reklama

Povolání módní blogerka: Ina T. odkrývá, jak to chodí

Módní blogy se v posledních letech hodně změnily, a dnes se jimi už i v Česku dá uživit. Jak to chodí?

Foto: Jakub Feranec

Před pár lety byly módní blogy jen volnočasovou aktivitou holek, které snily o práci v módních magazínech. Dnes to začíná být naopak a nejen že blogery začínají uznávat i ti nejlepší módní návrháři, ale ještě vás blog může celkem dobře uživit. Pokud to tedy děláte dobře.

Ina T. patří k nejsledovanějším českým módním blogerkám. Její blog je natolik úspěšný, že se díky němu zhruba před rokem mohla vykašlat na zaměstnání a věnuje se jen jemu. Jaké to je, když se focení outfitů a "selfíček" stane prací na plný úvazek? A co všechno pro to vlastně člověk musí udělat?

Jisté je, že na to, abyste mezi tou spoustou módních blogů zaujali, musíte být jiní. A to Ina rozhodně je. Snaží se předávat nejen módní inspiraci, ale i názory, pomáhá a její přístup je veskrze pozitivní. "Nekritizuju, v diskuzích se s nikým nehádám. Když už k něčemu zaujmu negativní postoj, snažím se argumentovat a na všem hledat nějaké plus pro své čtenářky," prozradila mimo jiné v našem velmi upřímném rozhovoru.

Listovala jsem tvým blogem až na samý začátek, což je návrat do roku 2011. Na první pohled je jasné, že jsi od té doby prošla obrovskou změnou. Jak bys ji ty sama popsala?

Určitě jsem se změnila hodně. Asi by bylo i špatně, kdybych téměř pět let zůstala na tom samém místě a nevyvíjela se. Projevilo se to i na tématech na blogu. Ze začátku jsem psala podle toho, co jsem si myslela, že čtenářky chtějí číst. Ale přišla jsem na to, že je mnohem lepší dávat na stránky to, co mě samotnou baví a oslovuje, to znamená českou módu, české návrháře, přehlídky, svoje názory na různá témata nebo módní trendy. Nakonec si mě tak nějak přirozeně našli ti, co tohle chtějí číst. A největší změna je to, že poslední rok bloguji na plný úvazek.

Kdy nastal tenhle zlom? Kdy sis uvědomila, že tě blog uživí a nemusíš dělat nic jiného?

V tu chvíli, kdy mi přišlo tolik dlouhodobých nabídek od firem, se kterýma už jsme měli nějaké vztahy, takže jsem věděla, že to bude fungovat. Samozřejmě to musely být nabídky, které se nerealizovaly formou barteru, ale byly placené, když to mám říct naplno. Zkusila jsem to, i když ty začátky nebyly vůbec jednoduché. Přijde chvíle, kdy si musíš říct: "Dobře, chci se tím živit, ale chci přijmout všechno? Stojí mi za to se zaprodat, nebo si dál pojedu to svoje?" Nakonec myslím, že to, že jsem si jela to svoje, se mi nakonec vyplatilo. Čtenářky mi pořád můžou věřit. Nikdy jsem na blog nedávala věci, které se mi neosvědčily, nebo jsem si je už dřívě sama nekupovala. Navíc při spolupráci vyžaduji prostor pro vyjádření negativního názoru, pokud mi produkt nebude vyhovovat. Díky blogu přicházejí i další zajímavé nabídky, díky kterým nemusím být na spolupracích závislá. Mohu si je tedy vybírat svobodně, a nebýt pod tlakem zaplacení složenek. Tím se mi blog daří udržet nezávislý.

Jakou práci jsi před tím rokem dělala?

Visual merchandiser. Dělala jsem výlohy, styling figurín, vizuál obchodů. Bavilo mě to, ale teprve teď se doopravdy živím svým koníčkem.

S jakým cílem jsi vlastně svůj blok v tom roce 2011 zakládala?

V úplných začátcích bylo v Česku jen pár blogerek a mně to přišlo jako docela zajímavá platforma. Dáš něco na internet, máš hned zpětnou vazbu, vidíš, kdo to navštívil, jestli a jaký ti napsal komentář. Pár blogů jsem sledovala, ale nenašla jsem tam to svoje. Českou módu tady v té době nikdo nedělal. Takže jsem si říkala, že bych to zkusila, ale pořád jsem to odkládala, až vlastně moje máma mě k tomu dokopala. Já jsem pořád přemýšlela nad tím, jestli je to bezpečné, a jestli se nebudu až příliš vystavovat veřejnosti. Rozhodně jsem od toho ale nic neočekávala, nic jsem neplánovala, byla to pro mě prostě jen zábava. I máma mi říkala: "Neočekávej od toho žádnou spolupráci, dělej to prostě jen pro tu radost." A myslím, že o tom to je. Je to na blogu pak hrozně poznat, když je to naopak.

Postupem času sis na to, že do jisté míry odhaluješ svoje soukromí zvykla?

Od určité doby, kdy se to hodně rozjelo, jsem si řekla, že tam nebudu ukazovat svého muže, svoji rodinu. Aspoň takhle si to soukromí udržuju. Co se týče domova, jsou na fotkách vždy jen takové střípky. Přece jen domov je tvoje území, tvůj vesmír, takže ho taky nechci úplně odhalit. Ale třeba co se týče názorů, tak to už jsem se naučila se čtenářkami sdílet. Na začátku jsem měla problém se otevřít.

Ty máš hodně výrazný styl, a já ze zkušenosti vím, že stačí vzít si něco jen trochu výraznějšího a už na tebe na ulici každý zírá. Na tebe musejí zírat desetkrát tolik. Jak to snášíš?

Zažívám nejen pohledy, ale i poznámky. Negativní. V Čechách bohužel nikdo moc nepřijde, že by tě pochválil. Nejčastěji slyším: "Ježiši!" Taky se stává, že přijdou starší dámy, začnou ti rovnou tykat a říkají: "Co to máš na sobě?!" nebo "Ses zbláznila, co to máš za boty?!" Už jsem na to tak zvyklá, že to vůbec neřeším. Vlastně mě to spíš přesvědčuje v tom, že tu práci mám dělat dál tak, jak ji dělám. Možná by mi naopak připadalo divné, kdyby najednou nikdo nic neříkal.

Kde se ten tvůj styl vzal?

Myslím, že se to ve mně začalo tak nějak přirozeně vzlínat. Měla jsem potřebu nějak vyjádřit svoji osobnost nebo názor. Jinak ale zásadně nesleduju cizí blogy, jak české, tak zahraniční. Úmyslně. Člověk aniž by chtěl, tak to podvědomě začne okoukávat. Hrozně ráda čtu knížky o módě a její historii, ale blogům se snažím vyhýbat.

Má tvůj blog nějakou strategii, nebo ho děláš jen pocitově? Přišla třeba chvíle, kdy sis řekla, že musíš najít nějakou hlavní myšlenku, a tou se potom řídit?

Částečně pocitově, ale máš pravdu, že i když se blogy snažím nesledovat, tak mi na Facebooku nebo Instagramu stejně různé obrázky vyjíždí, takže je vidím a snažím se, aby u mě čtenářky nenacházely to, co u všech ostatních. Proto například některé spolupráce odmítám, protože jsem je viděla všude. Stejně tak i typy článků. Třeba "co nosím v kabelce", to mají všichni, tak to nechci mít taky, a radši si dělám svoje rubriky.

Určitě už víš, co na čtenářky zabírá nejvíc, a jaký typ příspěvku je naopak čtený méně?

Většinou vím, jak budou reagovat, ale někdy jsem dost překvapená, že čtenářky zaujme něco, co bych nečekala. Já mám poměrně starší publikum, je to 25 až 35 let, ale mám i čtenářky ve věku 45 až 55 let. Takže vím, že některé značky tam rády vidí. Snažím se zachovat svůj směr a upřímnost, takže tam určité značky vůbec nedávám, protože jsem si je sama nikdy nekoupila. Například kosmetiku z drogerie i některé oblečení.

Jaké jsou vlastně vztahy mezi blogerkami?

Jak u kterých. Já jsem jedna z těch starších, takže já to moc neřeším (směje se).

Když se podívám na sociální sítě, máš vlastně výrazně méně followerů než jiné české blogerky, ale přesto se v médiích objevuješ právě ty. Od bulváru přes Elle až po novou spolupráci se Superstar. Čím to je?

Vysvětluju si to tak, že jsem Instagram i Facebook založila poměrně pozdě. Také jsem nikdy nekupovala followery, ačkoli vím, že se to dost dělá i kvůli spolupracm. Ale nebudu nikomu lhát, a také chci mít přesný přehled o tom, kolik reálných lidí mě sleduje a jak jejich číslo roste.

Čím si vysvětluješ to, že máš v diskusích mnohem méně negativních komentářů než většina jiných blogerek?

Může to být také tím věkem, ale spíš si myslím, že je to proto, že v komentářích nerozjíždím žádné negativní diskuse, s nikým se nehádám. A i když tam píšu svoje názory, které jsou negativní, snažím se, aby to nebyl vyloženě "hejterský post", ale bylo to vyargumentované. Takže možná i proto "hejtery" nepřitahuju.

