„Vydíral mě mými léky na depresi a já se bála, že přijdu o dceru: Nakonec nás odkopl obě“

Přesně si vzpomínám na ten den, kdy Viktor přišel o místo. Seděli jsme v naší kuchyni, pili levné víno a já jsem ho držela za ruku. „To bude dobrý, Viki,“ říkala jsem mu a myslela jsem to vážně. Věřila jsem, že je to jen pauza, takové to mizerné období, které potká každého. Slíbila jsem mu, že se v knihovně domluvím na víc službách, aby měl klid si najít něco pořádného. On se jen tak divně usmál a já tehdy ten úsměv četla jako úlevu. Dneska vím, že to byl začátek jeho konce. Nebo spíš mého.

Hangár v obývacím pokoji

Začalo to nenápadně. Pár hodin u počítače denně, prý „mapování trhu“. Pak se ale v našem obýváku začaly dít věci. Viktor si nejdřív pořídil lepší sluchátka, pak knipl a nakonec celý ten trenažér. Z peněz, které jsme měli mít na novou pračku a dceřiny kroužky. Když jsem se vracela z práce, vídala jsem ho v té stejné poloze – v teplácích, s mastnými vlasy a pohledem upřeným do přístrojové desky virtuálního letadla.

Stal se z něj „kapitán“. Zatímco já jsem řešila, jestli budeme mít na nájem, on řešil spotřebu paliva na lince do Barcelony. Bylo mu jedno, že naše dcera Janička pláče, protože si s ní nechce hrát. Pokud ho vyrušila během „přistávání“, byl schopný na ni zařvat tak, že se počůrala. Pro něj jsme nebyly rodina, byly jsme jen hluk, který ruší jeho komunikaci s věží v nějakém digitálním Vietnamu.

Hořká chuť přežití

Když jsem se po roce tohohle marasmu složila u pokladny v supermarketu, věděla jsem, že je zle. Diagnóza: těžká deprese. Začala jsem brát antidepresiva. Ty malé pilulky byly to jediné, co mi dovolilo ráno vstát, udělat Janičce svačinu a jít do práce, kde jsem se usmívala na lidi, i když jsem uvnitř křičela.

Viktor to věděl. Nejenže mi nepomohl, on toho začal využívat. Kdykoliv jsem naznačila, že takhle už nemůžu, že se chci rozvést, podíval se na mě tím svým prázdným pilotním pohledem. „Klidně jdi, Karlo. Ale nezapomeň, že u soudu s tebou zametu. Kdo myslíš, že dostane malou? Ženská na psychofarmakách, co se hroutí v krámu, nebo otec, co je s dítětem celé dny doma?“ Ten strach, že přijdu o Janičku, mě paralyzoval víc než ta deprese samotná.

Poslední let v reálném čase

Všechno vyvrcholilo v momentě, kdy mi suše oznámil, že ho čeká „čtrnáctihodinový let do Jižní Ameriky“ a že nesmíme do obýváku ani nakouknout. Vzala jsem Janičku k našim na druhý konec republiky, abychom měly klid. Celou cestu v autobuse mi bylo divně, jako by mi v uších zněl motor, který se chystá vybuchnout.

Vrátila jsem se v neděli večer. V bytě byla tma. Žádné hučení počítače, žádné modré světlo. Vešla jsem do obýváku a rozsvítila. Viktor tam nebyl. Celý ten drahý trenažér, knipl, pedály, i ten obří monitor – všechno bylo pryč. Zůstaly jen prázdné krabice a vybledlá místa na koberci. Na stole ležel list papíru. Nebyl to dopis na rozloučenou, byl to výpis z katastru nemovitostí.

Zrada bez turbulencí

Celé ty dva roky, co jsem ho živila a co jsem se trápila v depresi, Viktor metodicky připravoval můj konec. Zjistila jsem, že zatímco já jsem otupělá antidepresivy podepisovala papíry, o kterých mi tvrdil, že jsou to „žádosti o odklad splátek“, ve skutečnosti jsem mu podepsala plnou moc k prodeji našeho bytu.

V obálce byl ještě jeden vzkaz: „Díky za ten servis, Karlo. Ty prášky ti fakt sedly, byla jsi po nich mnohem povolnější. Novej majitel přijde v pondělí v devět. Janičku si klidně nech, s tvou diagnózou a bez bytu ti ji sociálka stejně brzy sebere, tak aspoň nebudu muset platit alimenty. Můj let do skutečný Barcelony startuje za dvě hodiny. S jinou letuškou.“

Tvrdé přistání

Stála jsem tam uprostřed prázdného obýváku a v uších mi třeštilo ticho. Moje největší noční můra se stala realitou – nebyla jsem v bezvýchodné situaci kvůli rozvodu, ale kvůli své vlastní důvěře. On nevyužíval mou nemoc k tomu, aby se mnou zůstal. On ji využil k tomu, aby mě zlikvidoval.

V tu chvíli se ve dveřích objevila Janička se svým plyšovým medvědem. „Mami, kde je tatínkovo letadlo?“ zeptala se do toho prázdna. Podívala jsem se na ni a poprvé po dvou letech jsem pocítila něco jiného než otupělost z léků. Byla to čistá, ledová nenávist, která mě probrala víc než jakýkoliv budík. 

Viktor si myslel, že mě zničil. Myslel si, že bez bytu a s diagnózou jsem nula. Ale zapomněl na jedno – v Česku sice procesy trvají dlouho, ale jsou organizace, které vědí, jak vypadá ekonomické násilí a podvod v rodině. „Tatínek odletěl, miláčku,“ řekla jsem pevným hlasem a vytáhla telefon. „Ale my teď jdeme volat na věž. Musíme ohlásit havárii.“

VIDEO: „Mít dítě přirozenou cestou je dar, nikoliv nárok. Mnoho párů si to uvědomí až když je pozdě,“ upozorňuje reprodukční lékařka Kateřina Veselá

Zdroj: Čtenářka Karla (zpracováno pro redakční použití)