Byl Shakespeare ve své době "vysokou kulturou", nebo zábavou?
Hranice mezi "vysokou kulturou" nebyla tak zřetelná jako dnes. Shakespearovské divadlo muselo lidi bavit, jinak nemělo šanci na přežití. Hamleta můžete vnímat jako napínavou renesanční detektivku o královském mordu, ale chcete-li a máte-li na to, můžete si v té hře najít témata jiná, filozofická, existenciální. První herec hrající Hamleta byl Richard Burbage, a to byl velmi robustní tělnatý muž, který se při souboji s Laertem potil. To neodpovídá představě melancholického prince, který se nemohl rozhodnout. Hamlet je dnes chápán jako muž myšlenky, ne muž činu. Za Shakespeara byl Hamlet muž myšlenky i činu, ty dvě věci se nevylučovaly. Podobně se to má i s "vysokou kulturou" a zábavou. "Vysoká kultura" může být, dokonce má být zábavná. Pro Shakespeara a jeho herecké kolegy to bylo samozřejmostí.

Kdo byli diváci shakespearovského divadla, řekněme sociodemograficky?
O to se dodnes vedou a budou vést spory. Jedna věc je však jistá: Shakespearovo divadlo oslovovalo neobyčejně široký rejstřík diváků. Královna Alžběta ani její následník král Jakub do divadla nechodili, protože divadlo chodilo za nimi. Shakespearova herecká Společnost lorda komořího, později transformovaná na Služebníky královy, občas hrála u dvora v přítomnosti královny či krále. Tytéž hry se pak v  Globu hrály pro tovaryše a řemeslníky, kteří stáli v přízemí, a pro diváky z vyšších společenských vrstev, kteří seděli na dražších místech. Kromě zcela nejchudších vrstev byla veřejná divadla alžbětinské doby přístupná takřka všem obyvatelům Londýna, kterých v té době bylo asi dvě stě tisíc. Shakespearova univerzálnost je do značné míry podmíněna univerzálností divácké obce veřejných divadel. To byl jedinečný fenomén, který neplatil pro divadla soukromá nebo pro divadlo poshakespearovské doby.

Dá se vysvětlit úkaz Shakespeare? Inscenátory dodnes fascinuje a nacházejí v něm nové významy.
Mnohé Shakespearovy hry se těšily velké oblibě už za jeho života a už jeho někdejší rival Ben Jonson ho prohlásil za básníka "pro všechny časy" - "for all time".  Tato pocta byla uveřejněna v jeho dedikaci k prvním soubornému vydání Shakespearova dramatického díla v roce 1623, tedy sedm let po autorově smrti.

Dvacet let poté dal Cromwell strhnout všechna londýnská divadla, protože divadlo bylo neslučitelné s puritánskou etikou. A když se za dalších dvacet let, v roce 1660, do Anglie triumfálně vrátil král Karel II. z francouzského exilu, přivezl s sebou francouzskou klasicistní kulturu, která Shakespearovi příliš nepřála.

A proč?
Shakespeare spontánně a s chutí porušoval všechna pravidla aristotelovské poetiky, na nichž byla klasicistní kultura postavena. V jeho tragédiích vystupují vedle králů i šašci, což bylo z hlediska klasicistní estetiky zcela nepřijatelné.Voltaire památně prohlásil Shakespeara za barbara. I ve věku rozumu a osvícenství se Shakespearovy hry hrály, ale často v drastických adaptacích, proti nimž jsou současné dramaturgické a režisérské snahy vylepšovat Shakespeara kosmetickými úpravami. Příkladem může být Král Lear bez šaška a se šťastným koncem.
 
Úkaz Shakespeare, jak ho známe dnes, se pak zrodil někdy v polovině osmnáctého století, naplno zazářil v době romantismu a dodnes září jako největší stálice divadelního nebe.

Má každá doba svého Shakespeara?
Hvězdná konfigurace zvaná Shakespeare nemohla být zřetelně vnímána dřív, protože teprve koncem 18. století bylo naprosto jasné, že Anglie nemá autora srovnatelných kvalit. Během celého 18. a vlastně i 19. století nevznikla v Anglii jediná tragédie, která by mohla soutěžit s Romeem a Julií, Hamletem, Králem Learem, Othellem, Macbethem či Antoniem a Kleopatrou. To znamená, že "úkaz Shakespeare" není určen jen tím, co Shakespeare napsal, ale také tím, co nenapsali dramatičtí autoři, kteří přišli po něm.

Žádná doba "nestvořila" nového Shakespeara. Každá doba však dává renesančnímu Shakespearovi nový význam. Takže významy Shakespearových her nevytváří jen Shakespeare, ale také generace diváků a čtenářů příštích dob. Shakespearův druhý život, to jest jeho život posmrtný, je neobyčejně intenzívní, zajímavý a dramatický.

Pořád myslíte, že všechny hry napsal sám, když vám překlady trvaly přes čtvrt století?
Čas překladu je pomalý a není nic překvapivého na tom, když překlad si vyžádá delší dobu než napsání původního díla. Shakespeare napsal své hry a básně v rozmezí dvaceti, maximálně dvaadvaceti let. Přeložit jeho dílo za pětadvacet nebo šestadvacet let - to je můj případ - znamená, že čas překladu téměř kopíruje čas původní tvorby. S otázkou, zda Shakespeare psal svá díla sám, to vůbec nesouvisí.

Dvacet pět let znamená, že vás musí fascinovat...
Jako překladatel se musím přiznat, že mě fascinuje úžasně širokým rejstříkem a bohatostí řeči. To, co Shakespeare dělá s jazykem, nemá v anglickém dramatu obdobu.  Ve slovních hříčkách předjímal Jamese Joyce, v aforismech a jazykovém vtipu Oscare Wildea, dokázal stejně dobře zacházet s básnickou řečí i s erotickým slangem, uměl stvořit monumentální královskou řeč i vykloubenou, téměř surreálnou řeč šašků. Píše přesvědčivě o severoanglických šlechticích, kteří bez váhání pro čest položí život, ale stejně přesvědčivá je plebejská přízemnost jeho Falstaffa.

Dá se popsat vývoj překladů Shakespeara, a nejen v češtině? Byla údobí volnější a doslovnější?
V jedné větě lze říci, že díky generacím badatelů víme o významu Shakesperovy řeči daleko víc než kdykoli předtím. Vývoj českých překladů lze vidět jako postupné zaostřování dříve nezřetelných, rozostřených snímků. Nejde mnohdy o doslovnost, ale o významovou přesnost. Ta někdy vyžaduje vzdálit se liteře.

Angličtina má jinou stavbu jazyka, líp se v ní tvoří hříčky, je to i jazyk analytičtější. Je to tak, že jazyk diktuje národu, nebo si národ vytvoří jazyk, který mu vyhovuje?
Lidská řeč je nesmírně složitý a fascinující organismus. Angličtina je v mnoha ohledech jiná než čeština, ale jako překladatel vím, že čeština nabízí úžasné možnosti. Jde jen o to, umět jich využít. Čeština jinak zní, jinak "znamená", jinak zachází s abstraktností a s konkrétností, jinak se slovesem a s videm, jinak s rodem či "genderem" a potažmo i se sexualitou, obrazně řečeno - jinak cítí a myslí. Hledat a občas nacházet možnosti české řeči v shakespearovských překladech zůstává pro mne fascinující zkušeností. Je to velké a vzrušující dobrodružství, objevování nových krajin, výstup na Himaláje. Překlad je věčná cesta a věčné hledání. Kus lidského údělu v tom je.