reklama
 

Michaela Maláčová: Nervy mi neujíždí. Spíš to hraju

S kým jiným bychom se mohli bavit o úspěchu, než s podnikatelkou, zakladatelkou České Miss a manželkou Zdeňka Bakaly, Michaelou Maláčovou. Prozradila nám ale také to, jak funguje její manželství, jak zvládá své čtyři děti, i co bude dělat v následujících letech.

Foto: Jan Tůma/Česká Miss

S kým jiným bychom se mohli bavit o úspěchu, než s podnikatelkou, zakladatelkou České Miss a manželkou Zdeňka Bakaly, Michaelou Maláčovou. Prozradila nám ale také to, jak funguje její manželství, jak zvládá své čtyři děti, i co bude dělat v následujících letech.

Na první pohled byste si možná mysleli, že Michaela bude ostrá a přísná a nedá vám nic zadarmo. Taková jistě umí být, ale většinou je moc přátelská, ochotná a také skromná. A ještě navíc, přestože žije většinou ve Švýcarsku, mluví moc milým moravským přízvukem. Pochází totiž z Brna.

Někde jste říkala, že děláte jen to, co vás baví. Poraďte ostatním ženám, jak takového stavu dosáhnout?

To jsem si naběhla tou větou, ale je to víceméně pravda. Když jsem po gymnáziu skončia na Vysoké škole zemědělské, kterou bych si normálně nevybrala, obor mechanizace zemědělství, učila jsem se nějaké plevely a měla jsem namalovat hřídel, takže to nebyl obor, který by mi byl blízký. Říkala jsem tehdy tatínkovi, že neprojdu ani prvním ročníkem, protože tomu vůbec nerozumím a vůbec mi to neleze do hlavy, jsem spíš na humanitní obory a tam jsem měla něco tak přízemního jako byla chemie a matematika. A on mi tehdy řekl: "Protože ty už to dopředu odmítáš. Nauč se to mít ráda a otevře se ti nový svět. Nespěchej, dej tomu čas, ale když budeš dělat věci s láskou, půjdou ti snadněji pochopit." 

Od té doby si kolem všeho, co by normálně člověka nebavilo, jako třeba umývat nádobí, udělám nějaký příběh a pak i uklízím ráda, protože si říkám, že to doma alespoň bude hezké. Neříkám, že to tak vždycky v životě jde, například když je člověk unavený nebo nemocný. I já mám v životě věci, které nedělám ráda, nebaví mě chodit po úřadech a vyplňovat formuláře, ale líbí se mi, že je můj život vyvážený, že jsem ho naplnila tak, že se neskládá jen z jedné role, která se může stát rutinou. Nejsou to jenom děti, není to jenom soutěž krásy, není to jenom byznys. Takže kdyby se stalo, že mě nebaví jedna, můžu přejít k té druhé.

Ve všem, co v životě děláte, jste úspěšná…

To je silný statement, který zní až děsivě. Já se tak umím prezentovat, ale také dělám chyby a přiznávám je.

Tak řekněme, že se vám poměrně daří. Zní to líp?

Ano, to je lepší. Musím říct, že si nemám na co stěžovat, to bych se rouhala.

Chtěla jsem se zeptat, co vám pomohlo se prosadit? Máte ostré lokty?

Mám pocit, že všichni ostatní mají ostřejší lokty než já. Ale já se nevzdávám a nenechám se zastrašit. Někdo většinu věcí vzdává už dopředu, protože si myslí, že to bude moc komplikované a nemusí se mu to podařit, a bojí se na sebe vzít to riziko. Já si ale vždycky říkám: "No tak co, vždyť se nic nestane, když mi něco nevyjde!" Mojí motivací je, když někdo řekne: "Na to nemáš, to se ti nepovede." A i když to na začátku nejde, říkám si, že když to dokázali jiní, tak to přece musím zvládnout i já. Spousta lidí mi říká, že jsem urputná, že když to nejde tudy, zkusím vždycky najít ještě jinou cestu. Pro mě ne není odpověď, a to učím i všechny lidi kolem sebe. Když mi někdo řekne, že něco nejde, odpovím: "První odpověď je vždycky blbost, takže zapomeň, cos tady naplácal, a zkus to znovu." A víte, že v drtivé většině případů skutečně na něco přijdeme? Když se chce, jde všechno. Musím říct, že na odpověď "ne, to nejde" jsem alergická, znamená pro mě, že se tomu člověku spíš nechce.

Také se s tím často setkávám a přemýšlím, jestli je to česká vlastnost daná naší minulostí, nebo je to ve světě stejné? Vy to možná můžete posoudit…

Spíš si myslím, že je to vrozený přístup, něco mezi nebem a zemí. Někdo se narodí s vůlí a odhodlaností, má esprit věci nevzdávat. Ti se prosadí, i když k tomu třeba nemají předpoklady nebo vzdělání. A pak jsou lidé, kteří mají všechny možnosti, ale stejně plavou. Je to podobné jako například konflikt mezi levicí a pravicí. Jsou lidé, kteří si raději uzmou trochu svobody, budou volit jistotu, i když v menší kvalitě. A pak jsou lidé jako já, kteří jsou úplně na druhé straně a za svobodu by i obrazně položili svůj život, protože se nebojí na sebe vzít odpovědnost a riziko. Zároveň nehodnotím, který přístup je lepší. Oba mají své přednosti a rizika. A není to jen věc současnosti, už věky věků se tohle téma vrací a bude vracet, jen v jiné podobě.

Takže myslíte, že se ten přístup nedá změnit nebo naučit?

Spousta odborníků, s kterými o tom často mluvím, mi říká, že to nemůže být jen vrozené, že na nás má vliv výchova, společnost, zdravotní stav a tak dále. Ale nakonec se shodujeme na tom, že ta genetická výbava zůstává nejsilnější...

Může titul Miss pomoci k životnímu úspěchu?

Určitě, ale záleží, na koho sedne. Lidem, kteří v životě volí tu jistotku, tak ten těm titul podle mě moc nepomůže, protože nebudou umět ho využít a rozvinout. Ale myslím, že těm dívkám, které vítězí, se to daří. Ony nejprve vyhrají a pak teprve přemýšlejí, co budou dělat. Což je dobře. I já jsem to měla tak, že jsem si řekla, že teď zkusím být Miss, mohlo by se to hodit, proč to nezkusit. A když už tu jsem a trávím tím čas, proč nevyhrát. Vyhrála jsem a tehdy mě to přivedlo do světa byznysu, médií, politiky, šoubyznysu a teprve tehdy jsem viděla, čemu všemu bych se mohla věnovat. Navíc získáváte kontakty, dostáváte nabídky, o tom to je. Vyhraje dívka, někdo jí nabídne hlásit zprávy a ona to zkusí. I když samotnou by ji to nikdy nenapadlo. A když to zkusí, naučí se mluvit, naučí se spoustu nových věcí a zase je to krůček někam dál. Ale musí to být povaha, která je připravená do těch výzev jít, a také počítá s tím, že ji na castingu třikrát vyhodí. I to k tomu patří. Za každým úspěchem je spousta práce, krátkodobé věci pominou, ale dlouhodobý úspěch nevzniká ze dne na den.

Dokážete teď už poznat, jaká z dívek titul vyhraje?

Někdy ano. Když je někdo opravdu hezký, spousta lidí se v tom shodne. Když jsme kdysi viděli Elišku Bučkovou na jednom z prvních castingů, věděli jsme, že to je ona. Když jsme viděli Ivetu Vítovou, tehdy Lutovskou, říkala jsem, že tady není jiná volba. Ale jsou i ročníky, jako je ten letošní a byl i loňský, kde máte dva tři tipy a necháte se překvapit. Žádná Miss samozřejmě není dokonalá, ale musí se umět prodat a jak se říká, musí mít něco navíc oproti ostatním.

Sama sebe přirovnáváte k Forrestu Gumpovi, protože jste vlastně nevěděla, co chcete v životě dělat, a ono to samo přišlo, případně vám to někdo poradil. Vážně jste neměla žádné sny a plány?

