Mít dítě ve dvaceti: Nejlepší, co se mi mohlo stát
Zatímco dnešní ženy mateřství odkládají na co nejzazší možnou dobu, aby se mohly věnovat kariéře a samy sobě, já měla svou první dceru ve dvaceti a nemůžu si to vynachválit.
Zatímco dnešní ženy mateřství odkládají na co nejzazší možnou dobu, aby se mohly věnovat kariéře a samy sobě, já měla svou první dceru ve dvaceti a nemůžu si to vynachválit.
Anežce je dnes jedenáct a perfektně si rozumíme. Tím, že je mezi námi malý věkový rozdíl a asi taky tím, že když se narodila, já sama jsem si ještě dlouho připadala jako dítě, jsme spíš kamarádky než matka s dcerou.
Říkáme si úplně všechno, jak já jí, tak ona mě. Já s ní jednám v podstatě jako s dospělou a ona se mnou zase mluví tak, jako bych byla její spolužačka. Žádná z nás nemá navrch, žádná z nás nevelí. Snažím se o všem rozhodovat tak, aby i ona mohla říct svůj názor. A dělám to tak přirozeně, je to pro mě prostě parťák.
Po zoufalství přišlo štěstí
Jasně že když jsem ve dvaceti otěhotněla, byla jsem totálně zoufalá. Dokonce i moje máma mi tvrdila, že když si to nechám, zkazím si život, že přece nemám dodělanou školu, žádné pracovní zkušenosti, a co se mnou pak bude... Přitom ona sama mě měla v devatenácti, i když chápu, že tehdy to byla jiná doba.
Navíc otec Anežky nebyl muž mého života, a to jsem věděla od začátku. Chvíli jsme pak sice zkoušeli žít spolu, ale nakonec bylo jasné, že když spolu zůstaneme, dceři to spíš ublíží, než pomůže, a tak jsem se stala mladou svobodnou matkou.
Školu jsem sice nakonec nedodělala, a z počátku mi museli pomáhat rodiče, ale už na mateřské se mi podařilo najít práci, kam jsem mohla chodit i s miminkem. Brzy jsme se tedy osamostatnily, žily sice skromně, ale mohly si začít užívat jedna druhou.
Čtěte také: Proč stojí za to být máma: Nahé fotky, jež nezapomenete
Dnes mám ještě druhou, tříletou holčičku a konečně i správného chlapa, ale přesto můžu říct, že nejen teď, ale po celou dobu Anežčina života jsme žily v klidu a pohodě. Myslím, že nikdy nijak výrazně nestrádala. Nemohla jsem jí sice pokaždé brát v létě k moři a v zimě do Alp, ale stejně si troufám říct, že měla (a má) hezké dětství.
A já jsem se leccost naučila. Až když se mi vlastně nedávno narodila Anička, zjistila jsem, jak úzkostlivé matky v mém věku bývají. Často jsem se přistihla, jak něco ohledně starání se o miminko strašně řeším, a musela sama sebe okřiknout, že u Anežky jsem to přece vůbec neřešila a jak krásně vyrostla.
Příliš mnoho péče
A vidím to i na svých kamarádkách. Ve třiceti, nebo dokonce více letech, už neumějí brát děti na lehkou váhu, nebo možná lépe řečeno s humorem. Musí mít přehled o každé maličkosti, děti mají neustále pod dozorem, nenechají je samotné dojít si ani do vedlejší místnosti pro hračku.
Omezují tím nejen ty děti, ale co hůř, hlavně samy sebe. Děti se stávají středobodem jejich světa a na sebe zapomínají. Tím, že já jsem si ozkoušela, že jde naplno žít, i když máte malé dítě, vím, že do tohoto kolotoče nespadnu.
Jen upřímně doufám, že malá Anička časem okouká vztah, který máme s Anežkou, a bude se mnou a s partnerem také takhle kamarádit. To je podle mě totiž ten nejlepší možný způsob výchovy.
Čtenářka Hanka
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Jak (ne)vychovat z dítěte lakomce
Psycholožka radí: Co nesmí chybět v dětském pokoji
Mám měsíc po svatbě a toužím po sousedovi
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
