedici v Himálajích. Za tři dny jsme se dostali z výšky 1300 metrů do sedla v 5500 metrech, což je věc, která by zabila 99 procent populace, a ona to se mnou zvládla. Měl jsem ji hodně pod kontrolou a šla nalehko, já jsem nesl všechny věci. Nutil jsem ji odpočívat, zastavovat, pít. Naštěstí u ní ani nepropukla horská nemoc, což je reakce těla na řídký kyslík. Asi má geny po mně. (smích)

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama