Miluji tě, je mi s tebou hezky, chybíš mi... To jsou slova, která jsem ještě před pár lety absolutně neuměla vyslovit. Za třicet let mého života mě nikdo nedonutil je říct nahlas. Změnily mě teprve moje děti.

Většinou to asi bývá naopak, ale v mých vztazích jsem vždycky já byla to, kdo se neumí vyjádřit. Kdo, i když je mu hezky, neumí to říct nahlas. Vždycky to ze mě všichni páčili, ale nepodařilo se to. Byl to častý důvod sporů, možná to přispělo i k několika rozchodům, protože spousta pánů prostě potřebuje slyšet, jak je zbožňujeme.

Jenže u nás doma se takhle nikdy nemluvilo. Neobjímali jsme se, nelíbali se, máma si nás nikdy nevzala na klín, aby si nás jen tak potulila. Nikdo nám neříkal, že nás má rád, a nikdo nás to neučil říkat. Netušili jsme, že je to normální, že se to v jiných rodinách tak dělá.

Žena musí milovat

Můj bratr s tím později nikdy problém neměl, zřejmě právě proto, že je muž, a u těch se to tak nebere. Jenže ode mě jako od ženy se to vyžadovalo. Ale přesto jsem si nikdy nezvykla.

Bylo celkem těžké najít muže, kterému by nevadilo, že mu každé ráno neříkám, jak ho miluji, a každý večer nepřeju krásné sny. Ale podařilo se. Čtyři roky se mnou musel vydržet, aniž by slyšel něco víc než: "Já tebe taky." Ale nestěžoval si, je chytrý a vnímavý, a tak moje city pozná z mého chování, a tomu, že o nich nechci mluvit, se vždycky spíš smál.

Závislá na dětech

Jenomže pak jsem otěhotněla a poprvé porodila. Už v těhotenství jsem téměř hmatatelně cítila ty návaly něhy, ale zatím jsem je neměla komu projevovat. Teprve když se narodilo první dítě, chlapeček, se moje láska naplno rozvinula. Neustále jsem mu potřebovala být nablízku, dotýkat se ho, mluvit na něj, rozněžňovat se.

Poprvé v životě jsem poznala, jaké to je někoho zcela upřímně nahlas zbožňovat. A něco se ve mně zlomilo. Jakoby byly celý můj dosavadní život i výchova zapomenuty, začala jsem znovu, od začátku po svém. Možná jsem se zbavila starých rodinných vazeb, a teprve když jsem se sama stala matkou, dokázala jsem se chovat jinak. Tak, jak je mi teď přirozené.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

Narodil se nám potom ještě druhý kluk a s ním je to to samé. Moje děti miluju a odmalička jim to říkám. Učím je, co to znamená, a učím je to říkat, protože už vím, jak je to důležité. Když ten starší, který už trochu mluví, zašišlá: "Mám tě lád, maminko!", neznám na světě nic lepšího a chci to slyšet znovu a znovu.

A co je nejlepší, naučila jsem tyhle věci říkat i partnerovi, kamarádkám, a dokonce i rodičům, i když těm raději v mírné formě, aby z toho neutrpěli šok. Cítím se teď mnohem lépe, mnohem vyrovnaněji. Jakoby se ve mě odemkla nějaká třináctá komnata a já už neměla žádné černé místo. Všechno je teď tak čisté.

Věděla jsem, že mě děti změní. Každou ženu jistě změní, když se stane matkou. Ale nenapadlo by mě, že se jim to povede až takhle extrémně. 

Čtenářka Pavla

Co vy na to?

Zažila jste po narození svých dětí také nějakou podobnou velkou změnu? Jak přesně změnily vaše děti vás a co jejich příchod na svět udělal s vašimi city?

Podobné téma bude mimo jiné námětem zítřejšího pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Pálím mosty: Po rozchodu mě žádná bývalá už nezajímá

Rozešel jsem se s přítelkyní. Na každého se smála

10 jídel pro sexuální zdraví mužů