Mé sny nebyly nijak velké. Čekala jsem, že se někde potkám s nějakým chlapcem, vystuduju nějakou vysokou školu, někoho si vezmu, budu žít v Brně, možná budu mít děti. Ale že se to takhle rozjede, o tom jsem ani nesnila. Rodiče mě totiž vychovávali v tomto smyslu tak blbě (směje se), že mi říkali: "Moc se na nic netěš, nic nečekej, žijeme v těžké době." Nikdo z mé rodiny totiž nebyl v komunistické straně, navíc dědeček byl evangelický farář, maminka ani nemohla dostudovat vysokou školu, takže jsem věděla, že najít si své pole působnosti bude hodně těžké a odmalička mě na to připravovali. Takže jsem nebyla vychovávána tak, že jsem nejchytřejší a nejkrásnější a čeká mě růžový zítřek. Ale přestože mi říkali, že život nebude žádná sranda, nakonec musím říct, že vlastně o to lepší to je, že je to dobrá sranda (směje se). Když jsem pak studovala na FAMU, potvrdil mi to při jedné přednášce režisér Václav Marhoul, který říkal: "Víte, co je nejlepší životní filozofie? Čekejte to nejhorší a nakonec budete nejšťastnější na světě."

Nelitovala jste někdy nějakého rozhodnutí, nebo naopak toho, co jste neudělala?

Lituji jen jedné věci. Na začátku devadesátých let, což bylo doba nových a neomezených možností, mi někdo nabízel, ať jdu studovat do zahraničí, ale já jsem si to nedokázala představit, hrozně jsem se podceňovala a neměla jsem žádné zázemí, které by mě přesvědčilo, ať to zkusím. Takže teď zpětně mě mrzí, že jsem tuhle možnost nevyužila, mohlo mě to posunout dál v mé profesi a také bych se naučila lépe a více jazyky. I když neustále zkouším tenhle handicap překonávat, například jsem strávila několik týdnů studiem financí a řízení na prestižní univerzitě ve Spojených státech, které jsem za pomoci celé rodiny, která se tam na tu dobu přestěhovala se mnou, nakonec zvládla a odnesla si diplom. A ještě je mi líto, že jsou tu lidé dnes tak zklamaní. Nejen ti, co zrovna něco nezprivatizovali, nedostali a nestali se milionáři, ale i byznysmeni, takže o peníze, o to materiálno nejde.

Z čeho jsou zklamaní?

Z vývoje naší země v posledních pětadvaceti letech. A já jsem zklamaná, že tento vývoj zpochybňují. To podstatné se přece naplnilo. A to podstatné je svoboda a demokracie, se všemi chybami jako je dnes krize velkých politických stran, nedůvěra v systém, korupce, a podobně. Tam, kde dneska jsme, je svým způsobem úžasná věc. Hlavně pro všechny, kdo sledují historii a politiku v našem regionu. Ještě z tohoto období budeme dlouho čerpat. To, že se nám něco nedaří, je jen naše vlastní chyba, nikdo nás přece nijak zásadně neovlivňuje, řešíme si to sami. I v souvislosti s tím, co se dnes ve světě děje, bychom měli být šťastní, že rok 89 nastal. A teď stojíme před hodně náročným obdobím, abychom to dál nezačali kazit. Ty chyby jsou přechodné období, jinak máme dobře nastavený systém, jsme členem Evropské unie, jsme členem NATO, máme všechny předpoklady k tomu, abychom to všechno zvládli, naučili se v tom žít a fungovat.

Mluvily jsme o vašich skromných plánech z mládí. Jaké sny a plány máte teď?

Vím jistě, že se nebudu nudit, i když tolik změn už asi nepřijde, stejně jako nepřijdou další čtyři děti. Teď to vidím tak, že se budu muset zamyslet, co opravdu chci dělat dalších deset dvacet let, která z mých aktivit má pro mě osobní, nejen finanční přínos. Děti je potřeba vychovat a pustit do světa.

Která ze všech vašich činností vás baví nejvíc?

To právě zatím nedokážu říct. Mě baví být maminkou, mě baví být partnerkou mému muži, mě baví budovat, mě baví i organizace té České Miss, i když tam už asi nic nového nevymyslím, takže se musím zamyslet, co s tím budu dělat dál. Baví mě vydavatelství Economia, to je pro mě nová výzva a zamýšlím se nad tím, jak bude vypadat budoucnost médií v příštích pěti letech, baví mě naše nadace. A pak mě baví číst, hlavně na cestách, a dívat se na filmy, když děti večer usnou, do devíti musí být všechny v posteli. Využívám toho, že si přes Apple TV můžu koupit novinky, tak jsem teď shlédla všechny ty oscarové snímky. Mým favoritem je Blue Jasmine, co by svět dělal bez Woodyho Allena.

A co čtete?

