Seděla jsem na zápraží chalupy a dívala se na husté lesy, které se táhly až k horizontu. Tady v jižních Čechách bylo ticho, které mi po letech strávených za pokladnou v hlučném supermarketu rvalo uši. Cítila jsem se jako vybitá baterie. Moje ruce, zvyklé na nekonečné pípání čtečky čárových kódů a doplňování těžkých krabic s mlékem, se teď třásly, když jsem svírala hrnek s čajem. „Zase koukáš do prázdna, Moniko,“ ozvalo se za mnou. Veronika vyšla na zápraží, s brýlemi na špičce nosu. I tady na dovolené vypadala jako ta nejdokonalejší účetní na světě. Všechno měla v pořádku – daně, život i účes. „Jen přemýšlím, Verčo,“ povzdechla jsem si. „O tom, jak je možné, že jsi dopadla tak dobře. Máš firmu, tvoje děti studují prestižní školy. A já? Já jsem jen ta Monika z potravin, co si naběhla s jedním chlapem, přišla o úspory a teď se klepe, jestli jí zítra nezablokují kartu.“ Veronika si přisedla ke mně na lavičku. „Moni, my jsme byly odjakživa jako oheň a voda, pamatuješ, co říkala babička Marta? Že jsme jako dva cizinci, co se potkali v jednom bytě v Ostravě.“
