Pravdivé příběhy: „Po 20 letech manželství mi řekl, že mě nikdy nemiloval,“ říká Hana

Byla to středa. Pamatuji si to přesně, protože jsem zrovna vařila jeho oblíbenou svíčkovou. Dělám ji jen výjimečně, na svátky nebo výročí. Tentokrát to bylo jen tak – prostě jsem mu chtěla udělat radost. 

Podíval se na mě zvláštním pohledem a já hned věděla, že je zle. Je nemocný? Umřel někdo? Má jedno z dětí průšvih ve škole? Nebo snad obě? V hlavě se mi honily ty nejčernější scénáře.

„Musím ti něco říct," zaznělo z jeho úst. Krve by se ve mně nedořezal. “Vždycky jsem si tě vážil. Ale myslím, že jsem tě nikdy nemiloval. Respektuju tě, ale láska… tu jsem nikdy necítil,“ vypadlo z něj upřímně. 

V tu chvíli jako by se mi zhroutil celý svět. Ne proto, že by mě opouštěl – zatím neřekl ani slovo o odchodu. Ale proto, že jsem dvacet let žila v domnění, že jsem milovaná. Tolik jsme toho spolu zažili. Dvacet let vzpomínek, starostí i radosti. A teď mi říká, že to všechno byla… lež? 

První dny jsem jen brečela. Nechápala jsem to. Vyčítala jsem si všechno – že jsem nebyla dost krásná, zábavná, vášnivá. Snažila jsme se najít odpovědi v sobě, i když jsem moc dobře věděla, že jediný, kdo mé otázky dokáže zodpovědět je on. Jenže odpovědět nedokázal. Mlčel. Bylo to zvláštní — jindy měl plán na všechno, i kdy přesně koupíme nové boty dětem. Tentokrát ale jen pokrčil rameny. Vzduch mezi námi ztěžkl a já cítila, že se děje něco, co se slovy zatím ještě nepojmenovalo.

Po pár týdnech mi došlo, že to není můj problém. Nevyčítám mu, že city nepřišly. Vyčítám mu, že to nedokázal říct dřív. Dlouhé týdny jsme spolu spali v jedné posteli, aniž bych se ho dokázala dotknout. Byl to tichý konec. Nakonec odešel on. Ne k jiné ženě, ale do vlastního bytu.

A pak přišel zlom. Jednoho dne jsem se podívala do zrcadla a uvědomila si, že nechci zbytek života truchlit nad někým, kdo si nebyl schopný vážit mé lásky. Začala jsem chodit na terapie. Začala jsem běhat. Začala jsem znovu objevovat, co mám ráda – sama o sobě, ne jako „manželka někoho“. A největší změna? Přestala jsem se bát samoty. Uvědomila jsem si, že být sama je lepší než být vedle někoho, kdo mě celý život jen „snášel“. Dnes je to dva roky od toho večera. Mám novou práci, nové přátele a pomalu, opravdu pomalu, začínám znovu důvěřovat mužům. Ale hlavně – začínám důvěřovat sama sobě.

Moje rada pro každou ženu, která něco podobného zažije?

Neberte si cizí nedostatek lásky jako vlastní selhání. To, že vás někdo nedokáže milovat, neznamená, že si lásku nezasloužíte. Znamená to jen, že jste milovala někoho, kdo toho nebyl schopen. A to je jeho ztráta. Ne vaše.

Zdroj: Čtenářka Hanka (zpracováno pro redakční použití)