reklama

Mám masochisticky ráda strach, je to spouštěč fantazie. Říká autorka detektivek

Katarína Holetzová, přezdívaná princeznou slovenské krimi, píše už od mala. V Česku právě vydala svou druhou kriminální detektivku s názvem Smečka a prozradila nám, jaké to je v dnešní době napsat knihu.

Foto: Lubica Martincová

Pokud vás baví číst kriminální detektivky nebo jste sami uvažovali nad tím, že byste zkusili něco napsat, bude vás dnešní rozhovor rozhodně zajímat.

S Katarínou Holetzovou jsme probraly to, jaké to je v dnešním prostředí knihu napsat a co ji motivuje ke krimi příběhům.

Jaké je to psát detektivku? Bojíte se někdy vlastních myšlenek, když přemýšlíte nad vrahem?

Já se od dětství bojím všeho - tmy, výšek, pavouků, zvláštních zvuků, které vychází z radiátoru, samoty, zvláštně vypadajících lidí, dětí s "živýma" očima. Na druhé straně mám svůj strach masochisticky ráda, protože je silným spouštěčem fantazie. Když se bojíte, hodně věcí si představujete. V hlavě se vám za sekundu odehrají desítky příběhů. Možná to byl důvod, proč jsem se rozhodla pro tento žánr. A ano, při psaní se bojím taky. Vlastně mám nejdříve strach, a potom o tom píšu. To mě pohání vpřed.

Jak vaše povolání a druh psaní bere vaše rodina, kamarádi, rodiče?

Myslím, že přirozeně. Máma se jako právnička věnovala trestnímu právu, otec je policista - bývalý kriminalista. Vyšetřování zločinů jsme teda měli doma na denním pořádku, a to i v knihách a televizi. Manžel má detektivky rád, asi by nesl hůře, kdybych se věnovala sladkým romantickým příběhům, které ke mně zrovna moc nejdou. Překvapení jsou z toho spíše cizí lidé. Nepůsobím jako nějaká "drsňačka", což je občas výhoda, ale už víckrát se mi stalo, že mi lidé nevěřili, že jsem ty knihy opravdu napsala nebo je automaticky podceňovali se slovy "co taková holka může vědět".

Jaké je to přepínat mezi autorkou a manželkou? Přece jen, v jedné části vymýšlíte, jak někoho zabít, a v druhé se bavíte, co k večeři?

Někdy mám pocit, že je snazší nasekat knižního hrdinu než mrkev do polévky. Snažím se být dobrou manželkou, ale nejsem zrovna ideální, co se týče starání se o domácnost, i když mě práce v domácnosti baví. Mám štěstí, že mám po boku skvělého muže, který to akceptuje. Když mám hlavu úplně ponořenou v knize, vracím se do reality jen těžko, bez ohledu na to, co dělám nebo s kým jsem. Můj muž už tento stav pozná. Abych v takovou chvíli mohla být sama se sebou, nutím ho chodit večer na pivo s kamarády. Neprotestuje zrovna dlouho.

V poslední knize v českém překladu se dostáváme do kauzy československých dětských špionů, odkud vznikla inspirace na právě tuto tematiku?

Toto téma mě zaujalo už před pár roky, kdy se to objevilo ve více médiích. Začala to kniha Byl jsem dětský špion, která je údajně skutečným příběhem dětského špiona v Československu. Teorii o špionech nakonec historici popřeli, ale i tak jsem ji považovala hodnou toho, aby se znovu dočkala knižního zpracování, tentokrát v beletrii. V beletrii je dovolené skoro všechno a kombinovat fikci s fantazií mě baví. Mám taky ráda dětské hrdiny v knihách pro dospělé. Činy dětí jsou častokrát pro dospělého člověka nepochopitelné, z čehož plyne hodně zajímavých, ale i děsivých situací. Abych tento moment zvýraznila, použila jsem v knize Smečka úryvky z tajné kroniky údajných jedenáctiletých špionů.

Během vaší kariéry jste prošla několika změnami povolání. Myslíte, že je to typické pro generací mileniálů, nebo to byla jen souhra okolností?

Znám mileniály, kteří jsou už od školy v jednom zaměstnání, ale přiznám se, že v mém okolí je rozhodně více lidí těch, kteří joby střídají, takže mi na tom nepřijde nic zvláštního. Jestli je jedním ze znaků mileniálů to, že jsou přesvědčení o vlastní unikátnosti, a proto hledají jedinečnou práci, která jim bude jako šitá na míru, pak jsem typický mileniál. A psaní knih je určitě dokonalým završením oné mileniálské představy o seberealizaci. Na druhou stranu jsem vždy chtěla jen a jen psát. Od dětství mám hromadu sešitů s povídkami, náměty na filmy, knihy a divadelní hry. Od 15 let jsem psala do novin a celou vysokou školu jsem pracovala v médiích. Takže tento zájem nestřídám, jen ho rozvíjím a posouvám. Knihy jsou pro mě vrcholem představy naprosté tvořivé blaženosti a v nejbližších 60 letech nechci dělat nic jiného.

Promítáte své osobní příběhy do postav a děje?

Určitě to dělám, i když spíše podvědomě než účelně. Hlavní hrdina mých dvou detektivek - René Juhász - je sice bystrý chlapík, ale nepřitažlivý typ, který se nehrne do žádného nebezpečí, i když si sám sebe představuje jako hrdinu. No a to poslední máme společné. Taky si občas představuji, jak zachráním celé letiště před teroristickým útokem a podobné blbosti, a potom stačí, že někdo zakašle a zbaběle se schovám za první roh. V některých situacích bychom nejspíš reagovali stejně jako on. Ale není to žádné moje alter ego, to určitě ne. Baví mě vymýšlet postavy a skládat je jako puzzle z vlastností a vzhledu lidí, kteří mě něčím zaujali. Někdy stačí gesto, jindy je to celkové smýšlení a přístup k životu, které odpozoruji od jiných a následně to použiji při tvorbě postavy.

Co je největší výzvou při psaní knihy?

Napsat ji. Málo lidí si uvědomuje, že psaní knihy je vlastně neustálé sezení na zadku a ťukání do klávesnice. Popíjet po večerech víno a něco si škrábat do zápisníku Moleskine sice vypadá na Instagramu stylově, ale jen těžko byste tak napsali jednu knihu za rok. A ještě když k tomu třeba pracujete a neživí vás Ministerstvo kultury ze svých grantů. Nebudu říkat, že psaní je řehole, to je hloupost, ale určitě vás to bude stát pár kamarádů a jiných vztahů, protože to vyžaduje čas a soustředěnost. Naštěstí je to taky návykové, takže vás ztráta víkendů s rodinou a večerů s kamarády v baru až tak netrápí. Když jste myšlenkami a duší v knize, tak jste prostě hlavou jinde a ostatní je vám šumafuk.

Je možné se pro české a slovenské spisovatele uživit psaním?

Ano. Více autorů, mezi které taky patřím, ale mají z knih takový příjem, že si můžou dovolit pracovat na volné noze nebo jen poloviční úvazek. To je taky fajn. Jedna věc jsou prodeje, další besedy a vystoupení, které jsou v určité fázi kariéry spisovatele taky honorované.

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama