reklama

Jak jsem poznal Beátu aneb Tělo, co popletlo mi hlavu

Někdy mám pocit, že když se stvořitel nudí, vytváří takové hlavolamy. Jako že třeba osadí do dokonalého ženského těla něco, s čím se nedá vyrovnat, s čím se nedá žít.

Foto: Profimedia.cz

Někdy mám pocit, že když se stvořitel nudí, vytváří takové hlavolamy. Jako že třeba osadí do dokonalého ženského těla něco, s čím se nedá vyrovnat, s čím se nedá žít.

A to tělo jakoby říká, že jo, že se dá, přesvědčuje svého obdivovatele při každém pohledu o tom, že přece v takovéhle úžasné schráně nemůže hnízdit duše, která nemá za úkol snad nic jiného než přivádět chlapa k šílenství.

Tělo, co pořádně poplete chlapovi hlavu

To tělo prostě vždycky toho chlapa absolutně zmátne. A tak si ten chlap představuje pořád dokola, že teď už se to prostě nějak poddá a vylepší, že když tedy ne ještě dnes, tak hned příště už zcela jistě v tom těle potká tu správnou a hodnou duši. Jenže ta naděje trvá vždycky jenom chvilku, a zas se stane něco strašného. A tak se to opakuje a opakuje, tělo svého obdivovatele láká a mate a duše devastuje, stále dokola.

Na rozpálená kamna si rozumnej chlap sáhne jen jednou, ovšem rozdíl je v tom, že rozpálená kamna nemají nejkrásnější zadek na světě, dlouhé, štíhlé, opálené, sametově hladké nohy, pevné a jako vymalované přírodní trojky a bleděmodré oči, ve kterých se neúprosně tone už prvním pohledem.

Co všechno přináší večírky...

Nepochybně teď předbíhám. Zkrátka sousloví klame tělem jsem dokonale pochopil, až když jsem potkal Beátu. Vlastně jsem potkal na večírku Olgu. Milou, i když trochu „od huby", velmi chytrou, oblíbenou, ale výrazně nehezkou bulvární novinářku. Na večírky jsem nechodil často, na ty chodili kmenoví redaktoři a fotoreportéři převážně bulvárních periodik, ale občas mě někdo někam pozval nebo vzal s sebou.

Večírky jsou nejčastěji bohapustou otravou s jediným příjemným aspektem, že se za pití a jídlo nemusí platit. To, že je to tak, jak říkám, ví v principu každý, kdo pár takových večírků zažil, a nechápe téměř nikdo, kdo na žádném takovém večírku nikdy nebyl. Když jsem si vzpomněl na svůj poslední večírek s Majkou, její společenský úbor, konverzační trapasy, povinný tanec a další šílenosti, musel jsem se usmát, a zároveň jsem byl rád, že na tomto večírku nic nemusím.

Jak jsem poznal Beátu

Olga už měla vyzpovídáno několik ksichtů (= celebrit) a zaúkolovaného fotoreportéra, a tak už jen spokojeně seděla u baru. Rád jsem si k ní přisedl. Řekla mi, že tu s sebou má kamarádku a vyprávěla mi příhodu, která se téhle kamarádce stala. Kamarádka se jmenuje Beáta a měla milence. Chtěla s ním jít na koncert. Milenec si však vzpomněl, že ten večer musí jít se svojí manželkou na maturitní ples své dcery. A probíhalo to nějak takhle.

Beáta se naštvala. Na koncert samozřejmě šla, ale ne sama. Nechala se pozvat jedním z náhradníků a čekatelů, ale jen proto, aby měla společnost, a také proto, že vstupenka stála tisícovku. Po koncertu se zbavila doprovodu a vydala se do Lucerny na ten maturitní ples. Se skleničkou vína v ruce došla ke stolu spokojené a hrdé rodinky a jala se konverzovat se svým milencem, v té chvíli nešťastnou hlavou té jinak šťastné a spokojené rodinky.

Rozvrácení manželské idylky

„Dobrý večer, pane inženýre, máte chviličku?"
Pan doktor vyskočil od stolu jak postřelený jelen a táhl ji za loket pryč.
„Co tady děláš? Co tě to napadlo?"
„Stýská se mi po tobě. Uvidíme se dnes?"
„Ty ses zbláznila, a co asi řeknu?"
„Musíš něco vymyslet!"
„A co jako?"
„Něco!"
„Prosím tě, neblázni!"
„Ta paní u stolu nevypadá jako skoro mrtvá manželka. Říkáš přece pořád, že máte takový už skoro mrtvý manželství! Seznámíš nás?"

Manželka v protiútoku

Beáta se zadívala na inženýrovu manželku. Ta poměrně odhodlaně vstala od stolu a přišla ke dvojici.
„Dobrý večer, nepředstavíš nás?" řekla mile svému muži.
„To je moje manželka, to je Beáta, tedy paní Mášková, dodavatelka naší firmy."
„A co dodáváte?"
„Občerstvení!" řekla Beáta mnohoznačně.
„No vidíte to. Vy dodáváte občerstvení a Míšánek mi chodí z práce tak utahanej," pohladila svého manžela po vlasech. „Asi budete muset změnit sortiment," usmála se na Beátu. Pak se zkoumavě podívala na svého manžela: „Nebo ty změníš dodavatele?"

Beáta vítězí po svém

Beátě pak s úsměvem popřála hezký večer a odvedla si svého manžela za ruku ke stolu. Manželka měla evidentně navrch. Beáta stála pár vteřin jako opařená. Pak se jí vrátil do tváře sebevědomý úsměv. Několika kroky zvolna přistoupila ke stolu, panu inženýrovi, který k ní seděl zády, vylila víno ze své skleničky na hlavu a důstojně odkráčela.

Sektem okoupaný pan inženýr dostihl Beátu u šatny a dal jí pár facek. Beáta se složila na zem a nejevila známky života. Někdo zavolal záchranku a policajty. Zbytek plesového večera strávil pak pan inženýr na policejní vyšetřovně.

Hysterické ženy, o těch toho vím...

Beátu jsem diagnostikoval okamžitě, a také jsem to Olze řekl. Dokonce jsem jí udělal takovou malou přednášku. Hysterickým ženám nevadí ostuda, zatímco ženatým mužům velmi. Hysterické ženy nesnesou konkurenci. Hysterické ženy jsou nejhoršími manželkami a nejrizikovějšími milenkami. Hysterické ženy jsou notorické lhářky a výborné herečky. Jediné, na co se lze u nich spolehnout, je, že se s nimi nebudete nudit. A jediným argumentem, na který „slyší", je pár facek. Zásadou však je, že těch pár facek musí padnout o samotě a beze svědků. A to pan inženýr nevěděl.

Krásky s platinou

Olga mne poslouchala, usmívala se a přikyvovala. Pak mi ukázala prstem do hloučku bavících se lidí. „To je ona, ta s tou platinou… jo… stříbrný krátký šaty." Beáta byla krásná. Konverzovala v hloučku ksichtů. Dokonalá žena se štíhlounkou postavou a andělsky nevinnou tváří orámovanou platinovým mikádem. Žena z jiné planety.

Jirka tvrdil, že platinovou barvu vlasů volí výhradně dva druhy žen: „Buď je to totální bomba, osudová ženská, la femme fatale, nebo absolutní kráva. Ale nikdy nic mezi tím." Pro mne přicházela v úvahu pouze první varianta. Přistihl jsem se, jak zapomínám na historku, kterou mi Olga právě vyprávěla, jak sbírám argumenty ve prospěch tohoto krásného stvoření. Třeba jí opravdu ten inženýr lhal a ona jej měla ráda, třeba jen na chvíli nezvládla své emoce…

Odloudil jsem Beátu od Sagvana Tofiho!

Zeptal jsem se Olgy, jestli je Beáta volná. Odpověděla mi, že jak kdy a jak pro koho. Jakkoli mi nebylo vůbec jasné, ani co znamená jak kdy, ani jak pro koho, nevyptával jsem se dál a požádal jsem Olgu, jestli by nás nepředstavila. Olga mi řekla, že na mé nebezpečí. Pak ještě řekla něco o tom, že je to její kamarádka od základky, ale že je to takové káčko.

Ale to už jsem si připravoval, co při představování krásné Beátě povím, abych ji zaujal ještě o něco víc než přítomné ksichty. Ani nevím, jak se mi povedlo odloudit ji od Sagvana Tofiho, snad tomu napomohl tento umělec nejvíce sám tím, že nejenže stál sotva na nohou, ale naznačoval současně více přítomným ženám a dívkám, že by měly být tento večer jeho. A Beáta konkurenci neměla ráda. To už jsem věděl.

Když jsem sledoval červená koncová světla taxíku, kterým Beáta odjížděla od mého domu, připadal jsem si jako dokonalý filmový svůdce a hrdina. Nechtěl jsem, aby odjela, ale trvala na tom, že bude lepší, když se vyspí doma, protože brzy ráno musí do práce. „S tebou bych neusnula," řekla mi doslova. To mne odzbrojilo.

Jak tohle může také skončit podle Jirky

„Sedm divů světa není nic proti tomu," odpověděl jsem Jirkovi na otázku, jak bylo naplněno mé sexuální očekávání. A pak jsem mu vyprávěl tu historku s politým inženýrem.

„Hochu, něco takovýho mě taky jednou potkalo. A taky to bylo zezačátku sedm divů, ne-li víc. Absolutně všecko, na co si vzpomeneš! Víš, jak to skončilo?"
„Taky politá hlavička?"
„Kéž by! Chtěla toho čím dál víc. Víkendy, pak dovolenou. Už jsem musel doma říct, že mám focení v cizině. To jsem ti nevyprávěl?"
„Ne."

„No já to vlastně neříkal nikomu, protože se není čím chlubit. A taky je to dávno. Tenkrát jsme se prostě v aťasu při tom sexu všelijak natáčeli na video. Znáš to ze svýho mládí…"
Začalo mi svítat.
„A ta svině mi ty kazety čmajzla, a když jsem jí měl plný zuby a naučil ji lítat, donesla to mý ženě do práce!"
„No, ty vole!"

„Počkej, to není všecko. Moje žena je ředitelkou v mateřský školce, jak dobře víš."
„Proboha, jen to ne!" domýšlel jsem.
„A proč ne? Řekla jí, že jsou to kazety s výukovým programem pro pohybové dovednosti dětí."
„A ona to pustila dětem!"
„Naštěstí ne, ale udělaly si odpoledne s holkama v práci kafe, a že se na to podívají."
„A jak to dopadlo?" „Což holky, ty se na mě dost dlouho dívaly jako na boha, ale doma jsem hodně dlouho klečel, než stáhla žádost o rozvod."

Šíleně zamilovaný navzdory rozumu

Beáta byla žena, se kterou jsem se potřeboval chlubit. Neustále jsem o ní mluvil. Choval jsem se jako chlapi, ze kterých jsem si dělal srandu. Zamiloval jsem se, přestože jsem tušil, že bych to neměl dělat.

Pro osvětlení principu hysterie používají odborníci příklad s pejskem, který měl nemocnou nožičku a kulhal. A páníček a všichni okolo něho jej litovali a dávali mu samé dobroty, když je takový chudák. A pejsek směl i do křesla, a dokonce i do postele, když je tak nemocný. Když se pejsek uzdravil, ztratil obdiv a privilegia a vše se vrátilo do normálu. To se mu však nelíbilo. A tak zase začal kulhat. Nikoli proto, že by ho nožička bolela, ale proto, aby si opět svá privilegia a obdiv získal zpět.

Beátiny věčné zdravotní problémy

Beáta mi nikdy neřekla, kdy přijde. Když už bez ohlášení dorazila, neznamenalo to však automaticky sex. Zpravidla měla nějaký vážný zdravotní problém a potřebovala litovat. Bylo zapotřebí se vyptávat, kde jí to přesně bolí, co s tím hodlá dělat, co jí řekl lékař, popřípadě co ona řekne lékaři. Zpočátku jsem všechny ty vážné zdravotní komplikace bral vážně.

Později jsem si však povšiml, že třeba přes vážně natažený, natržený či snad přetržený lýtkový sval deklarovaný dopoledne se již k poledni Beátka tak nějak pozapomněla a rozběhla se jako laň. Zkrátka nešlo ani tak o ten sval, jako o tu pozornost a litování. A běda, kdybych jí řekl, jak je možné, že takto plavně běží s tak těžce poškozeným lýtkovým svalem. To by byla ochotná se svalit a nechat se odvézt houkačkou.

