Babička mi odkázala dům. Dělám služku a čekám až umře
"Babička mi odkázala dům, ale až umře, do té doby se o ni musím 24 hodin denně starat, " napsala nám čtenářka ve svém příběhu.
"Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale opravdu už bych si přála, aby babička umřela. Odkázala mi dům, ale s podmínkou, že se o ni do její smrti musím starat. Odešla jsem z práce a jsem jí k dispozici 24 hodin denně. Dávno bychom se odstěhovali, ale mám smlouvu, jsme bez peněz a bez bydlení," píše nám čtenářka Dáša.
Jak může dopadnout vidina lehce nabytého majetku? Dáša udělala nejspíš životní chybu, z které se nemůže dostat ven. Dochází jí síly, trpělivost a prosí, zda bychom jí z této patové situace nepomohli.
Milé překvapení
Před čtyřmi roky za mnou přišla babička, která mě hned ve dveřích šokovala informací, že jdeme vyřešit dědictví. Neměla jsem tušení, co to má znamenat. Když jsme usedly, oznámila, že mi chce odkázat dům. Tenkrát jsem na ni zírala, jako by mi ulétly včely. Byla jsem přímo nadšená, bydleli jsme s manželem a dcerou v malém bytě a úplně pohodlné to zrovna dvakrát nebylo.
Doporučujeme: Konec týrání. Sbalila jsem mu tašku a vyměnila zámek
Měla jsem tušit, že za tím bude nějaké ALE. Babička přišla s návrhem, že po její smrti si mohu s domem dělat co chci, ovšem musím podepsat smlouvu. Jen mě poprosila, zda bych se o ní za to nemohla trochu starat. Neviděla jsem v tom žádný problém, protože do té doby, než za mnou přišla, jsem jí občas došla na nákup, umyla okna, proč bych to nemohla dělat dál.
Schůzka s právníkem a notářem
Za dva měsíce k nám přišel domů babičky právník a přinesl mi smlouvu k podepsání. Nevím, co jsem tenkrát dělala, ale pořádně jsem si ji nepřečetla a jednoduše podepsala. Byla jsem tak neskutečně nadšená a naivní, že jsem jí prostě věřila, vždyť je to moje rodina.
O týden později už jsem ale pochopila, o co tady vlastně jde. V půl desáté večer mi volala babička, jestli k ní nemůžu přijít, protože přestala fungovat televize a ona se chce dívat na svůj oblíbený pořad. Řekla jsem si, že se jednou nezblázním a vyrazila s manželem k ní. Televizi jsme opravili a odjeli domů.
Telefonovala stále častěji a bylo jí úplně jedno, že jsem v práci nebo je už pozdě večer, musela jsem se okamžitě sebrat a odjet pořešit její problém. Bohužel šlo většinou o blbosti, nemohla najít brýle, potřebovala něco podat z police, atd. Už jsem toho měla plné zuby, tak jsem jednou prostě řekla, že nemůžu a nikam nepojedu.
První varování
Asi za tři dny po mém odmítnutí mi zavolal babiččin právník, který mě velmi důrazně upozornil, že porušuji smlouvu, kterou jsem podepsala, v níž se zavazuji být babičce k dispozici po dobu 24 hodin denně, a také jasně uvedl, že pokud ona usoudí, že jsem porušila smlouvu, může mi mé dědictví být odebráno. Zalapala jsem po dechu a slíbila polepšení.
Po tom jsem okamžitě letěla k šuplíku, kde byl mnou podepsaný majetek a pořádně a pečlivě si vše přečetla. Bylo tam deset podmínek, které jsem musela plnit, abych se stala dědičkou. Jednou z nich opravdu byla péče po dobu 24 hodin denně, nákupy, žádné domlouvání pečovatelské služby, prostě toho tam bylo na jednoho člověka víc než dost.
Samozřejmě, že jsem chtěla smlouvu okamžitě zrušit, ale i to si moje "bábinka" pořádně ošetřila. Úplně tomu nerozumím, ale vyvázání by mě stálo 600 tisíc korun, což nepřipadalo vůbec v úvahu, tak jsem se stala služkou na telefonu.
Komplikace na sebe nenechaly čekat
Myslela jsem, že takové tempo dlouho nevydržím, nakonec jsme se s celou rodinou museli přestěhovat k babičce, protože si to přála a nestíhala jsem létat mezi domácností, prací a ještě péčí.
Letos na jaře jsem odešla z práce, protože babička upadla, zlomila si nohu a já se o ni nedokázala postarat tak, jak ona potřebovala nebo si spíše představovala. Vždy mi říkala, že na ni kašlu, prý jsem strašně sobecká a nemám na ni vůbec čas. Na konec dodala, to pan právník jistě nebude rád, když mu všechno povyprávím. A ještě si rýpla, že už brzy umře, ale musím se ještě pořádně snažit. Nechápu, jak může být senior tak zlý. Z toho by jeden člověk opravdu zešílel.
Jako ve cvokárně
Manžel je celý den do večera v práci, dcerku mám ještě malou, chodí teprve do školky. Peněz máme opravdu jen tolik, co Petr vydělá, já pracovat nemůžu, je ze mě zdravotní sestra vlastní babičky. Nic jiného nestíhám. V současné době si zvykla, že nemusí vůbec vstát ani na záchod, o vše se postarám já. Je jí 84 let, špatně chodí, ale v hlavě to má moc dobře srovnané.
Náš tip: Rodina Bowserových. Otec porodil, matka dala spermie
Já už to psychicky nezvládám, neustále trnu, kdy na mě opět zavolá, abych jí přišla něco číst, povídat nebo podat mísu, aby mohla na záchod. Nejradši bych odešla, zaplatila jí a na celý dům se vykašlala, ale bohužel to nejde, nemáme kam jít, neseženeme 600 tisíc a babička má elánu, že by jej mohla rozdávat. Jsem pěkně blbá, když jsem podepsala tu smlouvu a nepřečetla si ji. Teď mám sice dům, ale s obrovským břemenem!!! Opravdu nevím, co dál...
Existuje nějaký způsob, jak by se Dáša mohla z této situace dostat? Zažili jste někdy podobný psychický nátlak od své rodiny? Jak jste jej zvládli? Své rady můžete psát do diskuze pod článkem.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Jak se dá nejvíce ztloustnout? Nejobéznější lidé světa
Odmítla jít na potrat, dostala vyhazov z práce
5 jídelních návyků, které mají společné psi i děti
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
