Říkat kamarádce nepříjemné věci, nebo taktně mlčet?
Nikdy jsem neměla to srdce říkat kamarádkám nepříjemné věci. Nikdy jsem jim neřekla, že jejich účes je strašný, ani že si myslím, že jejich přítel je největší blbec světa. A teď jsem na to šeredně doplatila.
Nikdy jsem neměla to srdce říkat kamarádkám nepříjemné věci. Nikdy jsem jim neřekla, že jejich účes je strašný, ani že si myslím, že jejich přítel je největší blbec světa. A teď jsem na to šeredně doplatila.
Jedna z mých nejlepších kamarádek chodila asi rok s totálním idiotem. Nafoukaný a arogantní frajírek, kterému jsem nikdy nevěřila ani pozdrav, a se kterým jsem si nikdy neměla co říct, tudíž jsem ho považovala za hloupého. Ale jí jsem o tom nikdy neřekla.
Samozřejmě tušila, že jsme si úplně nesedli, ale dokázali jsme spolu nějak vyjít. Respektive se ignorovat, případně nenápadně odejít dřív, než došlo ke sporu. Ona s ním byla šťastná, tak proč bych jí to měla kazit?
Práce či nevěra?
Jednou jsem tohohle frajírka zahlédla v restauraci s nějakou jinou. Okamžitě mi sice prolétlo hlavou, že bych se vlastně vůbec nedivila, že moji kamarádku podvádí, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. Stejně tak to totiž mohla být i nějaká pracovní schůzka. Proto mě ani nenapadlo o tom kamarádce vyprávět. Proč zbytečně zapřičiňovat nějaké jejich hádky, případně její obavy.
Jenže za pár měsíců mi u vína s pláčem vyprávěla, jak zjistila, že ji podvádí a že má plný telefon zpráv od nějakých cizích ženských. Zřejmě to s ní nikdy nemyslel úplně vážně. Automaticky jsem jí sdělila, že jsem ho vlastně s jednou tehdy potkala.
Tys o tom věděla?!
Zařvala na mě a dala mi přednášku o tom, jaká jsem mrcha, že jsem ji klidně nechala chodit s někým, kdo si s ní jen hrál a že jsem ji měla varovat, a co jsem to za kamarádku, když se na mě nemůže spolehnout... Zvedla se a odešla. Výbuch vzteku byl jistě zapřičiněn i vypitým vínem, jenže už jsou to dva týdny a ona mi stále nebere telefon.
Kvůli své opatrnosti jsem tedy zřejmě přišla o kamarádku. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti, když si jím byla tak jistá, a takhle se mi to vymstilo.
Takže teď přemýšlím, jestli je vážně lepší být ke svým přátelům za každou cenu upřímná? Když je mám ráda a nechci, aby ode mě slyšeli zlé věci.
Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>
Mám jim kritizovat partnery, když je milují? Mám jim říkat, že jim nový účes nesluší, když jsou jím tak nadšené? Mám je napomínat jako jejich matka, když dělají něco, co se mi nelíbí? Jsou to přece přátelé, které mám mít ráda takové, jací jsou, nikoli je měnit a o něčem přesvědčovat, nutit jim svůj názor a říkat jim, co mají dělat.
Kromě toho si myslím, že ani oni sami od kamarádky nechtějí slyšet nepříjemné věci. Alespoň já to tak mám. Radši si to, že neumím vařit, nebo že jsem chorobně nerozhodná vyslechnu od matky, od šéfa či od partnera, než od přátel. Alespoň s nimi chci mít jen hezké vztahy.
Čtenářka Petra
Co si o tom myslíte vy?
Měla by Petra přehodnotit svůj vztah k přátelům a naučit se jim říkat i ty méně příjemné věci? Možná že by jim tím občas pomohla, a tak by tím vztahy přece nekazila... Nebo s ní souhlasíte a máte pocit, že všude je tolik kritiky a nadměrné upřímnosti, že alespoň mezi přáteli by se měla omezit na minimum? Říkáte svým přátelům všechno, co se vám nelíbí, nebo si také něco necháváte pro sebe?
Stejné téma bude mimo jiné námětem dnešního pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Pálím mosty: Po rozchodu mě žádná bývalá už nezajímá
Rozešel jsem se s přítelkyní. Na každého se smála
10 jídel pro sexuální zdraví mužů
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