Samozřejmě severské detektivky, ale teď mě moc pobavila knížka Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, autor je Jonas Jonasson (nadšeně vytahuje z kabelky iPad se čtečkou, aby překontrolovala správný název knihy, a já si všímám, že většina knih je tu v angličtině). U té jsem se doopravdy smála nahlas, což se mi moc často nestává. I když je pravda, že nečtu moc veselých knížek.

Čtěte také První krátkovlasá miss: Muži opouštějí mě, ne já je

Jaká vlastně musí být matka čtyř dětí, aby je všechny zvládla a k nim ještě pracovní aktivity?

Nemůžete ztrácet moc času vysvětlováním zakladních věcí, když na ně není vhodná doba. Pak je to důslednost a určitý řád, údajně děti uklidňuje a dává jim pocit jistoty. Nejhorší je, že když jste fakt unavená a jste nervozní, na děti se to přenese a všechno se začne komplikovat. Čím víc se snažíte to zvládnout, tím je vetší šance, že se to rozsype. Přes den mi samozřejmě pomáhají chůvy, musím mít někoho, kdo děti přiveze a odveze do školy a do školky, pohlídá. Ale mít čtyři děti na starosti samotná, to je dílo a chce to dobré logistické schopnosti. 

Takže zase: Počítej s tím, že to bude komplikované, že děti nebudou dělat, co chceš. Je třeba udržet si nadhled. Děti umí být dobří herci a zkouší mantinely a reakce: svést pozornost, stěžovat si, že je něco bolí, kolínko, hlavička, mají hlad, žízeň… Tak já říkám: "Nic vám není, nic se neděje, do pěti minut se oblíkáme a odcházíme a hotovo." Pak byste totiž neudělala vůbec nic. A samozřejmě že se v naprosté většině ukáže, že jim opravdu nic nebylo. Někdy je dobré necouvnout, jindy zase netlačit, a někdy je nechat vybrečet. Jedna známá mi nedávno říkala: "Přece ho nenechám plakat." Ale o tom ten život je také, děti musí občas plakat, budou se zlobit, budou vám říkat treba i strašný věci. To, že jsem nejhorší maminka na světě, jsem už slyšela několikrát. Přejdu to s úsměvem a naprostým klidem, za chvíli už mě zas milují. 

Ale začínají už být i drzí. Teď se mi stalo, že jsem v osm hodin uložila miminko, vysvětlila zbytku, že miminko spí, tak je třeba být potichu. No nezačnou dělat přesně ten opak? Začnou ječet a hádat se přímo před těma dveřma, kde spí to mimino. V tu chvíli já začnu zvedat hlas: "Neřvěte, už jsem vám to řekla třikrát!" A v tu chvíli ten nejmenší povídá: "Maminko, ty řveš!"

Manžel vám pomáhá?

Pomáhá, jeho to fakt baví, i když by to do něj málokdo řekl. Vlastně to, že máme čtyři děti, je hlavně jeho zásluha. Říká, že čím víc dětí, tím líp. A děti ho milujou, má jejich obdiv a respekt. A zároveň je to jediné, co na ně opravdu platí. Když se mi chlapci smějou, že když je plácnu přes zadek, tak je to vůbec nebolí, obcas pohrozím tatínkem, a to zatím funguje.

Říkala jste, že se s vaším manželem skvěle doplňujete. Co má on a vy ne, a naopak?

On je mnohem víc důsledný a méně emotivní než já. Já jsem emotivní a mám tendence na věci občas zapomenout, i když na to nevypadám. A vyvažuju doma klid. Nerada se hádám, takže když vidím, že je doma nějaké napětí, mám tendence to do sebe absorbovat a postarat se, aby se ostatní cítili dobře. Nemám ráda konflikty a snažím se doma vytvářet pohodu a klid. Umím to v sobě dusit.

Není to nebezpečné?

Hodně lidí mi to už říkalo. Takový byl i můj tatínek. Na nás to lidi mohou naložit a my to umíme v sobě spálit. Někdy se rozčílím, ale svým způsobem pořád vím, že to rozčilení hraju či kontroluji.

Nestává se pak, že dusíte, dusíte a najednou to bouchne?

Ani ne. Ve mně se to sice hromadí, ale zůstává to tam. Nestává se mi často, aby mi ujely nervy.

Netrápíte se tím, když to zůstává uvnitř, jste na to sama a nikomu o tom neřeknete?

Já si to nějakým způsobem vyventiluju, ráda bývám občas sama a zpracovávám to. Navíc myslím, že i když máte manžela a děti, jsou v životě situace, které si člověk musí zvládnout sám. Stejně nakonec budeme sami, sami z tohoto světa odejdeme. I k těm dětem takhle přistupuju. Ony nám nepatří, máme je jen na určitý čas, než se vydají do světa. Přitom některé maminky tomu obětují celý život. Vím, že jeden extrém je nedat dětem ani ten základní servis, ale tohle je zase druhý extrém: Dítě je středobodem mého světa, Michaela neexistuje, jsem jenom matka. To přece nejde a vidím to jako velmi nebezpečné. Mám pocit, že je to nějaký únik a zdánlivé naplnění života.

Jste v čele nadace vašeho manžela, která posílá nadané české studenty na prestižní zahraniční školy. I v rámci České Miss jste v kontaktu s mladými lidmi. Jaká je tahle nová česká generace talentovaných?

Mám z ní dobrý pocit, nesdílím tu skepsi. Je to jiná generace, v podstatě je mi líto, že nezažili to, co jsem měla možnost zažít já, a co se stává jednou za sto let, a to je ta změna systému. Když o tom čtete, je to bezva, ale když to zažijete, je to úplně něco jiného. Ta zkušenost se nedá předat. Devadesátá léta byla hodně zaměřená na to materiálno a ekonomickou transformaci. Ale ta dnešní generace je zajímavá v tom, že už se nedívají jen na to, že chtějí hodně vydělávat. Chtějí i hezky prožít svůj život. Všichni nechtějí jen zbohatnout a zakládat firmy. Chtějí sice pracovat a mít se dobře, ale chtějí mít v životě nejen práci, ale i čas na rodinu a jiný rozvoj, než je ten materiální. A to vidím jako velmi cenné.

Podnikáte na trhu s luxusním zbožím. Co se týče módy, myslíte, že jde vypadat stylově a neutrácet přitom deseti a statisíce?

Čím méně peněz máte, tím větší talent a množství času tomu musíte věnovat. Což já jsem zažívala dlouho. O to víc pak oceníte, když jsou věci nadčasové a kvalitní, takže vydrží dlouho. Říká se, že člověk není tak bohatý, aby si kupoval levné věci, a podle mě se skutečně vyplatí do základních věcí, jako jsou boty nebo kabelka, investovat. Ne tedy u dětí, tam to stejně za pár měsíců vyhodíte. Takže když máte peníze, zaplatíte si někoho, kdo vás učeše, namaluje a treba to i za vas nakoupi. Když jich nemate tolik, musíte tomu věnovat určitý čas, ale dá se to. Dlouho, i když jsem už pořádala Českou Miss, jsem si například barvila vlasy doma. Je určitá klientela, která za módu a krasu může utrácet neomezeně, ale nesmí to být to nejdůležitější ve vašem životě. Je to něco, co se nesmí přeceňovat, ale má to svoji hodnotu. Je zajímavé, že segment toho nejdražšího a nejluxusnějšího zboží funguje i v dobách krize.

Prozraďte, jaká je vaše nejoblíbenější značka a nejoblíbenější kousek ve vašem šatníku?

Miluju italskou módu, rozhoduji se pocitově, možná bych také potřebovala někoho, kdo tomu rozumí. Mám ráda značku Etro, tam nakupuji asi nejvíc, uspokojí mě také Cavalli. A teď mě okouzlil Tom Ford, který už je ale opravdu pro dámy, které na to mají a umí to nosit. V soukromém životě se oblékám spíš sportovně, nosím kalhoty, džíny a nějaký svetýrek, moc koktejlových šatů neužiju. A dcera se mi směje, že cestuji a doma chodím v teplácích. Naučila jsem se kupovat lepší kvalitu u Juicy Couture, takže mám ve všech variantách tričko, bundičku a sametové tepláčky a v tom trávím nejvíce času.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Kate Winslet: Stále víc sexy matka od dětí

Táňa Pauhofová: Jsme živočišnější a srdečnější než Češi

Co vám chirurg neřekne: Nejlepší je operace v úterý

Božská Taylor a vyzývavá Selena. Jinak byly ceny AMA přehlídkou divnosti | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama