Tajná svatba na prahu smrti a marný boj s nemilosrdnou diagnózou: Odchod Vladimíra Dlouhého byl bolestný

Vladimír nebyl ten typ dítěte, které by od školky recitovalo básničky a snilo o prknech, co znamenají svět. K filmu se dostal spíš shodou okolností. Když mu bylo dvanáct, získal hlavní roli v Kachyňově filmu Už zase skáču přes kaluže a jeho ztvárnění ochrnutého Adama sklidilo obdiv diváků i kritiků. Za svůj výkon dokonce obdržel Zlatého dudka, jenže sláva mu do hlavy nestoupla.

Jeho představy o budoucnosti totiž vedly úplně jinam. Chtěl navázat na svého otce a stát se stavebním inženýrem. Jenže život měl s talentovaným mladíkem jiné plány. Na průmyslovou školu se nedostal, a tak se začal učit zedníkem. Teprve na doporučení režiséra Petra Schulhoffa zkusil přijímačky na konzervatoř. A právě tam se začala psát kariéra jednoho z nejvýraznějších českých herců své generace.

Herectví bral ovšem jako kumšt a na formality ho neužilo. Dokonce odmítal psát diplomovou práci, protože byl přesvědčený, že skutečnou vizitkou herce je to, co předvede na jevišti nebo před kamerou, nikoli počet stran odevzdaného elaborátu. Později ovládl prkna Divadla Na zábradlí, Rokoka i Vinohrad. Jeho rejstřík byl fascinující – od psychologicky náročných postav jako Raskolnikov či Macbeth až po brilantní dabing, kde propůjčil svůj nezaměnitelný hlas Tomu Hanksovi.

Den, kdy vyšlo slunce: Osudové setkání

Zatímco jeho kariéra vzkvétala, v soukromí Vladimír Dlouhý dlouho hledal to pravé ukotvení. První manželství, ze kterého měl dceru Danielu, skončilo rozvodem. Pak ale přišel rok 2001 a natáčení televizního dramatu Den, kdy nevyšlo slunce. Tam potkal herečku Petru Jungmanovou a jiskra přeskočila okamžitě.

Petra na jejich první setkání vzpomíná i po letech s velkým respektem k jeho osobnosti: „Věděla jsem, že stojím před jedním z nejvýraznějších herců své generace. On většinou kousal, když kolem něj byli šlendriáni nebo namachrovanci, takže u mě neměl důvod. Naopak, byl příjemný a vstřícný,“ svěřila se po letech. Netrvalo dlouho a z hereckých kolegů se stali partneři. V roce 2006 se jim narodila dvojčata, Jan a Jiří, kteří se stali středobodem Vladimírova světa.

Tichý boj a svatba na prahu věčnosti

Rodinné štěstí však nemělo dlouhého trvání. Vladimíra dlouhodobě trápily žaludeční problémy, kterým on sám často nepřikládal váhu a jen tak nad nimi mával rukou. Situace se dramaticky zhoršila na přelomu let 2009 a 2010. Diagnóza byla krutě neúprosná: rakovina žaludku a slinivky.

I v nejtěžších chvílích si však zachovával svou hrdost a specifický přístup k životu. „Chtěla jsem mu pomoct, ale on sám si zvolil jinou cestu. Věděla jsem, že by ve svém životě neměnil nic, on žil tak, jak chtěl,“ přiznala Petra Jungmanová. Bojoval statečně a do poslední chvíle pracoval. 

Jeho poslední rolí byl mafiánský boss v thrilleru Kajínek, za kterého získal Českého lva – bohužel už in memoriam. Těsně před smrtí ale zvládl učinit ještě jedno zásadní rozhodnutí. Totiž zpečetit svůj vztah s Petrou. Tajná svatba proběhla v době, kdy už herec věděl, že mu zbývá zoufale málo času. Manželi byli jen krátce.

Lekce od tříletých synů

Pro Petru nastalo po smrti manžela extrémně náročné období. Zůstala sama s tříletými dvojčaty. Byli to však právě kluci, kdo jí dal ještě před manželovým odchodem velkou životní lekci. „Tam byl okamžik, kdy se všechno točilo kolem Mirka, který byl napojený na kapačky, a Janek najednou říká: ‚Tatínku, já bych chtěl mít taky takový hadičky jako ty.‘ V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím pozornost rozdělit mezi Mirka a ty živoucí bytosti, aby věděly, že musíme dál žít,“ vzpomíná Petra na nejtěžší chvíle života.

Dlouho se také snažila před dětmi schovávat pláč a smutek. Vyplakat se chodila do koupelny, aby byla silná. „Pak za mnou Jiřík v sedmi letech přišel a zeptal se: ‚Maminko, ty jsi neplakala, když tatínek umřel, viď?‘ Od té chvíle už jsem se nikdy neschovávala. Všechno muselo jít ven, abychom si nalili čistého vína,“ dodává s dojetím.

Geny, které nejdou zapřít

Dnes je Janovi a Jiřímu devatenáct let a studují konzervatoř. Když promluví, lidem mrazí – hlas, dikce i gesta jsou téměř identické s jejich otcem. Oba již aktivně hrají a televizní diváci je znají především jako Marka a Matěje z nekonečného seriálu Ulice. Jan má za sebou dokonce velkou hlavní roli v historickém filmu Fichtelberg.

Na tátu mají jen útržkovité vzpomínky. „Pamatuju si scénu, kdy on je na baru a jí kaviár, ale dává si ho na chleba. Nebo si pamatuju tu měkkost gauče, když jsem si k němu sedl, když měl ty kapačky,“ vypráví Jan Dlouhý. Oba se shodují, že srovnávání s otcem je sice občas náročné, ale berou to jako fakt, jako součást své identity. „Táta byl jen jeden,“ říkají svorně.

VIDEO: Aktuálně.cz se bylo podívat za herci Josefem Kubáníkem a Nelou Boudovou, aby se dozvědělo více o jejich společném hraní.

Zdroje: vipzivot.cz, idnes.cz, FACE TO FACE, talk.youradio.cz, cojeco.cz