reklama
 

Fotila breakdance v pásmu Gazy i rappery z Ugandy

Jak vypadají subkultury v Afghánistánu, Ugandě nebo pásmu Gazy prozrazuje fotografka Jarmila Štuková.

Foto: Archiv Jarmily Štukové

"Lidského utrpení jsem zažila víc, než bych sama chtěla," říká v rozhovoru renomovaná česká fotografka a dokumentaristka Jarmila Štuková.

Ve svých šestatřiceti letech má projetý kus světa. Prožila lidská utrpení, která se jí navždy vryla do srdce a nafotila fotky, které se člověku navždy vryjí pod kůži. 

I ona potvrzuje rčení, že ti nejtalentovanější lidé bývají nejskromnější a nejpokornější. Jarmila je svým přístupem k práci i k životu neobyčejně obyčejná. I v tom je její unikátnost a síla. O jejích reportážích z válečných oblastí se všeobecně ví. O jejích "projektech pomoci", jak jim sama říká, už méně...

Pojďme začít tím, že představíš tvůj projekt One Blood.

Projekt One Blood vznikl před šesti lety. Jezdili jsme s Andrejem (manžel a spoluautor projektu One Blood) do zemí, které byly sužovány válkou, chudobou nebo jinými sociálními problémy. Věděli jsme, že o zemích, jako je Afghánistán, Pásmo Gazy, Kongo, Uganda, se píše hlavně v souvislosti s nějakou hrůzou. My jsme ale chtěli tyto země ukázat i v jiném světle a snažili se najít mladé a talentované lidi. Skrze jejich příběh pak vyprávět i příběh země, kde se narodili. Kde musí čelit nejrůznějším složitostem, ale nevzdali se… Například v pásmu Gazy tančí kluci breakdance... Hlavně šlo o jednoho kluka, který se jmenoval Mohammed. Díky internetu se začal učit všechny kroky a triky. Jeho otec mu sice zakazoval, ale on o to víc tančil. Cítil v sobě tak mocnou lásku k pohybu.

Takový Billy Elliot...

Přesně! A tím spíš jsme si řekli, že nemůžeme zůstat jen u něj, že takových zemí s tak nadanými lidmi je hrozně moc. Další zemí se stala Uganda, kde jsme našli rappera, který vyrůstal bez táty v příšerném slumu. Rapoval o tom, co se místním lidem děje, co sám zažil a co ho štve. Aby vyzdvihnul vlastní jazyk, rapoval v lugandštině – jsou to takoví patrioti a srdcaři. V Kambodži jsme našli Tharoth, mladou slečnu, která je jedna z mála tamějších boxerek. Boxovala v takové špinavé tělocvičně. Denně tvrdě trénovala s chlapama, byla tam jediná žena a pocházela z velmi chudé rodiny. Její otec byl houslový virtuos, kterého málem zabili za Pol Potova režimu. Tehdy chtěli vyhladit veškerou inteligenci. Začala boxovat proto, aby byla silná a chránila svého tátu. Boxerům okolo říkala - "nešetřete mě, pojdťe do mě", takže kolikrát jí zbili do krve. Měla v sobě obrovskou vnitřní dravost. Chtěla ukázat světu, že Kambodža není jen spajata s polpotovským režimem, chudobou, podvýživou a prostitucí. Díky našemu zájmu, se dostala do místních médií. My jsme ji pak pozvali do Čech a propojili s Evou Liškovou. Byla první Kambodžankou, která se dostala na fight v Evropě. Tím získala na renomé a dnes je to známá boxerka, která nedávno hrála i s Angelinou Jolie a Bradem Pittem. Jsem na ni hrozně hrdá, ale nejen na Tharoth. I na MC Burneyho (raper z Ugandy), nebo na Bahmana ("graffiťák" z Iráku).Všichni jsme v kontaktu. Za 14 dní odjíždíme do Iráku a chceme se potkat i s Bahmanem, abychom viděli, jak se mu dneska žije. Asi mnohem hůř, protože předtím byla severní část Iráku velmi progresívní. Bohužel válka s IS pokrok zastavila a místní jsou zoufalí a bojí se budoucnosti.

Uprchlíci. O tomto tématu bychom se v xenofobní české kotlině snad ani neměly bavit...

Jedeme tam také kvůli tomu, že v Evropě je veliká kritika uprchlíků, aniž by si všichni ti kritici uvědomovali, kdo opravdu ti uprchlíci jsou. Chceme jít na fronty a ukázat mladé kluky, kteří nezdrhli, ale zůstali na frontě. Brání svoje území. Žije tam dost lidí, kteří přišli o půlku rodiny nebo rovnou o celou, a přesto stojí na frontě a brání svou zem. Chci tím říct, že ne všichni lidé ze zemí sužovaných válkou utíkají do Evropy.

Kde jsi pracovala naposledy?

Naše poslední návštěva byla v Bangladéši. Jeli jsme za klukama, kteří jezdí na skatu. Taková pidiparta, která ani neměla na čem trénovat. Tam se dají sice skaty koupit, ale jenom takové z Číny, které nic nevydrží. Tak jsme za nimi přijeli s novými. Točili jsme na mnoha místech, kde by jim to bez nás, evropských dokumentaristů, nikdo nepovolil. Hezké pak bylo, že jsme natočili krátký dokument a všiml si toho Tony Hawk, což je absolutní světová hvězda skateboardingu. Jeho manažerka se s námi spojila, a řekla nám, že Hawk chce to video na své stránky. Nemohli jsme tomu uvěřit! Je legenda, takže o klucích z Bangladéše se dozvědělo hodně skejťáků z celého světa.

Co vás na One Bloodu nejvíc těší?

One blood není o tom, že jsme s Andrejem něco vymysleli a tím to končí. Není to vůbec o nás, je to o lidech, které nacházíme a propojujeme se "zápaďáky", kteří by se sami třeba do řekněme problematické země nedostali. I kvůli tomu, že by je možná ani nenapadlo, že tam může existovat někdo, kdo vyznává stejnou subkulturu. My o nich dáme vědět třeba díky facebooku, kde už máme přes 12 tisíc fanoušků, píšeme a mluvíme do médií. Pak nás sami kontaktují nejrůznější umělci nebo mladí lidi, abychom jim dali kontakt na ty kluky a už to pak dál žije svým životem. To mě na tom baví nejvíc.

Podle jakého klíče si hledáte oblast, do které se vydáte? Jedete hned najisto?

Ono to jinak nejde, člověk je tam tři týdny. Nemůžeš přijet a hned respondenty hystericky točit nebo fotit. Musíš si ten prostor osahat. Většinou je to tak, že si řekneme zemi, kam chceme jet, která nás zajímá a pak zjišťujeme, jestli je tam nějaká subkultura. Většinou chceme najít něco, co by tam našinec nečekal. Chystáme se do Alžíru, kde jsme našli metalovou kapelu, která je úplně fantastická.

Jak vypadá vaše spolupráce s Andrejem?

Já jsem ta, která kontaktuje lidi, domlouvá natáčení a na místě točím a fotím. Andrej hlavně vymýšlí a točí, a zkracuje moje obšírné nápady. Andrej umí vygenerovat to důležité.

Kolik času můžeš tomuto projektu věnovat?

Živím se převážně fotkou, článkama a občas reklamou. Aktivit mám strašně moc. A do toho je tady ještě moje láska: dokument. Mimo jiné točím jednu autorskou věc o své kamarádce. Vlastně točíme obě. Ona točí svůj deník a já ji točím zase ze svého úhlu pohledu. Stal se jí před dvěmi lety úplně zásadní úraz. Změnil se jí od základu život a my chceme mimo jiné poukázat na to, čemu musí lidi po tak složitém úrazu čelit. Je to neskutečně silná bytost. Obě razíme teorii, že nic není nemožné. Běhá, plave, točí film, chodí na výstavy. Rozhodla se jít cestou pomoci druhým lidem. Jsem její fanda. Někdo má hokejisty a fotbalisty, já mám ji.

Co tě na dokumentu nejvíc baví a přitahuje?

Těch přístupů v dokumentu je hodně, nechci ten svůj nijak vyzdvihovat. Někdy do toho příliš spadnu srdcem a dělá mi problémy se odosobnit. To taky není vždy dobře. Díky dokumentu se k tomu svému hrdinovi dostaneš blíž a blíž, což nakonec ale vlastně chci, protože za a, ti pak ten člověk řekne daleko intimnější a osobnější věci a za b, pak spolu můžeme najít nějaké společné téma. Točit jen proto,aby to byla nějaká pikanterie, pro mě nemá význam. Ráda bych se věnovala věcem, které daný problém nějak uchopí a zároveň přinesou osvětu.

Jak jste se vy dvě našly?

Svět je strašně malý. Znám se s psychoterapeutem, který se zase zná s touhle slečnou. Díky tomu, že jsem podobné příběhy sledovala i v Indii, tak už jsem měla nějakou zkušenost a myslela jsem si, že by mohla být pro tu českou dívku cenná, tak jsme se potkaly. Sedly jsme si na první dobrou a dneska musím říct, že jsme kamarádky a jsme spolu v úzkém kontaktu. No a díky stejnému psychoterapeutovi jsem se seznámila Robertem Zajíčkem, což je přednosta popáleninové kliniky v Praze, moc vzácný člověk. Založil neziskovku Bolíto, která pomáhá popáleným dětem. Mimo jiné se soustředí na psychosociální práci popálenýma dětma, aby se dostaly do kolektivu s těmy, kteří si prošly podobnýma zkušenostma.

K jakému propojení došlo v tomto případě?

Znám se s Lukášem Poláčkem, což je přední český tatér. Dělá každý rok takovou akci, která se jmenuje Pohádkový pomeranč (tetování na pomeranče) a výtěžek daruje na nějakou dobročinnost. Tak jsme takhle spolu seděli na snídani a Lukáš, že bude dělat zase Pohádkový pomeranč, a že nemá vybráno, kam by ty peníze chtěl dát, jestli bych mu neporadila. Tak říkám, jasně: na Bolíto. Tak se seznámil Robert s Lukášem.Vybralo se kolem 140 tisíc korun a děti díky tomu pojedou k moři. Chystáme soukromou prohlídku ZOO, setkání popálených dětí a tak dále. Mezi popálenými dětmi byl i jeden kluk, který chtěl být vždycky fotografem. Přežil velmi vysoké procento popálenin na celém těle. Koupili jsme mu foťák a já pro něj připravila workshop, naučila ho základy expozice a kompozice. A až jednou bude mít třeba výstavu, tak se tam radostí určitě rozbrečím.

Není už čas se trochu zastavit, třeba díky vlastní ratolesti?

No, je mi šestatřicet a říkám si, že už bych měla toho prcka mít. Je to těžké, člověk dlouho studuje, dlouho získává zkušenosti, pak než se otrká, zjistí, jak to chodí, přehoupne se mu třicítka a on si řekne, jéžiš, ale vždyt jsem teprve na začátku! Je to pro mě zásadní dilema. Dokument, projekty pomoci, je to moje životní náplň. Věřím ale, že až budu mít prcka, zase se to všechno propojí...

Kde se v tobě vzala potřeba pomáhat druhým? Zesílila ještě víc po tom, co všechno jsi ve světě zažila a viděla?

Už od střední školy jsem tak různě pomáhala: vozíčkářům, učila jsem malé Romy, měnila stříkačky drogově závislým. Ale určitě to mými cestami ještě zesílilo. Beru to jako součást svého života, jako samozřejmost, která mě moc těší. Mám pocit, ze dokud nemám děti, musím svou energii rozdávat ještě okolo. A moc mě to baví.

reklama

Komerční tip

reklama