Aneta Krejčíková překvapila názorem na výchovu. Občasný výprask podle ní není problém

Herečka Aneta Krejčíková je maminkou dvou dětí a stejně jako každý rodič si i ona musela najít vlastní cestu, jak své potomky vychovávat. Přiznává přitom, že některé výchovné metody, které jsou dnes stále častěji považovány za nepřijatelné, sama nevnímá tak jednoznačně. Řeč přišla i na fyzické tresty a nový zákon, který je zakazuje. „Já jsem byla mlácený dítě a opravdu nesouhlasím s tím, že by se měly děti mlátit hlava nehlava, určitě ne,“ říká herečka. Zároveň ale dodává, že v některých vyhrocených situacích si dokáže představit, že rodič sáhne k razantnějšímu řešení.

Krejčíková svůj postoj přirovnává k chování zvířat. „I ta lvice, když už to prostě nejde a zavrčí na něj několikrát, tak ho prostě vezme do zubů a odhodí ho,“ vysvětluje v podcastu Čestmíra Strakatého. Pokud podle ní dítě opakovaně nereaguje a situace už překročí určitou hranici, nepovažuje mírný fyzický trest za něco, co by bylo automaticky nepřijatelné. Zároveň ale zdůrazňuje rozdíl mezi občasným plácnutím v krajní situaci a skutečným násilím. Právě to podle ní rozhodně není cesta, kterou by rodiče měli při výchově volit.

Skeptická je také k tomu, že by zákaz fyzických trestů mohl sám o sobě něco zásadního změnit. „Třeba to, že se to stane jako nezákonný, mi přijde jako ztráta času na takovým zákonu vůbec pracovat,“ říká otevřeně. Podle ní člověka, který má potřebu děti týrat, samotný zákon od jeho chování neodradí. „Ten idiot, kterej bude chtít týrat děti a být na ně hnusnej, tak stejně bude. Tím se nezmění nic v tý společnosti,“ míní. Zákon podle ní navíc může být v některých případech zneužíván.

Téma výchovy je pro Krejčíkovou o to citlivější, že sama neměla jednoduché dětství. Se svou maminkou měla dlouhé roky komplikovaný vztah a dodnes má pocit, že jí v něm něco zásadního chybělo. „Stále cítím, že jsem nedomazlená. Nevím, jestli se to dá někdy dohnat,“ přiznává. Se svou sestrou se navíc shodly, že stejný pocit má i ona. O to zajímavější pro herečku je sledovat, jak se její maminka chová dnes. Zatímco na jejich vlastní dětství si příliš nevzpomíná jako na období plné fyzické blízkosti, vnoučata naopak neustále objímá a mazlí.

„Je s nima kontaktní a je iniciátorem toho kontaktu a někdy už ani děti nechtějí a ona je pořád muchluje,“ popisuje Krejčíková. Sama je přitom dnes velmi kontaktní a podobný přístup se snaží přenášet i do své vlastní rodiny. Vnímá jako krásné, že mladší generace mohou své rodiče a prarodiče naučit jinému způsobu fungování. Dokonce připouští, že její maminka si možná některé vzorce přinesla ze své vlastní rodiny. „Je krásný, jak i ty mladší generace učí ty starší, jak jinak se dá fungovat,“ říká.

Komplikované období dospívání nakonec Krejčíkovou přivedlo také k terapii. Na tu začala chodit už v sedmnácti letech, když prožívala první rozchod. „Byla jsem zacyklená, stažená do sebe a vůbec jsem se nesmála. Celej svět se mi zhroutil,“ vzpomíná na dobu, kdy byla podle svých slov úplně jiným člověkem než dnes. Právě její maminka tehdy poznala, že situace začíná být vážná, a řekla dost. „Potřebujeme pomoc,“ vzpomíná herečka. Terapii tak dnes nevnímá jako něco, za co by se člověk měl stydět, ale jako součást cesty, která jí pomohla vyrovnat se s tím, co si nesla z dětství i dospívání.

VIDEO: Někteří rodiče si možná vůbec neuvědomují, čeho se na dětech dopouštějí. I proto chci, aby si uvědomili, co mohou na dětech nechat, říká zpěvák Radek Banga

Zdroj: podcast Čestmíra Strakatého