Znáte je z televizní obrazovky, kde ještě donedávna tvořili populární moderátorskou dvojici - Terezie Kašparovská a Jiří Chum. Oslovili jsme je, aby nám napsali  příspěvek na téma: vztahy! Pojali to po svém...

Terezie napsala:

Na začátek jedno veřejné doznání - nemám ráda přezdívky.

Nikomu neříkám přezdívkou. Ani svým kolegům v práci, natož milencům, partnerům, manželům. A přezdívkou nemyslím oslovení „miláčku". Ruku na srdce - to nikoho neurazí, naopak občas i potěší. Ale žít dlouhodobě v jednom domě nebo dokonce vychovávat dítě s „Meďánkem", „Broučkem", „Obrem" či „Fifánkem" není nic pro mě. Stejně jako žít coby „Zlatíčko", „Koťátko", „Srdíčko", „Myšička" nebo něco podobně roztomilého. Nevím, kde se tato moje neúcta k přezdívkám vzala, ale stále častěji zjišťuji, že jsem černá ovce ve stádu. Přezdívky a roztomilá (a nejlépe šišlavá) oslovení jsou hlavně v počátcích vztahu velmi oblíbená. A někdy přetrvávají navěky. Ano - i já jsem byla koťákem, princeznou a prdelkou. Ale naštěstí ne na dlouho.

A pokud si mě tak dotyčný uložit do telefonu, už jsem mu moc nevolala

U mě muži bodovali a stále bodují, když nedělají úskoky a osloví mě jménem. Pěkně nahlas, narovinu. A fantazii využijí v jiných oblastech.

Přistihla jsem se ale, že sleduji, jaké přezdívky používají ve vztazích lidé kolem mě. Občas se bavím, občas děsím. Zhusta totiž přichází těžký kalibr a to je „taťka" a „mamka". Když si naše nejlepší přátelé začali dva dny po vysazení antikoncepčních pilulek říkat „mamko" a „taťko", musela jsem odejít z místnosti. A tam jsem přemýšlela, jestli si tak říkají i při milování (ach, Mamko, je to úžasné….)Raději jsem se nikdy nezeptala. Otec mé  krásné dcery mě takto neoslovil nikdy a jsem mu za to vděčná. Nedopadlo by to dobře. ….Stokrát raději snad ta Myšička"….

Jirka napsal:

Posledních pár let mám pocit, že neumíme normálně komunikovat.

Stále častěji jen sedíme u počítače a píšeme. Z chatů a mailů se na nás šklebí a mračí emotikony, pusy si posíláme písmeny x a jsme rychlí. Rychlejší, než kdybychom měli všechny obvolávat nebo se s nimi setkat. A o čas dnes přece jde, no ne? Všimli jste si, že když s někým chatujete, odvážete se daleko víc? Člověk může působit víc sympaticky, otevřeně a bezproblémově. Na ego není nic lepšího a pro seznamování je to naprosto ideální.

Jenže často je to i naopak.

V řádcích je víc ironie, máme větší odvahu napsat, co si doopravdy myslíme, protože nevidíme tomu druhému do očí, nevidíme jeho výraz tváře. Necítíme, jak moc jsme ho mohli tím, co jsme právě napsali, zranit a kdy jsme to prostě už přehnali. Jasně, že ze slovosledu poznáte význam informace, na to je čeština bohatá. Jenže chybí tón hlasu. To, co člověku dá tváří v tvář hodně podstatných signálů. Vznikají tak nedorozumění,  napjaté situace  a zbytečné překážky mezi lidmi.  Ty pak můžou často zničit celé přátelství nebo vztahy.

Můžeme si spoustu věcí vyložit jinak, bublá v nás pocit, že to ten druhý myslel tak, jak si myslíme, že to myslel.  Vracíme to plnou silou a je z toho slovní bitva. Ta, co bolí až potom, když vypnete počítač. Je snadné psát. Ale postavit se před toho druhého a říct mu tuhle pravdu do očí, umí jen málokdo.

Všimli jste si, že spousta konfliktů vzniká kvůli sociálním sítím?

Twitter, Facebook - falešný kámoš, co na každého donáší. Víte díky němu o všech všechno a všichni všechno vědí o vás. Vidíte, jak s vámi kamarádi stárnou, jak se baví, o čem, co dělají, nepotřebujete jim volat. Časem snížíte paušál za telefon a zapojíte si neomezený internet. Ale jak to bude dál? Co když časem už nikdo nezavolá nám? A tak není lepší příště vzít telefon a dohodnout si kafe, než otevřeme maily a chaty a „pokecáme"? Co se kouknout na fotky s přáteli osobně doma u piva, než je olajkovat v pauze mezi obědem a poradou? Co zavolat těm, se kterými jsme se pohádali a potkat se osobně?  „To se mi líbí!!!"

A co byste na téma "vztahy" řekli vy? 

Máte nějaký zajímavý poznatek, mini příběh, zkušenost či zážitek? Napiště nám krátký příspěvek do diskuze pod článkem - nejzajímavější příspěvek odměníme drobnou cenou!