Jedním z malá tvých negativních postů je ten o soutěži Blogerka roku. Zatímco ostatní blogerky vybízely svoje čtenářky k hlasování, ty ses postavila proti tomu. Proč?

Nelíbilo se mi, jak ta soutěž probíhá. Nelíbilo se mi, že bych měla nahnat svoje čtenářky na určitou stránku, a ony aby pro mě mohly hlasovat, musí zadat telefonní číslo, jméno a příjmení a svůj e-mail. Nevím, co s těmi údaji potom budou dělat. Nepřijde mi to jako průhledná soutěž. Nakonec ani nesdělují statistiky soutěže, kdo dostal kolik hlasů. Takže v tom pro svoje čtenářky nevidím žádné plus a nesouhlasím s tím.

Před pár dny proběhla médii kauza znechucené blogerky, která najednou odkrývá, že všechny posty jsou zaplacené, nepravdivé, a tvrdí, ze sociální média jsou lež. Jak to vnímáš?

Asi k tomu můžu říct jen to, že ji nikdo nenutil, bylo to její rozhodnutí. Myslím, že tím videem, které zveřejnila, nadává i sama sobě, že tomu propadla. Samozřejmě že fotky nejsou všeříkající, s tím souhlasím, ale je to o tom, jak si to kdo postaví, jaký kdo má charakter. Samozřejmě by tam neměla být lež.

Tobě nikdo nic takového vyčítat nemůže?

Myslím, že ne, snažím se být upřímná. Ale to, že se na fotce usmívám, i když mám třeba nějaké starosti, je podle mě samozřejmá věc. Já přece nechci, aby čtenářky přišly na můj blog a byly ze mě v depresi. Já chci, aby tam přišly a zlepšily si náladu.

Změnil se nějak tvůj přístup k blogu potom, co ses tím začala živit?

Strašně moc. Daleko víc uvažuju nad tím, jakou spolupráci přijmu, protože nechci upadnout do přílišné komerce. Je to těžší i v plánování. Člověk je zvaný na čím dál víc akcí, musí oběhat mnohem víc schůzek, fotit outfity a psát články. Změnilo se i to, že teď dávám články mnohem častěji, většinou čtyřikrát do týdne, dřív to byl klidně jeden za 14 dní.

Jak vidíš svoji budoucnost? Myslíš, že je práce blogerky nějak omezená věkem?

Že bych si v sedmdesáti fotila selfíčka? (směje se) Já si nikdy nestavím vzdušné zámky, ani o tomhle jsem nikdy nesnila. Spíš se nechávám příjemně překvapovat. Určité plány mám a za těma si jdu, tak jen uvidíme, jestli to půjde skloubit s blogem.

Jaké máš plány?

Plány do budoucna nikdy neprozrazuji, ale můžu ti říct, co mě čeká v nejbližších týdnech. Ještě před Vánocemi mi vyjdou kryty na mobil, které navrhuji. Budou personifikované na můj blog a moji osobnost tak, aby se líbily mým čtenářkám. Také mě čeká další úžasná spolupráce s návrhářkou Liběnou Rochovou, které si nesmírně vážím. Další plány jsou zatím tajné, ale pomalu je budu odhalovat na blogu.

Ty hodně podporuješ nejen ji, ale české návrháře obecně. Jak to propojení vzniklo?

Původně jsem je oslovovala já, teď se mi často ozývají sami. Přála jsem si, aby jejich oblečení a práce byly na mém blogu, aby se tím blog odlišoval. Nejvíc si vážím úzké spolupráce právě s paní Rochovou a ateliérem Design oděvu a obuvi na UMPRUM, který vede. Díky tomu mám přístup ke kolekcím a projektům, které její studenti vytvářejí, mohu sledovat jejich vývoj a představovat ho čtenářům. Ti díky tomu mohu poznávat návrháře, kteří podle mě jednou budou hvězdami.

Ještě se musím zeptat, kteří lidé v Česku se podle tebe hezky oblékají?

Moc se mi líbí přirozený styl Veroniky Hejlíkové, paní Rochové, Emmy Smetana, Veroniky Ruppert či Olo Křížové. A z mužů? Lukáš Hejlík, Jordan Haj a Lukáš Loskot. A určitě ještě spousta dalších lidí, na které si teď v rychlosti nevzpomenu.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Workoholik Milan Cais: Pracuje i při běhání

Jitka Schneiderová nejen o tanci: Mám šťastné období

Eva Samková: Jsem stejná hysterka jako všechny holky

Melanie slaví 50 let. Tady jsou její největší maléry v úřadu první dámy USA | Video: Reuters, Associated Press
reklama
reklama
reklama