Měl jsem pocit, že si náklonnost musím zasloužit, říká herec Petr Vančura
Petr Vančura se ke svému povolání herce postavil velmi originálním způsobem. Kromě divadla má totiž ještě jeden velmi neotřelý autorský projekt. O co jde?
Nejpravděpodobněji ho budete znát ze seriálu Kosmo, filmu Láska je láska, anebo z divadla, ze scény A studia Rubín nebo Nové scény Národního divadla. To zásadní, co vám společně s Petrem chceme představit, jsou jeho autorské Pop Up Shows.
Sám je vymýšlí, sám v nich účinkuje, a jsou vždycky především o něm. Nebo hodně? "I kdyby na Pop Up Show přišlo jen pět lidí, ta hrdost, že jsem překonal strach a uskutečnil něco svého, je k nezaplacení. Nevím, jak dlouho mi to vydrží, ale zatím mám prostě radost, že si mohu skrze své Show odprožít a vyjádřit, co Vančura potřebuje," popisuje. Chodí nic méně mnohem víc lidí - Petr je prý až překvapen, jak to lidi baví.
Jak to celé vzniklo? "Šlo to tak nějak organicky, kousek po kousku. Výloha jako prostor, sluchátka pro diváky… Ale prvotní byla touha zkusit si něco sám, oslovit lidi ke spolupráci a přiznat jim svoje tvůrčí touhy," vzpomíná. Celé se to navíc točí kolem slávy - kolem toho, jak obyčejný člověk vzhlíží k superstar.
"Myslím, že jsem již ve velmi raném dětství, po rozvodu mých rodičů, získal pocit, že si svou existenci a náklonost ostatních budu muset nějak zasloužit. Že se budu muset stát někým "velikým", a teprve pak se přestanu strachovat o svou budoucnost. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji nevýhody tohohle světonázoru opuštěného dítěte a začínám se přenastavovat na laskavější model. Zároveň se stejně nedá úplně zbavit toho starého, jenomže se s ním, díky získávanému nadhledu, už dá pracovat a brát jej jako materiál. Sláva jako téma," pokračuje Petr ve své otevřenosti.
Zároveň dodává, že ho sláva ohromně baví a fascinuje: "Zatím jsem ale ve fázi zkoumání jestli je to opravdu něco po čem toužím. Třeba je touha být hvězdou jen převlečená potřeba a neschopnost mít naplno rád sám sebe."
Další show se chystá už 13. prosince na Letné. A co dalšího na sebe Petr ještě prozradil?
Na povolání herce je podle mě nejtěžší ustát období, kdy jenom čekáte na další práci. Připodobnil bych to pocitům psa v útulku.
Mít známou tvář se mi zatím nikdy nevyplatilo. Nejsem tak známý a když mě někdo díky mým rolím pozná, tak to zvenku spíš vypadá, že se mi posmívá.
Chtěl bych být natolik známý, abych nemusel nikomu vysvětlovat, kdo jsem.
Vztah dvou herců je specifický tím, že vám nepřijde divný, když se partner z vedlejšího pokoje ozývá jako čert, který volně přechází v operní divu.
Mým dětským idolem byl princ William a Kevin ze Sám doma.
Obdivoval jsem na nich, že ačkoliv to byli téměř vrstevníci, zvládli velké věci.
Teď nejvíc vzhlížím k lidem, kteří mají ochotu a odvahu vyznat se sami v sobě, protože nelhat si nebývá lehké, ale nese to své plody.
Nejlepší rada, jakou jsem kdy dostal, je nedívat se na věci skrz filtr dobře/špatně.
Jsem pyšný, že se mi daří být na sebe a na lidi obecně laskavější.
Doufám, že mě nikdy neopustí síla a chuť zkoušet nové věci, ke kterým mě to táhne.
Stydím se, že jsem jakožto dítě sousedkám omylem rozsedl dětský klavír a dodnes to nepřiznal.
Mou nejhorší vlastností je, že když vidím dětský klavír, musím ho rozsednout.
Málokdo o mně ví, že umím nenápadně skrýt rozsednutý dětský klavír.
Zbytečně nadužívám slovo klavír.
Mým guilty pleasure je… Rád pozoruji vrávorající lidi při rozjezdu tramvaje.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
