reklama

O Vánocích i životě: Rozhovor s budoucím knězem

Byl druhý adventní týden. Na Staroměstském náměstí zářil vánoční strom, z okolních stánků se linula vůně skořice i pečených kaštanů. David Kučerka, budoucí katolický kněz, toho času student teologie žijící v klášteře Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, dorazil na domluvené místo, vedle vyřezávaného betlému, včas.

Foto: Profimedia.cz

Byl druhý adventní týden. Na Staroměstském náměstí zářil majestátní vánoční strom, z okolních stánků se linula vůně skořice, pečených kaštanů i sladkého punče.

Hodiny na orloji odbily čtvrtou a dav pod věží pozdravil trubač s fanfárou. David Kučerka, budoucí katolický kněz, toho času student teologie žijící v klášteře Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, dorazil na domluvené místo, vedle vyřezávaného betlému, včas.

Domluvili jsme si malé předvánoční popovídání. „Nebude vadit, když se cestou stavíme ještě v lékárně? Slíbil jsem jednomu bezdomovci, který chodívá u nás ke kostelu, že mu koupím nějaké léky," zeptal se David. A tak jsme to vzali do kavárny přes apatyku.

Davide, jaká byla tvá cesta pod křídla katolické církve?

Pocházím z Hodonína, z nevěřící rodiny. Má cesta do kláštera byla zajímavá a veselá. Krátce po střední škole jsem žil nějakou dobu v Brně a odtud jsem se dostal přes kamarády do Plzně, kde jsem se usadil. Ve třiceti letech jsem navázal svůj vztah s Bohem.  Začal jsem chodit do kostela, kde jsem prožíval svoji nově objevenou víru. Kostely mě lákaly už jako dítě, ale tenkrát jsem ještě nevěděl proč. Tam jsem poznal jednoho dobrého přítele, kněze, který mi pomohl doskládat skládanku, aby dávala smysl. Časem jsem pochopil, že kněžství v kombinaci s řeholním zasvěcením je má cesta. A cítím to tak stále.

Jak se to tak stane? 

To je velice individuální a osobní záležitost. Někdo začíná na spirituálním základě, někdo na rozumovém. Je to velké tajemství každého člověka. Nezdůvodňuji si, co z toho mám. Prožil jsem, že je nad námi někdo, kdo nás miluje, kdo se za nás obětoval. Každý má svobodnou vůli se rozhodnout a případně říci svobodné ano.

Proč zrovna katolík?

Dlouho jsem hledal duchovní rozměr vlastního života, pořád mi chyběl. Poznával jsem různé východní filozofie, ale křesťanství se mne dotklo takovým způsobem, že jsem se ostatních vzdal. Dříve jsem si říkal, že křesťanství je evropský přežitek, a nakonec jsem skončil u katolíků. Víra v trojjediného Boha a jeho sebedarování v osobě Ježíše Krista je pro mne ta správná.
Patřím k Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou, náš hlavní řeholní dům stojí v Praze u Karlova mostu. Letos slavíme 800 let od narození naší zakladatelky, Anežky České. Anežka je jediná žena, která založila mužský řád. Jsme jediný původně český řád, takové "rodinné stříbro" české země. Ostatní řády vznikly většinou jinde v Evropě a u nás se časem usadily.

Jaký je život v klášteře?

Na jednu stranu těžký, na druhou strašně jednoduchý. Musíme dodržovat určitý řád, ale na druhou stranu nám tento řád uchovává určitou dynamiku dne a jeho plynutí. Je to velká výhoda, protože platí: Zachovej řád a řád zachová tebe. Pokud nemáme ve svém životě nastavený pravidelný rytmus, můžeme se dostávat k časovým defektům. Ráno, v poledne a večer se scházíme ke společné modlitbě. V sedm máme mši, společnou snídani a pak se rozcházíme za svými povinnostmi. Každý máme jiné. Já momentálně studium - přednášky, semináře, běhat mezi fakultami, studovat doma, někdo se stará třeba o nákupy jídla, pastorační činnost apod.

