Poloha povídek, inspirovaných dlouholetou Křesadlovou praxí klinického psychologa se specializací na deviace, je rozmanitá: od shovívavého líčení neškodných podivností přes vypointovanou grotesku až po tísnivé pocity vzbuzující morytát. Křesadlo pracuje s prostým a jednotným vyprávěním, s poctivým syžetem; text ale ozvláštňuje celou řadou jiných výrazových prostředků.

Vyžívá se v komplikovaných archaizujících souvětích, která s oblibou přerušuje hovorovou češtinou. Je-li mu vyčítán "literární autismus", je to hlavně pro nepřekonatelnou hravost jeho textu, slovníkem a větnou stavbou počínaje. Jeho text je plný kontrastů, jazykových exhibic, neologismů.

Oblíbeným nástrojem jsou vložené "poznámky pod čarou" - vědecké exkursy, kterými Křesadlo přerušuje vyprávění, třeba aby odlehčil sexuálně exponované pasáži nebo jen aby upozornil na zajímavou etymologickou souvislost.

V odbočkách a exkursech se také s oblibou pošklebuje kolegům - psychiatrům a psychologům, kteří hledají původ pohlavních aberací v podmíněném reflexu anebo - ještě hůře! - kdesi v hlubinách podvědomí. Když jde přitom jen o poruchy instinktivních programů ("jako když se porouchá samočinný počítač").

Křesadlovy "úchylné příběhy" mají velký a všudypřítomný moralistní podtón - i tam, kde se jedná v pravém slova smyslu o grotesku a kde je namístě uvažovat o přirovnání ke klasikům humoristické povídky.

Bizarní, syrová nebo hrůzná (a někdy tohle všechno zároveň) reflexe naší sexuální (ne)přirozenosti slouží Křesadlovi k jednomu: k odkázání našeho převyvinutého sebevědomí do patřičných míst vymezených pohlavností a agresivitou. Přitom je typické, že toto moralizování postrádá patos a jeho hlavním orgánem je pitvornost.

Druhým polemickým momentem povídek (stejně jako většiny dalších Křesadlových prozaických textů) je ironická konfrontace se soudobou literaturou, která sexuální a erotické motivy nadužívá, navíc v různém ohledu sentimentálně. Ta je jednak všudypřítomná v celém Křesadlově estetickém pojetí sexu, ale i velmi konkrétní v podobě pichlavých narážek na české i světové spisovatelské veličiny. O otevřených i skrytých karikaturách, parodiích a travestiích roztroušených všude po jeho textech nemluvě.

Slepá bohyně nepatří mezi Křesadlova nejmonumentálnější díla, některé autorovy typické projevy jsou v povídkách omezené: hru s textem Křesadlo naplno realizuje ve svých románech, plných dlouhých veršovaných pasáží, vsuvek v rozličných, nejlépe exotických jazycích, notových záznamů a podobně.

Přesto je tato sbírka dobře volenou reprezentací Křesadlova psaní a může sloužit jak k uvedení do "fenoménu Křesadlo", tak k oživení čtenářského zájmu.

Kéž se nakladatelství Tartaros podaří splnit naznačený příslib a vydat víc než třetinu Křesadlových textů, které jsou dosud k dispozici jen na internetových stránkách  nebo dosud vůbec nespatřily světlo světa.