Alžběta Bublanová měla krásné dětství a nepamatuje si, že by ji někdy trápily stavy úzkosti. „Je ale pravda, že rodiče se o mě báli a strachovali se. Je to těžké, myslím, že během výchovy na dítě vždycky něco přenesete. Paniky se prý mohou objevit u lidí, kteří cítili, že o ně v dětství nikdo nestál, nebo o ně rodiče naopak pečovali až moc,“ říká spisovatelka a redaktorka na volné noze.

Na první ataku žádný „panikář“ nezapomene

Když Alžběta poprvé zažila panickou ataku, myslela si, že má infarkt a musí okamžitě do nemocnice. Protože tehdy o úzkostných poruchách nic nevěděla, byla skutečně přesvědčená, že je v bezprostředním ohrožení života. „První ataku si pamatuji velmi dobře, na to žádný 'panikář' podle mě nikdy nezapomene,“ vypráví sedmatřicetiletá žena. „Měla jsem kocovinu a byla rozhádaná s přítelem. Obojí je spouštěč, špatné vztahy i přemíra alkoholu,“ vysvětluje Bublanová.

Prohlédnout grafiku Současný stav nahrává strachu a nejistotě. Je to čas pro duševní péči, poradíme jak

Náhlé stavy úzkosti, při kterých lidé prožívají panický strach, přitom nejsou ničím neobvyklým. Podle statistik v Česku žije 1,5 milionu lidí, kteří trpí některou z úzkostných poruch, přičemž panická porucha se řadí k těm nejčastějším. Jednu panickou ataku za život prožije 22,5 % populace a 3,7 % vykazuje dlouhodobé příznaky panické poruchy. Ataky trápí spíše ženy, lékaři u nich poruchu diagnostikují dvakrát častěji než u mužů.

Bušení srdce, pocení a svět jako v mlze

Panická porucha je často považována za nemoc, která se projevuje opakovanými záchvaty masivní úzkosti. Ty přicházejí většinou náhle a naprosto nepředvídatelně. Lidé, kteří trpí ataky, mohou lapat po dechu, třást se, potit, celý svět prožívat jako v mlze nebo cítit silné bušení srdce. Proto si pacienti během úzkostných epizod často myslí, že mají infarkt a brzy zemřou nebo se zblázní.

I když Alžběta Bublanová přesnou příčinu svých potíží nezná, panické ataky si vysvětluje tím, že bývá často hypersenzitivní. Neovladatelné úzkosti ji začaly přepadat bez varování ve dne v noci. Nakonec pro ni bylo těžké jít na večírek nebo například vynést odpadkový koš. „Umřeš. Hned teď. Máš na to pět minut. Přesně takhle by na mě mluvila moje panická ataka, kdyby uměla mluvit,“ popsala nepříjemné situace autorka v nově vydané knize.

Energie v těle, která nás nutí jednat

Jak upozorňuje psycholožka Klaudia Barabášová, nejčastějším spouštěčem úzkosti jsou potíže v mezilidských vztazích. "Tělem proudí energie, která nás nutí nějak jednat. Také se ale může stát, že budeme ve vypjaté chvíli paralyzovaní. Můžeme pociťovat širokou škálu emocí od rezignace až po odhodlanost, vztek, smutek a lítost,“ uvádí specialistka v doslovu knihy a dodává, že během panických atak se mohou zároveň vynořovat nejrůznější obavy a strachy.

Podle Barabášové je úzkost skutečně "zúženým" pohledem na určitou situaci včetně možností, které má jedinec momentálně k dispozici. „Proto je důležité zabývat se úzkostí i mimo akutní úzkost tak, jak ji známe. Odstoupit a pokusit se hledat další emoce, myšlenky, další životní události v naší osobní historii. Doporučila bych skrze toto všechno hledat v úzkosti to, proč jsme ji právě v tuto chvíli a v tomto prostoru cítili,“ myslí si psycholožka.

Dominika roky tajila depresi, chtěla se zabít i se synem v autě. Teď napsala knihu

Žena

Za problémy si můžeme sami, posouváme vlastní hranice

„Úzkosti a paniky nám ukazují cestu. Nejprve se nám zdá, že si nás uzurpují a ničí nás, ale později si uvědomíme, že jsme nešli správně, a začneme hledat, co nám dělá dobře a co ne,“ vidí situaci podobně i Alžběta Bublanová. Ta dodává, že lidé trpící ataky velmi často omezí pití alkoholu, kofeinu a naopak více dbají na zdravý spánek a pravidelné cvičení.

Jakmile začala oceňovaná spisovatelka zažívat úzkostné stavy, téměř okamžitě vyhledala psychologa. „Velmi rychle mi došlo, že moje problémy jsou psychického původu. A s odborníkem jsem to řešila hned. Nejdříve jsem chodila na skupinovou terapii do psychosomatického centra na Praze 6 a teď už několik let docházím na individuální sezení do Rosety,“ uvádí Bublanová, která si terapii pochvaluje.

Alžběta Bublanová (37)

• Narodila se v Brně. V osmnácti letech se odstěhovala do Prahy, kde vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého.
• V roce 2012 debutovala sbírkou povídek Čtyři stěny, za kterou získala Cenu Karla Hynka Máchy.
• V dalších letech vydala knihy V tichu, Odraz ode dna, Barák a Ti, kterým se narodíš.
• Bublanová působí jako lektorka psaní v Kurzech z obýváku a vydává lokální časopis o pražském náměstí Jiřího z Poděbrad Náměsíčník.
• Jejím otcem je bývalý ministr vnitra František Bublan.
• Je vdaná a má dceru Julii.
• V knize Život s panikou (v září vydal Ikar) otevřeně popisuje, jak se vyrovnává s panickými ataky, a ukazuje tak možnosti pro ty, kteří trpí podobnými problémy. V jejích zápiscích nechybí odlehčený přístup a nadhled s prvky humoru.

„Došlo mi, že dokážu být silná, když chci. Také, že spoustu problémů si dělám sama, když skuhrám, co všechno si lidé ke mně dovolí. Až během sezení jsem pochopila, že jsem to já, kdo ostatním vymezuje hranice,“ vypráví sympatická žena. „Teď už vím, že si věci mohu dělat po svém. Často se totiž pereme s předsudky, zažitými vzorci chování a neumíme být úplně svobodní,“ doplnila.

Dcerka mi pomáhá, po porodu ataky ustaly

Před šesti lety se Bublanová stala maminkou dcery Julinky. Mateřství přitom velkou měrou přispělo k tomu, že se spisovatelčin stav výrazně zlepšil. „V době těhotenství a pár let po porodu paniky ustaly. Je to pevný bod, který mi prostě pomáhá,“ vypráví Alžběta a dodává, že manžel k jejím potížím přistupuje jinak. „Je analytik, potřebuje mít ve všem jasno a řád, a nechápe, že pro mě jsou důležitější pocity a emoce. Je pro něj těžké panické ataky pochopit,“ poznamenává spisovatelka.

I když sedmatřicetiletá žena nemá ještě úplně vyhráno, snaží se odvážně čelit tomu, co prožívá. „Pomohla mi rada jedné holčiny na Facebooku, která mi psala, že musím vyjít ven, i když se na to necítím, a že se vyléčím jedině tak, že tomu půjdu naproti. A je to tak, úzkosti, panické ataky jsou menší, když se jich nebojíte a neuhýbáte jim, to vy se pak stáváte silnější,“ domnívá se Alžběta.

Během několika posledních let se Bublanová naučila hledat stabilitu i ve chvílích, které jsou na první pohled náročné a těžko řešitelné. „Je dobré neleknout se, když je člověku ouvej. Má to svůj důvod, který pomine, nebude to do konce života. Jednou jsem seděla na lavičce s kamarádkou a říkám jí: 'Je mi fakt zle, lidi si chodí za zábavou, do kina, a já bych se tam akorát trápila.' A ona mi řekla, že prostě kino není zrovna na programu dne a že bude líp. A měla pravdu,“ uzavírá spisovatelka.

Mohlo by vás zajímat: Krize zmáčkne lidské nitro, Jestli je vám těžko, nečekejte s pomocí, říká psycholog (11.4.2020)

Někdo v krizi začne být tvořivý, někdo se stane koncentrátem sebe sama, lidé s tendencí k úzkostem padají do paniky. Linka Anténa poskytne pomoc. | Video: DVTV, Emma Smetana