Podléhám jejímu kouzlu

S hysterií je to asi tak jako s malárií či leprou. Poučený člověk sice ví, že tyto nemoci existují, ale nebere je příliš vážně. Zdají se mu příliš vzdálené a příliš exotické na to, aby se před nimi chránil. A pak je najednou pozdě.

Klíče od mého bytu si Beáta odnesla hned po první noci. Vlastně jsem jí je vnutil. Od chvíle, kdy jsem si ji odvedl z večírku a zjistil, že její tělo je krásné nejen na pohled, ale i na omak, že je sametově hladké, že je stejně dokonalé při svíčkách i při denním světle a že s ním Beáta umí zacházet přesně tím způsobem, pro který muži opouštějí manželky či páchají sebevraždy, žil jsem v jakémsi transu. Bylo to neskonale vyčerpávající. V principu jsem nemyslel na nic jiného, než na to, kdy přijde.

Beáty se mi ale dostává jen pomálu

Beáta však svůj čas v můj prospěch dávkovala velmi zdrženlivým způsobem. Zatímco jiné ženy si musejí pracně osvojovat všechny ty finty a fígle, které draze prodávají americké spisovatelky ve svých bestsellerech typu jak si omotat muže kolem prstu, vše toto mají dámy s hysterickými rysy chování již v základní genetické výbavě.

Snad měsíc jsem intenzivně přemýšlel, jak to zařídit, aby byl sex alespoň občas tehdy, kdy chci já. Pak jsem na to přišel. Základ všeho je: pokud chci já, nikdy nechce ona. Když právě neměla nic natrženého či nalomeného, odbyla můj milostný atak konstatováním, že nemá energii. Čím více jsem měl energie já, tím více scházela energie Beátě. Jako naschvál. Ale platilo to i naopak! Všiml jsem si, že na Beátu působí jako afrodiziakum, pokud se nechce mně. Nebo když nemám čas.

V zajetí lásky

Vypozoroval jsem, že když mi hoří termín a vím, že budu muset psát celou noc, že něco zkrátka druhý den ráno musím mít hotové, přichází ke mně Beáta nahá a voňavá, sedá si mi na klín, otevírá ústečka a ukazuje, co všechno mi udělá svým jazýčkem. Logicky mi přetrhne nit a zdrží mne a já už trnu, že to nestihnu. Ale to Beátě vůbec nevadí, naopak jí to dělá dobře, protože se přesvědčuje, že je úplně nejdůležitější, ještě důležitější než můj fejeton a redakční uzávěrka.

A ráno, když už to nějak po celonoční sexuálněpsací šichtě dokončím a odešlu do redakce, kdy už nevidím na oči a už se třesu, jak padnu do postele, zase se z ložnice dostaví dorůžova vyspalá a nahá Beáta a zase mi ukazuje, co všechno mi udělá svým jazýčkem. A běda, když řeknu já, že nemám energii! To se umí urazit a odejít. Urážení je vůbec její fešácká disciplína.

Jak se mnou „cvičila"?

Beáta pracuje jako recepční v několika hotelech s blíže neurčenou pracovní dobou. Nikdy netuším, kdy přijde. Někdy v sedm ráno, jindy o půlnoci. Nikdy nevím, zda se zdrží dva dny, nebo odejde za hodinu. Říká, že má nemocnou matku a že v práci musí jezdit na výpomoc do jiných hotelů. Nemám tušení, kdy má denní a kdy noční a kdy volno. Tvrdí, že má směny tak, jak to potřebuje dispečink.

Tak třeba přijde a já spím. Vyžene mě z postele, že by bylo ideální jít si zaplavat. Já jí řeknu, proč mi to nemohla říct třeba včera. „Jak jsem mohla včera vědět, že budu mít dneska volno?" „Tak jsi mohla říct, že když budeš mít volno, budeš si chtít jít zaplavat. Já bych se podle toho zařídil." „A jak by ses zařídil?" „Prostě bych se třeba normálně vyspal. Nebylas tu tři dny. Víš, že mi to píše nejlíp v noci. Jak mám tušit, že přijdeš a budeš chtít jít plavat?"

