reklama

Prohrál ženu v kartách, vyspala se s kamarádem!

Znáte to: padne jedna runda, druhá, pátá... Nálada je skvělá. A v tom nadšení uděláte chybu, které pak dlouho litujete: neuváženě se vsadíte o něco, co byste rozhodně prohrát nechtěli. Jako náš čtenář Jirka.

Foto: Profimedia.cz

Znáte to: padne jedna runda, druhá, pátá... Nálada je skvělá. A v tom nadšení uděláte chybu, které pak dlouho litujete: neuváženě se vsadíte o něco, co byste rozhodně prohrát nechtěli. Jako náš čtenář Jirka.

„Vsadil jsem se s klukama v hospodě při mariáši o svoji manželku. Byla to fakt legrace. Skončila ve chvíli, kdy jsem prohrál a má drahá se poslušně odebrala s vítězem do ložnice," napsal nám. Ale to jsme trochu předběhli. Tady je jeho příběh.

Flek, re, tuty, boty, kalhoty!

V mém případě došlo i na to poslední. Akorát to nebyly kalhoty, nýbrž manželčiny kalhotky. Co vám budu vyprávět, pokud hrajete mariáš, jste v obraze. A když ne, určitě se pobavíte, také - na můj účet, protože jsem se v tomto případě projevil, s prominutím, jako korunovanej vůl...

Byli jsme parta kamarádů z průmyslovky a do té útulné pankrácké hospůdky jsme si chodili plácnout liciťák (licitovaný mariáš - pozn. red.) každé pondělí, aby se nám pracovní týden lépe rozeběhl. Tehdy jsem navíc slavil narozeniny a trochu jsem to přepískl. Karty mi padaly jako kouzlem: čtyřikrát oflekovanej malej, původně utíkáček, lepší dvě sedmy tlačený kulema, prostě sen svatého Josefa... Měl jsem svůj den: skvělá nálada, spousta panáčků zalitých pivkem. Štěstěna mé líbala za ucho jako placená děvka.

Jenže jsem zapomněl, že o půlnoci se karta obrací.

Dvanáctá hodina odbila...

A pak už bylo dneska. Moje Věruška mě už nervózně tahala domů, ale já byl parádně rozjetý. Aby ne, když jsem v desetníkovém mariáši vyhrával skoro sedm stovek! Posedla mě hráčská vášeň, kam se hrabe Las Vegas!

Začalo to nevinně, lepší sedmou. Karty nebyly nejhorší, záleželo na rozhozu. Ale já si v tu chvíli věřil, tak jsem vracel fleky jako o život: re, boty... Když Zdeněk vsadil kalhoty, musel jsem jít výš! Ale kam, když mariášnický slovník už na to nemá výrazy?

„Vsaď tuhle Věrušku, beztak už chce vypadnout domů," pošklebovali se kluci. Má milovaná krasavice, po které všichni marně slintali, zbledla a očka se jí zúžila očka jako zmiji. Ani to mě nevarovalo... „Oukej. Když prohraju, odvede si ji ten z vás, kdo udělá víc. Když vyhraju, půjdete oba domů s holýma zadkama!" Hospoda kolem ztichla. S tvářemi pobledlými napětím jsme se dali do poslední hry.

Chtěls to, máš to!

Pak přišla katastrofa. Měli, hajzlové, plnou ruku hlášek včetně té trumfové. Uhráli sto třicet proti, a tu pitomou sedmu k tomu. No mazec. Padla poslední karta, hospoda řvala. Pak se Věra zvedla. „Chtěls to, tak to máš!" pronesla tiše, vzala Zdenka za ruku a s hlavou vztyčenou po jeho boku hrdě odkráčela. Ani se neohlídla. Domů přišla až druhý den večer.

Od té doby uplynulo osm let. Máme spolu čtyřletou dcerku Elišku a harmonické manželství - nejspíš proto, že jsem nikdy nenašel odvahu se zeptat, co všechno oné noci proběhlo... Klukům jsem po čase odpustil, dokonce i Zdenkovi. Ale té pankrácké hospůdce se už budu do smrti vyhýbat. A mariáši taky.

A co vy, naši čtenáři? O co všechno jste se v životě vsadili, a pak trpce litovali?

Nebo jste snad naopak vyhráli něco, na čem vám opravdu záleželo? Povídejte...

Stach: Nenechám si vzít radost ze života. Dnes jsem klidnější, věda nám dala řešení | Video: Daniela Písařovicová
reklama
reklama
reklama