Příběh: Mezikusy aneb "Je to bída, ty vo.e"
Nedávno jsme narazila na hezký citát: "Lidská blbost je věčná, životaschopná a nesmírně sebevědomá. Ohrožuje nás nejen zvenčí, ale i zevnitř. Je jako ten pohádkový drak, kterému za každou uťatou hlavu naroste nová." A v té souvislosti jsem si vzpomněla na jeden loňský prázdninový zážitek.
Na terase místní kavárny jsem se tehdy sešla s mým kamarádem a kolegou, abychom lehce doladili některé pracovní záležitosti a měli možnost si i trochu neformálně popovídat.
Objednali jsme kávu a skvělou levandulovou limonádu. Petr otevřel svůj sympaticky malý notebook, já o mnoho menší, ale neméně sympatický zápisník. Bez zbytečně dlouhého úvodu jsme hladce navázali na pracovní téma a zdálo se, že s tím budeme i poměrně rychle hotovi.
Mohli jsme být, kdyby…
"Ti říkám, je to bída," hlasitě si povzdychl plešatý muž u vedlejšího stolu.
"Už fakt není, na co koukat. Buďto je tlustá jak bečka, anebo vychrtlá jak čivava po tejdenním půstu," dodal ještě a zamyšleně pohlédl na parťáka. Ten horlivě přikývl a s neskrývanou chutí se hladově zakousl do mramorované bábovky. Podařilo se mu při tom vdechnout trochu moučkového cukru a hlasitě se rozkašlal.
"Jó, kamaráde, asi došly…" pokračoval ve své úvaze ten první, jako by ani nezaznamenal, že se jeho kolega skoro dusí.
Polkla jsem naprázdno a snažila se dělat, že neslyším
Nešlo to. Ani mně, ani Petrovi. Pobaveně jsme na sebe pohlédli v napjatém očekávání budoucích okamžiků.
Ten druhý konečně dokašlal. Ještě celý brunátný si hlasitě odfrknul a znalecky pokýval hlavou. Pak konečně promluvil:
"Máš pravdu, ty vole."
Mladičká servírka s hubenou chlapeckou postavou a nenápadným piercingem v nose přistoupila k jejich stolu s dotazem, zda je vše v pořádku.
Nebylo…
Ale chudák holka s tím sotva něco nadělala. Tak aspoň odnesla prázdný dezertní talířek se zbytkem moučkového cukru.
"Mezikusy, vole. Chybí mezikusy," rozvíjel svou úvahu první. "Chápeš?!"
Nechápal
"Nic mezi tím. Buď tlustá, nebo hubená. A mezi tím nic. Nic, ty vole!"
"Aha," stručně odpověděl druhý. "Mezikusy." Do obličeje se mu pomalu navracela původní barva.
Petrovi už chvíli nakažlivě cukaly koutky. Bylo jasné, že náš pracovní rozhovor vzal definitivně zasvé.
Nevěřícně jsem pohlédla tím směrem
Dva obtloustlí filozofové u kulatého kavárenského stolku nekompromisně hodnotili současný neutěšený stav ženského pokolení.
Ten první, už notně proplešlý, si z lesklého čela osušil drobné krůpěje potu a vlhkou dlaň bezmyšlenkovitě otřel do sepraného modrého trička s nápisem:
"I’m a limited edition"
Druhý jen cosi nesrozumitelného procedil mezi lehce prořídlými zuby a brčkem hlasitě vysrknul zbytek domácí limonády. Zbytky macerované levandule s odporem vyplivl na světle šedou dlažbu.
V okamžiku, kdy se pánové zvedli k odchodu, já zvedla svou odloženou propisku. Na prázdnou stránku svého notýsku jsem velkými tiskacími písmeny napsala:
MEZIKUSY CHYBÍ. JE TO BÍDA, TY VOLE!
To pro případ, že bych se někdy v budoucnu chtěla ve svých úvahách vrátit k tomu nemilosrdnému verdiktu obou mužů - znalců, jejichž evidentní "limitovanost" musela nutně oslovit snad každou normální ženu…
Ať už jste kus, či mezikus, užívejte si své "já", a to klidně z plna hrdla ;-)
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