Házím si do batůžku plavky, ručník, šampon. Snažím se v sobě najít chuť a sílu strávit dvě hodiny s tlupou rozeřvaných školáků u podolského bazénu. Když se mi podaří nashromáždit dostatek sil a chuti a když si řeknu, že je to vlastně fajn jít si po poctivě odpracované noci dopoledne zaplavat s krásnou ženskou, počká si Beáta ještě, až to všechno hezky dobalím, a pak řekne: „Tak nemusíme nikam chodit, když se ti nechce." „Už se mi chce!" „Ale já vidím, že se ti nechce!" „Chce!"

„Tak víš co, já si dojdu něco zařídit a možná se stavím odpoledne," řekne mi, otočí se na podpatku a odkráčí z bytu. A já praštím s batůžkem o stěnu a následně při vytřásání ostatků rozbitých plaveckých brýlí z ručníku a plavek přemýšlím, proč to takhle musí být. Vím, že dnes rozhodně nic nenapíšu, ale že ani neusnu. Mám chuť se jít někam ožrat, ale netuším, kdy se Beáta vrátí. Vrátila se zase za tři dny.

Neúspěch v pivní společnosti

Uvědomil jsem si, že jsem několik týdnů nikde nebyl. Několikrát jsem byl s kamarády dohodnutý, že zajdeme na pivo, a přišla Beáta. Omluvil jsem se. Na pivo jsem ji vzal jen jednou a nebyla spokojená. Tehdy to bylo s Jirkou a Lumírem. Petr přestal chodit, protože nechtěl, aby na pivo chodila ani ta jeho. Měl podezření, že se mu začíná honit.

Beáta tehdy nebyla s mojí pivní společností vůbec spokojená, neboť se jí u toho piva ani od Jirky, ani od Lumíra, nedostalo očekávaného obdivu. Jirka mi pak mezi čtyřma očima řekl, že je to kus, ale „potvora". Nechápu, jak je možné, že odhalit „potvoru" dokážeme správně, včas a s jistotou v partnerkách svých kamarádů, nikoli však v partnerkách vlastních.

Když se šla Beáta vyčůrat, pověděl jsem klukům něco z toho, jak mne cvičí. Jirka pak dokonce v rozporu se svojí oblíbenou východní filozofií míru a nenásilí řekl zcela mimochodem něco o tom, že vrtohlavý ženský by měly dostat preventivně nařezáno, jen co oči otevřou, zkrátka ještě dřív, než stačí cokoli vymyslet. A Lumír se zcela vážnou tváří a také zcela mimochodem pojednal o tom, že muži, kterým se „ekluje" fyzické násilí, stejně výchovného účinku dosáhnou i vědrem studené vody. A to se Beátě už vůbec nelíbilo.

Stal jsem se nespolehlivým nejen pro své kamarády, ale občas i v práci. To nebyl můj styl. Nestihl jsem něco napsat. Přesouval jsem pracovní schůzky. Neuměl jsem si plánovat čas. To s Beátou prostě nešlo. A pak přišlo finále.

Víkend na horách - finále

Chtěl jsem s ní odjet na lyže. V Praze už vládlo regulérní jaro, ale na horách bylo sněhu ještě dost. Řekla, že může jen na pár dní, a ne o víkendu. Mně to bylo jedno. Víkendy jsou ve Špindlu stejně masakr.

Ve frontě u čtyřsedačky ve Svatém Petru mne kdosi plácl přes rameno. „Ahoj, Honzo!" ozvalo se odněkud zpod kapuce. Mám problém poznat někoho normálně, natož zakukleného a s lyžařskými brýlemi. Díval jsem se na adresátku pozdravu asi dost divně. „Eva. Nic?" To už mi došlo. Ano, asi před dvaceti lety. Letní jazykový kurz. Intenzivní jazykový kurz.