Kromě teologie studuješ ještě právnickou fakultu, jak se to slučuje?

Myslím, že je dobré, aby řeholník kromě teologie uměl ještě nějaké řemeslo, které potom může využít i pro klášter. V rodinách se starají rodiče o domov, v klášteře se musíme postarat my. S mým představeným jsme se dohodli, že není rozumné, abych z práv odešel, znalosti potom mohu využít ve prospěch našeho řádu nebo místa, kde budu po svěcení působit.

Jak zvládáš dvě školy?

S trochou nadsázky říkám, že to je právě důkazem Boží existence. Na právech dodělávám čtvrtý ročník, na teologii jsem ve třetím ročníku. Obě studia jsou náročná, ale zatím to jde.

Co tě bavilo, když jsi byl malý? 

Zlobit a spát. Když jsem udělal zkoušky na daňového poradce, říkal jsem, že nebudu vstávat dřív než v osm hodin. A teď v klášteře vstávám v pět hodin a o víkendu si můžeme přispat, v sobotu jak dlouho chci a v neděli na sedmou. Takže vstávat o víkendu v sedm hodin teď považuji za luxus. Bůh má neskutečný smysl pro humor.

Nejsi unavený?

Jsem, ale v životě jsem nestihl tolik věcí.

Jsi společenský a kulturně založený člověk, dokonce se smyslem pro humor. Nebrání ti řád stýkat se s přáteli a chodit za kulturou?

Člověk je tvor společenský a k životu potřebuje kulturní prostředí. Chodím s přáteli do divadla, na koncerty, rád si povídám s lidmi. Myslím, že bych nemohl být dobrým knězem, kdybych neznal, jak dnešní lidé žijí, co je trápí, co řeší. Těžko bych jim pak mohl pomoci.

Církev není jednotvárná, má spoustu různých forem společenství. Jsou například řády, které jsou silně uzavřené, členové žijí v ústraní. Pro mě je takový způsob života příliš extrémní, ale na druhou stranu tyto řády mají nejvíce zájemců. Myslím, že je to taková forma odpovídající reakce na duchovní vyprahlost dnešní doby. Členové jiných řádů zase naopak chodí mezi lidi, mezi nemocné a chudé, starají se o mládež.  V Praze pod Petřínem je nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Je to sice skromná, ale velice dobrá nemocnice. Doporučil jsem ji jednomu známému, poměrně náročnému. Trochu jsem se bál reakce, ale když jsem s ním potom mluvil, tak mi děkoval a řekl, že ještě za svůj život nenašel nemocnici s tak krásným přístupem k pacientům. Sestřičky si s lidmi popovídají, zastaví se, léčí nejen tělo, ale i duši.

Jaká je víra v moderním světě?

Víra je pořád stejná, mění se jen vztah společnosti k ní. Jinak prožívali víru první křesťané, jinak lidé v minulém století, jinak dnes my. Každá doba přináší trochu jiné problémy a požadavky. Některé věci jsou neměnné, ale jejich prezentaci musíme přizpůsobit době, ve které žijeme. Naši předchůdci nemuseli řešit například problémy internetu, masové komunikace, měli zase jiné starosti.

V čem vidíš největší problém internetu?

Internet je dobrý sluha, ale špatný pán. Stejně jako vše, co nám přináší moderní doba, musíme najít tu hranici, kdy jsou to prostředky k dosažení našich potřeb a cílů, ale nesmíme se jimi nechat pohltit a ovládat. Být závislí na chatu, trávit spousty hodin denně na sociálních sítích, každých pět minut informovat virtuální svět, co právě děláme. Jednak toho může kdokoli zneužít a jednak nás to uzavírá do sebe a přestáváme být člověkem. Člověk je společenský tvor a potřebuje druhé lidi. Bez „ty" nemůže být „já". Smutné je, když pořád říkáme, že nemáme čas sejít se s přáteli, navštívit nemocné příbuzné, a přitom týdně strávíme "brouzdáním" na internetu spousty hodin. Největší ztrátou v životě člověka je promarněný čas.
Internet je úžasný jako zdroj informací v práci, pro studium i vědecké bádání. Nedokážu si představit, že bych měl psát diplomovou práci před patnácti lety závislý pouze na knihovnách a psacím stroji.

Jak se připravujete na Vánoce?

Teď máme za sebou „katolického Silvestra". Začátkem adventu jsme vstoupili do nového církevního roku. Během adventu připravujeme sami sebe na Vánoce, narození a příchod Spasitele prožíváme opravdu intenzivně. Pro nás je to jedna z nejkrásnějších částí roku a věřím, že i pro spoustu ostatních lidí. Svým kamarádům říkám, aby se na svátky připravili včas a advent si užili v klidu.  Aby si vánoční čas krásně prožili, v radosti a v klidu, a oslavili, to, co je důležité. Setkání se svými blízkými a společnou radost.

Co si myslíš o velkých darech, případně koupených na splátky?

Tím, že se kupují velké dárky, jako by si lidé uvědomovali, že ten rok něco pokazili, nebo zameškali. Možná mají pocit, že netrávili dost času s rodinou, přáteli. Možná se přepychovými dary snaží přebít pocit vánoční nostalgie, která jim není příjemná. Přebít ji něčím úžasným, velkolepým, byť na to nemají. Tím se jen zamotávají do dalších problémů, které jim kazí i radost z Vánoc.
Vánoce nejsou o tom, kupovat luxusní dárky a soutěžit s příbuznými, kdo pořídí lepší, dražší věc. Stačí maličkost. Stačí si uvědomit symbol předávání dárků. Když se narodil Ježíšek, přišli pastýři do Betléma a přinesli mu dárky. Každý, co zrovna měl. Stejně tak my dáváme dárky pod stromeček a obdarováváme se navzájem. Snažme se v tom druhém, blízkém člověku vidět toho narozeného Ježíška. Já stále říkám, že dárky nosí Ježíšek.

Nedávno se mě ptala jedna paní, jak vysvětlit svému vnukovi, kde se berou dárky pod stromečkem, jestli mu má říct, že Ježíšek není? Řekl jsem, že ani náhodou. Děti mají k Bohu daleko blíž než my. Na Vánoce oslavujeme narození Krista, to, že Bůh se sklonil k nám a přišel mezi nás. Oslavujeme lásku. Bůh je láska. A nejlépe ji oslavíme tím, že budeme lásku uplatňovat ve svém životě, budeme ji hledat a budeme ji rozdávat.

Většina lidí si představuje lásku hlavně partnerskou, ale láska má více podob.
Láska není jen milenecká a partnerská. První je láska k Bohu, následuje láska k sobě - ne taková ta narcistická, sebeobdivování, jak jsem dokonalý. Ale to, že si dokážeme vážit sami sebe a uvědomit si svoji jedinečnost, neopakovatelnost. Teprve když dokážeme mít rádi sami sebe, dokážeme mít rádi i jiné. Děti, rodiče, přátele. Láska má mnoho podob. Jde o to, lásku umět dávat najevo.

Jak mají Vánoce zvládnout lidé opuštění?

Pro opuštěné lidi jsou Vánoce těžké období. Tím, že nemají nikoho blízkého, pociťují prázdnotu. Tento čas mohou využít k přemýšlení, ponoření se sami do sebe a hledání svého vnitřního naplnění a štěstí. Všechny kostely po celém světě budou otevřené, stačí přijít a říct: „Nechci být sám."
Snažíme se navštěvovat staré lidi, kteří nikoho nemají. Moji kamarádi z kanonie premonstrátů v Želivě na Vysočině pořádají pobyty pro lidi, kteří na Vánoce bývají sami. Mohou přijet do kláštera na Štědrý den a zůstat třeba týden ve společnosti premonstrátů. Lidé si spolu popovídají a nejsou opuštění. Stabilně tam jezdí kolem deseti, dvaceti lidí, včetně mladých.

Kněz ve zpovědnici je tak trochu psychoterapeut?

Svátost smíření je v podstatě psychoterapie. Očištění duše, vyřešení problémů. Já chodím ke zpovědi docela často.  Jednak napravit si svůj vztah k Bohu, ale také hledat radu, jak napravit věci, které jsem udělal špatně. Spousta nevěřících lidí mi říkala, jak to máme jednoduché. Něco ukradnu, pak se vyzpovídám a mám to odpuštěné.
Ale ono se musí rozlišovat mezi trestem a vinou. Bůh nám odpouští naši vinu, ale neodpouští nám trest. Trest musíme nějakým způsobem odčinit, např. dobrými skutky nebo jakýmkoli způsobem se ji snažit napravit. To není o tom, že se dvakrát pomodlíme Otče náš. A když sami nevíme jak, můžeme požádat o radu člověka, který nám zprostředkovává smíření s Bohem. Poradí, jak to máme udělat, jak se vyvarovat chyb. To, co se kněz dozví při zpovědi, má chránit proti vyzrazení i vlastním životem. Není to tedy tak, jak si někteří myslí, že jsme sběratelé senzací a toho, co se lidem nepovedlo, abychom to mohli šířit dál. 

Proč k napravování chyb potřebujeme pomoc druhého?

Potřebujeme zrcadlo. Někdy si neuvědomujeme, co děláme. Ale když se na sebe podíváme s odstupem, nebo nám to řekne druhý člověk, dokážeme najednou odhalit realitu. Omluvit se a odpustit bývá nejtěžší.

Říkáš, v souladu s jednou známou pohádkou, že nejsladší na světě je spravedlivý spánek. Jak ho docílit, aniž bychom použili chemická uspávadla?

Já si třeba před spaním, před poslední modlitbou, zrekapituluji den. Povídám si s Bohem. Poděkuji mu za to, co se mi povedlo, že jsem měl tu šanci toto udělat. Ale proberu s ním i záležitosti, které mě trápí, a poprosím o pomoc, jak je správně vyřešit. Abych měl sílu, prostor a čas k nápravě.  Takhle si to roztřídím, všechno je čisté, jako když vygruntuješ celý byt. Pak jsem spokojený. Musíme si sami v sobě uklízet.

Co je v životě důležité?

Nejdůležitější v životě je mít v srdci pokoj. Nacházet v sobě mír. Z toho, že umím milovat, že jsem milován. Umět dávat svou lásku najevo a umět ji i přijímat. Dávat ji najevo tím, že se laskavě chovám ke svým blízkým, k lidem, které potkávám. A uvědomovat si každý den, že to, co dnes mám, spousta lidí na světě nebo i ve městě, kde žiji, nemá. Že spousta lidí dnes nevečeřela, že nemá kde spát, že neví, kde vezme prostředky na oblečení, aby mu nebyla zima. To, že tohle vše máme, je velká milost. Není to naše zásluha. Měli jsme štěstí, že jsme se narodili právě v naší rodině, že nás rodiče uměli takto vychovat, že nám poskytli podmínky pro vzdělání, že díky talentu, který jsme dostali, můžeme dělat své povolání a dokáže nás uživit. Ti, na které se někdy opovržlivě díváme na ulici, takové štěstí jako my neměli.  

Právě večer za to všechno můžeme poděkovat. Jako bychom zapomněli umět se radovat z maličkostí, z věcí, které se nám zdají běžné. Stále chceme více, lépe. Ale kdysi jsme si právě tak jako dnes přáli, abychom měli právě tohle. Líbí se mi jedno přísloví: Nekažme si to, co máme, touhou po tom, co nemáme. Protože i to, co máme, bylo kdysi předmětem naší touhy.

 


 

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama