Jako nejznámější česká cvičitelka ukazuje ženám, že i po menopauze se dá žít naplno. Vedle pohybu se ale její svět točí kolem rodiny. S manželem Jindřichem má dospělého syna Filipa a osmnáctiletá dvojčata Alexandru a Sofii. Jaké to je, když se z malých holčiček stanou dospělé slečny, které mámu učí triky s korejskou kosmetikou? A co přesně znamená „moravský režim“, který u nich doma vládne?
Pro mnoho rodičů je plnoletost dětí dnem, kdy pociťují úzkost z jejich odchodu. Hanka Kynychová však tento sentiment nesdílí a na věci se dívá s typickým pragmatismem. „Já jsem vlastně osmnáctku jako nějaké zlomové období nevnímala ani u Filipa. Prostě jim bylo osmnáct, stejně jako jim bylo devět a jako jim bude dvacet,“ vysvětluje Hanka svůj postoj.
Podle ní je představa, že se úderem půlnoci vše změní, jen společenský konstrukt. „Myslím, že je to mýtus. Že by se tím okamžikem měla na dítě přenést veškerá zodpovědnost a na mě stres, že mi odchází z hnízda? Tak zatím to tak nemám,“ dodává s tím, že si raději užívá momenty, kdy se její dcery stále dokážou radovat jako malé holky a na oslavu si bez ostychu a s ledovým klidem nasadí princeznovské korunky.
Výchova dcer Hanku za posledních osmnáct let ale rozhodně výrazně proměnila. Přiznává, že dříve měla tendenci vinit ze všeho systém, například školství, ale dcery ji naučily vzít věci do vlastních rukou. Tou největší školou však byla jejich puberta, kterou si Hanka „vychutnala“ hned dvakrát. „Naštěstí každá procházela pubertou rok po sobě. Kdyby to bylo najednou, tak bych je zabila,“ směje se cvičitelka.
Protože si tímto obdobím procházela nejdříve Sofie a až po ní Alexandra, byla cvičitelka už poučená. „Je to očistec,“ přiznává otevřeně. Během dospívání svých dcer si uvědomila, jak zbytečné je jít hlavou proti hormonům. Když hladina estrogenu stoupá a progesteron kolísá, dají se podle ní i tyto propady řešit s chladnou hlavou. Klíčem je ale včasná psychická příprava. „Člověk si musí říct, že to není útok proti mně, ale projev reakcí v jejich těle. Kdyby holky neměly tyhle výbuchy, nebyla by s nimi zábava, byly by takové unylé,“ dodává s úsměvem.
Když si chce dámská část rodiny udělat radost, program je jasný: nákupy a zkrášlování. Hanka s humorem popisuje, jak v takových dnech funguje jejich rodinná dynamika, i to, jak dcery postupně přicházejí na chuť holčičím rozmazlovacím dnům. „Holky mě samozřejmě mají jako peněženku, takže nejlepší den je pro ně ten, když se zeptají: ‚Mami, budeš na nás mít čas? Potřebujeme doplnit šatník.‘ Saša už má obvykle přesně naplánovanou trasu i seznam věcí, co chce. Vlastně mě tam jen dovleče a o všem mě přesvědčí,“ líčí Hanka se smíchem situaci, kterou moc dobře zná každá máma.
„Ale aby to nevypadalo, že chodíme jen utrácet za hadříky. Holčičí den už pro nás znamená i to, že spolu zajdeme ke kadeřnici nebo na kosmetiku. Učím je tím vnímat, že žena by měla být upravená a pečovat o svou vizáž,“ popisuje Hanka, která má ještě jeden cíl – naučit holky pravidelně cvičit. „To se mi jako cvičitelce zatím nepovedlo, aby měly ve svých diářích dvakrát týdně jógu a jednou týdně napsáno: jdeme za mamkou cvičit.“
V čem už ale holky mámu definitivně předběhly, je orientace ve světě dekorativní kosmetiky. „V tom jsou pokročilejší než já. Všechny ty ‚laše‘, ‚blaše‘, skincare a korejské vychytávky – na to už chodím za nimi. Všechny řasenky, které si koupím sama, nestojí za nic. Nechám se jimi řídit, protože v těchhle ‚šmrdlinkách‘ jsem trochu zaostalá,“ směje se.
Navzdory společným nákupům a sdílení kosmetiky však Hanka nepatří mezi matky, které by chtěly být za každou cenu jen kamarádkami. Zakládá si na úctě a jasně nastavených hranicích, které si přinesla z rodné Moravy. „Rozhodně uplatňuji ten svůj moravský systém. Jsem zastáncem toho, že by děti měly mít úctu k rodičům. Tak jako já mám do dneška úctu k mámě, které je 85 let,“ říká rezolutně.
„U nás je rozmazlovací typ Jindra, můj muž,“ říká Hanka, která se drží pravidla, že máma má být máma. „Mně by přišlo divné, kdyby mi dcery říkaly ‚Hanko‘. Jsem zásadová, protože věřím, že pevné mantinely a jasně dané hranice v tom, co si ke komu můžu dovolit, jsou správné a v životě se v nich pak lépe funguje.“
Jako ikona fitness je Hanka Kynychová, co se týče její postavy, pod drobnohledem veřejnosti, a to ať se jí to líbí, nebo ne. S blížící se šedesátkou se však její pohled na ženské tělo a krásu začal měnit a přibyla i dávka sebelásky, kterou se snaží předat i dcerám. „Určitě se změnila ta moje přísnost na to mít 57 kilo, když mi bude skoro šedesát. To je zbytečná meta, která se nedá dohnat,“ přiznává.
Tělo by podle ní mělo být v dobré kondici, mělo by mít svaly, ale když se kolem padesátky nebo šedesátky přiberou dvě tři kila, je to v pořádku. „Nemusíme pořád vypadat jako lolity. Ve čtyřiceti pěti nebo padesáti se hormony mění a metabolicky už nefungujeme jako dřív,“ má jasno.
K tématu stárnutí s grácií ještě dodává: „Chci vypadat pořád tak, abych lidi motivovala a bavila, a ne aby si říkali: ‚No jo, chudinka, ta už to tady nějak doklepe.‘ Mám ráda upravenost, nechci mít šedivé vlasy, mně by v tom nebylo dobře. Jedna úspěšná advokátka mi kdysi řekla, že o sebe pečuje proto, aby mladší kolegové neměli pocit, že jednají se ‚starou stařenou‘. Toho se držím.“
I když by si Hanka přála, aby její dcery pokračovaly v jejích stopách, do ničeho je nenutí. Vidí totiž realitu, kterou její profese obnáší. „Když mě vidí, jak tady skotačím x hodin denně a jak jsem unavená, tak po mně tu metu přebrat nechtějí. Přestala jsem mít ambici, aby někdo navázal na Fitko Hanky Kynychové. To byla a je moje práce, kterou miluju. A jestli si někdy založí vlastní tělocvičnu? Je to na nich. Teď se jejich cesty teprve otevírají.“
Doma se tak raději soustředí na rodinnou pohodu, kterou si nejvíce užívají u dobrého jídla. „Hitem je u nás teď kuře na paprice, které jsem se naučila vařit tak, jak ho dělá babička – s máslem, smetanou a zápražkou,“ prozrazuje Hanka.
Zdroj: Autorský text