„Promiň, já jsem tě nepoznal v tom mundúru. Jak se máš?" „Dobře. A ty?" „Ale jo. Už jsem zase svobodnej. Jako tenkrát…, ale vlastně tu mám přítelkyni," podíval jsem se vedle sebe, abych Evě představil Beátu. Uvědomil jsem si, že je to vhodné. Beáta však už vedle mne nestála. Čtyřsedačka rychle nabírala bleskově sestavená lidská kvarteta. Beáta na mne nepočkala a nastoupila asi tři sedadla přede mnou. Eva dvě sedadla po mně. Nahoře dost foukalo a Beátu jsem neviděl.

Opuštěný na sjezdovce

Na Evu jsem nepočkal a vydal se po červené sjezdovce, na které jsme doposud s Beátou jezdili. Ačkoli jsem jel hodně rychle, nedojel jsem ji. Hledal jsem ji u dojezdu. Pak jsem se šel podívat do restaurace. Pak jsem zase čekal u fronty na vlek. Eva taky kamsi zmizela. Blížil se konec provozu lanovky.

Vydal jsem se ještě jednou nahoru. Dostal jsem strach, že se Beáta vydala na černou sjezdovku, protože říkala, že by si ji chtěla zkusit. Ve frontě jsem zaslechl, že černá je dnes o hubu. Téměř nikdo na ní nejezdil. Do silného větru začalo hustě sněžit a zešeřilo se. Vidět bylo s bídou na deset metrů.

Pořádný pád natvrdo

Na černé byly obrovské ledové plotny. Poprvé v životě jsem na téhle sjezdovce stál úplně sám. Pustil jsem se dolů a rozhlížel se na všechny strany. To se mi nevyplatilo. Na velkém hangu se mi zasekla vnitřní hrana pravé lyže do ledové hroudy, rozhodilo mne to, otočilo ve vzduchu a „šel jsem na přistání".

V posledních letech mám v průměru jeden pád na sezonu, který však zpravidla stojí za to. Většinou kvůli nějakému debilovi, který vám vjede nebo skočí do cesty. V Itálii takové kaskadéry šoupnou i do vazby. Teď jsem však byl kaskadérem i debilem já.

Dopad slušně zabolel, po zádech jsem pak pokračoval asi dalších padesát metrů. Zahýbal jsem nohama i rukama a čekal, až se mi vrátí vyražený dech. Potupně jsem začal hledat lyže. Vidět už nebylo skoro nic. Jen v botách se na prudkém ledovém svahu nebylo možné udržet. Několikrát jsem podklouzl a popojel po břiše o kus níž. Když jsem shromáždil lyže a našel místo, kde do nich naskočím, uvědomil jsem si, že nemám čepici. Kam jsem dohlédl, vidět nebyla. Dostal jsem strašný vztek a pustil se znovu ze svahu.

Telefon, co všechno vysvětlí

Kvapem se šeřilo, lanovka utichla a prostory restaurace i baru se zaplnily k prasknutí. Prošel jsem je třikrát. Beátu jsem nepotkal. Nebyla ani v hotelovém pokoji, ale na topení se sušily její věci. Osprchoval jsem se a sešel k hotelové restauraci. Beáta stála u dámských toalet a telefonovala. Zády ke mně, nemohla mě vidět. Přiblížil jsem se k ní, ale zůstal jsem skryt za jakýmsi dřevěným paravanem. Uvědomil jsem si, že už zase dělám to, co jsem nikdy nedělal. Poslouchám nic netušící ženu, která telefonuje.

V případě Majčina „toaletního" telefonátu s maminkou jsem v tom byl nevinně. Tady ale stojím s jasným záměrem. „Deset vyžehlených košil máš pověšených v šatně… ne ve skříni… v šatně… na tom štendru… už je vidíš… jo, jsou v igelitovym obalu, ano… máš? Ještě něco?… V pátek přijedu… No já jsem si to školení nevymyslela… No určitě… Taky se těším… Tak čau!"

Vrátil jsem se zpět do pokoje. Ano, už ta první noc, že by se mnou neusnula. Musela domů! Za manželem! Ty její nepravidelné směny v různých hotelech. Prostě mě potřebovala zmást, a asi i jeho! A proč si tu půjčovala veškeré vybavení, když říkala, že lyžuje pravidelně? Mohla snad odjet na školení se sjezdovkami? A proč mi tvrdila, že s manželem už dávno nežije?

Opravdu pořádný výbuch hněvu

Do pokoje přišla jakoby nic a tvářila se ublíženě. „Tak jaký to bylo s Evičkou?" „Proč jsi zmizela? Hledal jsem tě všude jako blázen?" „Myslela jsem, že máš společnost, tak jsem tě nechtěla rušit." Jsou chvíle, kdy se koná zcela automaticky. „Tak tuhle máš za tu Evičku!" Poprvé v životě jsem dal ženě facku. Facka byla opatrná a nevýrazná. Symbolická. Skoro směšná. Zato druhá už pěkně pleskla. „Tuhle máš za to, že mi lžeš!"

Teprve teď jsem dostal ten správný vztek a má pravačka ráži. Pochopil jsem, že by člověk snad dokázal svoji partnerku umlátit. Ale jen ten, kdo ji miloval. Asi po páté facce si Beáta „ustlala" na zemi, a nejspíš to nebylo ani žádné divadlo.
„A teď se seber a hodně rychle vypadni, nebo si ten tvuj starej z těch deseti košil, co mu visí v šatně, brzy jednu obleče na tvůj funus. Můžeš mu zavolat, aby si pro tebe dojel."

Definitivní konec!

Beáta chvíli ležela na zemi a brečela. Asi nehrála. Nebylo před kým a u mě bylo dohráno. Pak se zvedla, sbalila si věci, požádala mne, abych zítra vrátil její lyžařskou výbavu do půjčovny a odešla. Když jsem sešel do restaurace, seděla tam. Odešel jsem do vedlejšího baru a objednal si dvojitého vizoura. A pak dalšího a dalšího.

Zhruba za dvě hodiny vešel do baru nehorsky oblečený elegán. Rozhlédl se a pokračoval do restaurace. Když s Beátou došli k novému volvu zaparkovanému před recepcí, otevřel jí pravé dveře. Teprve pak uložil do kufru Beátino zavazadlo a usedl na své místo. Tak, jak to má být.

Setkání s Olgou

Po čase jsem se potkal na nějaké akci opět s novinářkou Olgou. Její vítací úsměv byl směsicí účasti a pobavení. Nepochybně byla informována. „Víš, že mi dva měsíce neřekla, že normálně žije a bydlí se svým starým?" „To ona přece neříká nikomu! Ale můžu tě uklidnit, že ani svýmu starýmu nic nevypráví o takových hezkých chlapcích, jako jsi ty!" „Ptal jsem se tě tenkrát, jestli je volná!" „A já jsem ti odpověděla, jak pro koho, to si pamatuju přesně." „Jak s ní můžeš kamarádit?"„Normálně. Známe se od první třídy. Má mě jako vrbu a má mě ráda, protože jsem ošklivá a nekonkuruju jí. Je prostě taková. Já jsem hodná, a co je mi to platný, když jsem obluda."

Olga měla bohužel minimálně zčásti pravdu. Patřila k těm ženám, které nepobraly, což ještě nemusí být katastrofa, když se takové méně povedené stvoření alespoň snaží o korekce. Olga se nesnažila. Nosila na hlavě vojenský sestřih a oblékala se jako vagabund. Mezi novináři, ale i ksichty, byla však velmi oblíbená.

Slušelo se říci něco povzbudivého. „Oli, kdyby sis nechala narůst vlasy a vzala si sukni, tak se po tobě každej chlap otočí." „Víš co, Jendo, to je jako kdybys řek nosorožci, že když si nechá uříznout roh, bude vypadat jako mladej Delon. V týhle profesi je lepší bejt vošklivej, každej tě má rád, všechno ti poví a chce se s tebou kamarádit!"

Co znamená káčko?

Ještě mi to nedalo a zeptal jsem se. „Olgo, když jsem se tě poprvé na Beátu ptal, řeklas mi, že je to takové káčko. Cos tím myslela?" „Krávu jsem tím myslela, Jeníčku, krávu, ale holky maj mluvit slušně, natož o svých kamarádkách. Bylo to ode mne takové… chytrému napověz," pohladila mne účastně po tváři.

To pohlazení bylo milé a překvapivě něžné. Proč se mi líbí jen hezké holky. Vždyť život s takovouhle Olgou by musel být docela v pohodě!

Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?

Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama